Rozhovor: Michala Plachká - O studiích a práci v zahraničí, advokacii a dalších zajímavých tématech (část I.)

Zároveň je zakladatelkou a managing partnerkou advokátní kanceláře PURE Legal, s.r.o., partnerkou daňové a účetní kanceláře TaxCounting, s.r.o., a především inspirativní osobností. Jsem proto rád, že Vám můžeme v tomto příspěvku zprostředkovat několik jejích zkušeností a myšlenek.

V první části rozhovoru se zaměříme především na zahraniční zkušenosti paní místopředsedkyně a porovnáme spolu s ní právnické vzdělávání u nás a v cizině. Část druhá se bude týkat především advokacie, nicméně řeč přijde i na další zajímavá témata. Pojďme na to.

Řada studentů práv vnímá fakultu jenom jako nutné zlo, které musí přežít pro to, aby se mohli stát plnohodnotnými právníky a vydělávat obrovské peníze. Jak moc je podle Vás pro právníka, především pro advokáta důležité vzdělání? Co je podle Vás tím hlavním, s čím by měli studenti ze studií odejít do profesního života? Je to zájem o právo, umění právně argumentovat či pouze titul a zážitky ze semestrálních kratochvílí?

Obecně si myslím, že je náš vzdělávací systém na velmi dobré úrovni. Je škoda, že stále vidíme hodně pozornosti zaměřené na klasické biflování zpaměti. Ano, právničina je do velké míry o slovíčkaření, a v mnoha případech je ve zdánlivě podobných větách opravdu obrovský rozdíl. Nicméně to hlavní, co by si studenti měli odnášet z fakulty, není schopnost naučit se zpaměti obrovské množství textu, byť touto superschopností neochotně nakonec disponuje většina absolventů. Nejde ale o to znát odpověď na všechny otázky. Je to mnohem důmyslnější a snazší zároveň. 

Jde o to umět se ptát na ty správné otázky.

Je to schopnost i z extrémně složitých případů vytřídit to podstatné. 

Dovednost vidět věci v souvislostech a v přesahu i do neprávních sfér dané situace. 

A schopnost srozumitelně a přesvědčivě to vysvětlit protistraně, soudu i klientovi. 

Pojďme nyní probrat Vaše zahraniční zkušenosti a zážitky. Ještě před absolvováním právnické fakulty v Olomouci jste studovala v Texasu, dále na Oxfordské Brookesově univerzitě a v Jižní Kalifornii. Poté jste ještě absolvovala LL.M. studium, a to na Berkeley School of Law, tedy opět v Kalifornii. Co Vás přitahovalo na studiu v USA a ve Velké Británii? 

Vždycky se mi dobře fungovalo v prostředí, které vyžaduje disciplínu a svědomitou práci, aby v něm člověk něčeho dosáhl. Poté, co jsem skončila se závodní gymnastikou, mě podobným způsobem začalo táhnout vzdělávání. Prostředí angloamerického systému mě fascinovalo odjakživa, ať už v povídání známých, čtení knížek nebo při sledování filmů. I na Harry Potterovi mi vlastně od mala přišlo nejkouzelnější prostředí samotné školy. Navíc mám ráda cestování, změny i nové výzvy. Takže se to všechno tak nějak spojilo.  

Studovat v zahraničí dá člověku strašně moc. Vedle nezbytnosti naučit se poradit si s kdejakou složitou situací (a z toho vyplývajícího uvědomění, že člověk zvládne nakonec fakt hodně), je to i nedocenitelné vlastní zjištění, jak moc se dají věci dělat jinak. Když je člověk jen „ve svém“ prostředí, bere spoustu věcí – třeba právě v rámci vzdělávacího systému – jako tak nějak dané. Často nás ani nenapadne se kriticky zamýšlet nad tím, jestli to, jak to funguje u nás, je vlastně nejvhodnější nebo jediné řešení. Opakované vycestování na delší dobu do zahraničí a debaty na různá témata s lidmi z prostředí, kde to nebo ono mají nastavené úplně jinak, člověku otevřou oči a dají i určité sebevědomí vůbec přemýšlet nad tím, že to jde i jinak. V tomhle vidím jeden z největších benefitů studia či práce v zahraničí. 

Jednou z konkrétních věcí, které mě na angloamerickém školství fascinovaly, je právě praktičtější a individuálnější přístup ke vzdělávání. Už na střední škole jsem si mohla poskládat rozvrh nepoměrně více podle svých preferencí a zájmů, než je tomu u nás. 

Na univerzitách se mi zase strašně líbilo, jak bylo efektivně nastaveno využití času s profesory. V hodinách jsme osobně neabsolvovali přednášky tak, jak je známe od nás. Byl vypracován poměrně sofistikovaný systém přípravy na každou hodinu, který zahrnoval přečtení příslušných kapitol v učebnicích, shlédnutí videa s klasickou přednáškou příslušného profesora na dané téma, následované většinou vyplněním vědomostního testu a často také zpracování kritické eseje. Do samotné hodiny jsme tak museli přijít už zcela seznámeni s daným tématem, a vysvětlováním základů jsme se tak nikdy nezdržovali. Celý čas s profesorem byl tak využit maximálně efektivně: ke kritickým debatám, srovnávání možností řešení a společnému pídění se po tom, jaké řešení je správné podle platného práva. A taky po tom, jestli to, že dané řešení je správné, je vlastně dobře a v souladu se vším, co má právo a právní stát představovat.

Napadá Vás něco, co naopak děláme lépe u nás?

Připadá mi, že výše popisované přístupy čím dál častěji poměrně úspěšně zavádí i řada českých vysokých škol, a mám z toho ohromnou radost. Obecně věřím, že úroveň školství je u nás velmi dobrá, a nabízí jeden naprosto nesrovnatelný benefit oproti například americkému systému, který si myslím málo uvědomujeme a málo jej oceňujeme. A tím je jeho dostupnost. Možnost absolvovat nejvyšší vzdělávání čistě podle svých schopností a bez toho, aby se naši rodiče museli děsivě zadlužit, a dokončit jej bez zatížení obrovskými studentskými dluhy je výhoda, kterou si myslím tolik neuvědomujeme, ale která je dost podstatná. Samozřejmě ani u nás nejsou studentská léta obdobím blahobytu bez nezbytnosti pracovat, nicméně díky tomu, že nemusíme platit astronomické školné, nejsou tolik od studií odrazováni lidi kvůli finančnímu zázemí. A myslím, že tak díky tomu nepřicházíme o tolik nadějných mladých lidí, jako se to může (přes snahy v podobě stipendií) stávat v Americe. 

Již jsme nakousli, že někteří studenti kritizují, že je výuka na českých právnických fakultách zaměřena příliš teoreticky, a to na úkor praktických znalostí a dovedností. Z Vašeho rozhovoru pro Podcasty21 vyplynulo, že v USA i v Británii se více učí soft skills, jako je právní psaní, rétorika či argumentace. Jak taková výuka probíhá? A vzpomínáte si na nějaký moment z této výuky, který Vám navždy utkvěl v paměti? (např. proto, že jste zažila silný aha moment, nebo jste se cítila trapně či pobaveně)

Myslím, že v poslední době se i u nás vzdělávací systém výrazně více soustředí právě na tyto oblasti, a je to moc dobře. Ale v mém porovnání byl skutečně důraz, který na argumentaci, rétoriku nebo právní psaní dávali v USA, výrazně vyšší. 

Na začátku jsem vlastně byla i zmatená z toho, že na uvažované problémy často neexistovala správná odpověď, kterou by se stačilo naučit. Člověk musel pochopit základní principy, načíst hodně soudních rozhodnutí, aby pochopil, jak kritická aplikace vlastně funguje, a pak se zuby nehty snažil tyhle vědomosti aplikovat při řešení problému. 

Taková „humbling experience“ pro mě bylo zjištění, že ačkoli se na hodinu připravím, přečtu a shlédnu všechno, co je třeba, měla jsem často hodně co dělat, abych ve škole držela krok s argumentačními a rétorickými schopnostmi ostatních spolužáků. Vzhledem k typu postgraduálního programu, kterého jsem se na Berkeley účastnila („professional LL.M. track"), seděli v naší třídě třeba soudci nejvyšších soudů, členové vlády nebo nejlepší právní odborníci prakticky ze všech zemí. Debaty byly rychlé, složité, a profesoři si dávali dobrý pozor, abychom všichni byli aktivně zapojeni. I při nejlepší přípravě bylo často dost náročné držet s nimi krok, takže vůbec nepřicházelo v úvahu nebýt na nějakou hodinu připravena. I se svědomitou přípravou dalo vlastně dost práce udržet si přesvědčení, že tam člověk opravdu patří. 

Druhá část té „humbling experience“ pak přicházela při velmi časté otázce: „A jak by se tato otázka řešila podle českého práva? Je to, myslíte, lepší nebo horší přístup, než v USA / Číně / Německu? A proč?“ Jednak si člověk velmi nepříjemně uvědomil, že ne vždy dokonale odpověď z hlavy zná, a musel si tak přiznat vlastní limity domácího vzdělání a nutnost na něm dál hodně pracovat. Navíc jsem si uvědomila, že se často poprvé kriticky zamýšlím nad tím, proč jsme vlastně přijali určitou právní úpravu, jaké má historické, politické či společenské důvody, jaké jsou vlastně alternativní možnosti řešení daného právního problému. A co by se muselo stát, abychom ten přístup změnili – a která taková změna by vlastně vůbec byla změnou k lepšímu. 

Tohle mi přišlo jako možná nejpřínosnější zkušenost. Na škole jsem k právu přistupovala do velké míry jako k stálému systému norem, který je třeba pochopit, naučit se ho a poté správně aplikovat. Tady jsem si ale naplno uvědomila, že ke každému problému, který stát musí právně uchopit, existuje velká škála variant a přístupů. A ty se mění i v čase. A že i my můžeme přispět k tomu, abychom na to nezapomněli, kriticky komparovali, inspirovali se a snažili se o to, aby právo co nejlépe plnilo svůj účel. 

Takže za mě určitě největší přínos všech zahraničních vzdělávání bylo, že mě donutilo otevřít mysl úplně jinému uvažování a přemýšlení nad právem. 

Nedávno jsem četl,[1] že angloamerické právnické fakulty učí studenty řešit tzv. hard cases, zatímco ty kontinentální se zaměřují spíše na případy jednoduché (soft či easy cases) tím, že od absolventů očekávají, že budou umět tak trochu od všeho. Odpovídá toto tvrzení Vašim zkušenostem?

Ano, to mě vlastně na začátku docela překvapilo. Učili jsme se pracovat teprve se základy daného odvětví, ale rovnou na případech, které byly vlastně nejasné, často hraniční v rámci argumentace, a velmi složité. Popravdě se mi lépe funguje v opačném systému, kdy logicky a jasně pochopím základní principy, a ty pak aplikuji na čím dál složitější případy. Ale i s tímto přístupem jsem se pochopitelně musela naučit pracovat, a jako zkušenost je to samozřejmě také zajímavé.

Po absolvování fakulty jste pracovala ve vídeňské advokátní kanceláři Justich Legal. Můžete nám prozradit, jak jste se dostala k příležitosti pracovat pro rakouskou advokátní kancelář? Co jste si z Vídně odnesla do Vaší další kariéry?

K této příležitosti jsem se dostala poměrně jednoduše, a možná docela drze. Jednoduše jsem napsala životopisy a rozeslala je společně s velmi lákavým emailem ve smyslu „o rakouském právu vlastně nic nevím, německy relativně umím, tak co říkáte, že bych k vám přijela pracovat?“ do různých advokátních kanceláří, které jsem našla na internetu. 

K mému překvapení mi jich hodně odpovědělo a pozvalo mě na osobní pohovor. Ty jsem při jednom výletu do Vídně absolvovala, jednu z těch sympatických si vybrala, a za pár měsíců odjela. 

Velkou výhodou bylo, že nám fakulta díky programu Leonardo da Vinci v případě, kdy jsme si takovou práci byli schopní sami sehnat, poskytla podporu. Díky tomu bylo pak řešení některých nákladů snazší. 

Ve Vídni jsem získala představu o tom, jak funguje praxe advokátní kanceláře ve Vídni, dostala možnost srovnávat konkrétní organizační i profesní přístupy, a v neposlední řadě jsem dostupnost tamních zdrojů využila pro napsání své rigorózní práce, za což jsem dodnes docela ráda, protože najít si na ni čas by myslím bylo čím dál složitější. 

Pokračování rozhovoru naleznete zde.

---