V tomto rozhovoru však hovoříme nejen o těchto konferencích, ale též o otázkách týkajících se rozhodčího řízení a jeho obrazu v očích tuzemské veřejnosti a mnohých dalších otázkách.
Na konferenci Právo v Plzni byly jedním z témat též aktuální otázky justice. Co považujete za nejožehavější problém současného českého justičního systému?
Problémů je nepochybně více. A je otázka, který z nich je nejožehavější. Zkusím některé z nich zmínit. Velkým problémem je nedostatečná elektronizace, tedy především neexistence elektronického spisu s dálkovým přístupem pro strany a právní zástupce. Dalším problémem je přílišná délka řízení, u některých soudců pak malá erudice v jiných oborech práva (třebas znalost obchodního práva u trestních soudců). Pokud se budete bavit se soudci, většina jich bude považovat za jediný zásadní problém podfinancovanost justice a způsob jejího řízení (tedy že ji řídí Ministerstvo spravedlnosti, a nikoliv Nejvyšší soudcovská rada).
V zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce je soudce povinen pečovat o dobrou pověst soudnictví. Myslíte si, že se to u nás obecně daří a že jsou soudy ve společnosti – i přes trend klesající důvěry v instituce demokratického právního státu – přijímány s dostatečnou důvěrou? Pokud nikoli, co je podle Vás příčinou tohoto stavu?
České soudnictví bohužel nemá nijak oslnivou pověst, jednak proto, že respekt a úcta k demokraticky zvoleným institucím obecně klesá, a jednak proto, že pomalost rozhodování je notoricky známá a pak si také veřejnost si všímá některých rozhodnutí, která působí spíše rozpačitě. A vydobýt si respekt a dobrou pověst je složité a trvá to vždy dlouho.
Nicméně hovoříme o respektu široké a zejména laické veřejnosti. V rámci evropské justice na tom naši soudci zase nejsou tak špatně a z průměru se nevymykají.
Kdybyste mohl změnit jednu věc týkající se právní úpravy rozhodčího řízení v České republice, co by to bylo?
To tedy opravdu nevím. Někteří tvrdí, že by bylo praktické postavit rozhodčí řízení na roveň řízení soudnímu v tom směru, aby byla křivá svědecká výpověď před rozhodčím senátem stíhána jako trestný čin a také, aby byl každý povinen se k jednání rozhodčího soudu dostavit. Procesně by to snad mohlo být ku prospěchu, nicméně by to narušilo jeden z principů současného rozhodčího řízení, že rozhodci si důkazy sami neopatřují, ale vycházejí pouze z důkazního materiálu předloženého stranami. Takže si myslím, že žádné zásadní změny právní úpravy není třeba, ona ostatně vychází z mezinárodních smluv a zvyklostí.
Jak byste hodnotil obecné pojímání rozhodčího řízení ze strany české veřejnosti? Napadá Vás nějaký mýtus ohledně rozhodčího řízení, který je rozšířen (ať již mezi laiky, či mezi právníky)?
Laická veřejnost o rozhodčím řízení ví pramálo, a to hlavně proto, že se jedná primárně o právní nástroj pro řešení sporů mezi podnikateli, a tudíž s ním nepřijdou do styku. Další zdroj nepřesných a mylných informací jsou média, která dávají rozhodce a rozhodčí řízení do souvislosti s podvodnými praktikami lichvářů a podobně. Další zdroj negativních postojů je státní správa, která díky jedné z minulých vládních garnitur ve svých smlouvách rozhodčí doložky, a tudíž využití efektivního rozhodčího řízení odmítá. Důvodem bylo, že v určitém období stát spory z různých (většinou stavebních) smluv dosti často (a právem) prohrával a prohrával je za situace, kdy délka řízení byla poměrně krátká (tedy určitě v rámci jediného funkčního období, ale zpravidla daleko kratší). Takže došlo k zákazu užívání rozhodčích doložek, protože stát vědomě nestojí o rychlé řešení sporů, které vede, protože se právem domnívá, že pravděpodobně nebude úspěšný. Já sám tuto praxi považuji za zavrženíhodnou. Jeden z dosud sloužících vysokých státních úředníků mi soukromě sdělil, že by o rozhodčím řízení klidně uvažoval, pokud by měl jistotu, že vždy vyhraje. Což nebudu ani komentovat.
Mezi výhodami rozhodčího řízení bývá zmiňováno, že rozhodci nejsou vázáni panujícím právním názorem a judikaturou vyšších soudních instancí. Platí však tato teze bez dalšího?
Ono tato teze v podstatě neplatí vůbec. Obecné soudy jsou vázány názorem soudu nadřízeného jen v té dané věci, pokud je jejich rozhodnutí zrušeno a vráceno s určitým názorem. Jinak jsou publikovaná rozhodnutí soudů jenom pomocným výkladovým pravidlem, nikoliv pramenem práva. A to platí jak pro soudce, tak pro rozhodce. Rozhodci pak žádné nadřízené soudy, které by jejich rozhodnutí zkoumaly meritorně nemají, rozhodčí nález může být zrušen jen pro procesní vady. Rozhodci rozhodují podle zákona a tento zákon vykládají podle stejných pravidel jako soudy. Dokonce i velmi jednotná a ustálená judikatura nemusí být přiléhavá v konkrétním případě, pokud jsou okolnosti tak odlišné, že užití jiného výkladu odůvodňují.
Zúčastnil jste se též kongresu Právní prostor, který se konal 12. a 13. dubna letošního roku. Ve svém příspěvku jste se věnoval právu advokáta odmítnout právní pomoc. Co Vás podnítilo k tomu přednášet zrovna o tomto tématu?
Mne to zaujalo v souvislosti se sankcemi vůči Ruské federaci a doslechl jsem se, že někteří mladí kolegové vyhlásili, že pro ruské klienty pracovat nebudou. To mne inspirovalo k zamyšlení – spíše etickému – jestli je to korektní. V praxi to samozřejmě není problém – pokud advokát kauzu nechce převzít, protože si s klientem zkrátka nesedí (ať už z osobních důvodů nebo kvůli podstatě kauzy) může se odvolat na to, že na to nemá dostatečnou odbornost nebo z důvodů kapacitních a málokdy by to byla zjevná nepravda. Nicméně odmítnout bezdůvodně službu právní pomoci by degradovalo právní pomoc jen na činnost živnostenskou a nikoliv na povolání, které má ve svém obsahu právě pomoc těm, kteří pomoc potřebují. Proto hovoříme o pomoci a službě, nikoliv o kšeftu a díle.
Co se Vám na letošním ročníku kongresu Právní prostor líbilo nejvíce?
Atmosféra a složení účastníků. Byli to primárně mladí advokáti, úředníci samosprávy a veřejné správy i význační soudci. Kromě zajímavých referátů jsem byl účasten řady velmi otevřených rozhovorů na odborná témata v opravdu neformální atmosféře a to se mi opravdu velmi líbilo.
Co pokládáte za největší výzvu pro současné právo?
Především to, aby se vyvíjelo k větší jednoduchosti, srozumitelnosti a aby získalo větší respekt. Neúcta k zákonu a k právu je v naší národní povaze hluboce zakořeněna. Líbí se nám, pokud nám zákon dává práva, ale k povinnostem, byť uloženým zákonem se chováme nedbale. Ale jak toho dosáhnout mě nenapadá. Určitě by pomohlo, kdyby zákon byl úzkostlivě dodržován především politiky a státními úředníky, ale to asi chci moc.
Co máte na své práci nejraději?
Asi různorodost a možnost tvůrčího myšlení.
A moje oblíbená otázka na závěr. Kdo je Vašim právnickým vzorem? Dokážete říci, kdo (případně co) Vás ve Vaší kariéře nejvíce ovlivnil(o)?
Určitě jeden určitý vzor nemám. Advokátem jsem chtěl být už od předpubertálního věku, ačkoliv v široké rodině žádný advokát nebyl a vlastně jsem ani žádného neznal, takže jsem o advokacii vlastně nic nevěděl. Zato jsem měl vždy jasno v tom, že bych chtěl být advokátem. Když se mi to nakonec po roce 1989 podařilo, bylo mi záhy jasné, že nechci dělat trestní agendu, ale spíše obchodní právo a využít i znalost cizích jazyků, kterou jsem disponoval.
A žádného přelomového okamžiku si nejsem vědom. Směřoval jsem tímto směrem už skutečně od základní školy a ani neumím říci nějaký důvod. Dnes těch důvodů mám spoustu, ale tenkrát opravdu nevím, kde to vzniklo.
Diskuze k článku ()