Pět otázek pro Karla Šimku: O (a)politizaci justice a dalších radostech právního státu

V dubnu se na Vás můžeme těšit na kongresu Právní Prostor, na kterém budete přednášet na téma Vítězství práva nad politikou jako počátek konce právního státu? To nezní jako slibný začátek, nebo ano?

No, na konci názvu přednášky je otazník. Takže třeba to tak depresivní nebude. Základní debata by měla být o tom, co je politické a co právní a jak moc může být právo nepolitické. Aneb jsou-li pomocí práva prosazovány určité hodnoty, zájmy či žádoucí způsoby chování, může právo stát mimo politiku?

Co nás v rámci Vaší přednášky tedy čeká a nemine?

Nemine nás přemýšlení například o tom, zda lze v společnosti rozhodovat jen podle racionálních a zpětně přezkoumatelných kritérií. Protože to je ideálem moderního právního státu, který odmítá libovůli a chce být předvídatelný a založený na racionálním diskursu. Ale stačí to pro společnost složenou z lidí, kteří mají emoce, zájmy, vztahy, tradice, pocity a někdy prostě a jednoduše třeba jen vztek?

Jak se v průběhu posledních tří desetiletí proměnil vztah práva a politiky, proměnil-li se vůbec? Má politika vliv na efektivitu práva?

V něčem je vztah práva a politiky od vzniku soudobých ústavních států, tedy řekněme v našem středoevropském prostoru od druhé poloviny 19. století, stále stejný – právo dává běžné politice limity, které by neměla překračovat (vyjma uzlových momentů, typicky při vzniku nového ústavního uspořádání). V politicko-právním provozu se však od roku 1989 hodně změnilo – přibyla úroveň unijní, na významu nabylo mezinárodní právo, postupně se prosadil fakticky precedenční systém a jsou ustáleny základní hodnoty, na nichž ústavní řád stojí a které prozařují aplikační praxí. Žijeme (aspoň zatím) ve velmi civilizovaných, i když složitých a nepřehledných právních poměrech.

Naši právní realitu samozřejmě stvořila politika. Vznikla v politickém procesu, v interakci politiků, úředníků, soudců, lidí vedoucích spory apod. Nestvořil ji však žádný konkrétní aktér – přinesl ji postupný spontánní vývoj v mnoha dílčích krocích a se spoustou zpětných vazeb, v němž řadu důsledků svého jednání konkrétní aktéři nezamýšleli. Pokud jde o efektivitu, co jí vlastně myslíme? Jednoduchost pravidel? Pak určitě efektivní nejsme. Ale pokud základním účelem práva je, abychom své neshody řešili slovem a argumenty, a ne klackem, je soudobý právní stát přes všechny své provozní obtíže příběhem úspěchu.

V posledních letech můžeme častěji slýchávat pojmy judicializace politiky a politizace justice. V čem se tyto termíny liší?

Judicializace politiky je znakem moderního právního státu – má-li politika limity dané ústavně, zejména již zmíněný zákaz libovůle a nedůvodně nerovného zacházení a požadavek racionality rozhodovacích důvodů, má menší prostor pro své uplatnění než dříve. Ale ono to funguje i naopak – je-li důležité, jak je právo vykládáno a aplikováno a hrají-li v tom klíčovou roli soudy, je logické, že političtí aktéři můžou mít chuť mít soudy na své straně. Proto může být personální obsazování soudů významná politická otázka.

Jakým způsobem se justice udržuje apolitická? Je to pouze otázka síly a „odolnosti“ jednotlivců (soudců), nebo mají vliv i jiné faktory?

A je justice opravdu apolitická? Myslím, že jen v určitém smyslu. Středoevropská představa o soudcích je založena na hodnotách uměřenosti, profesionality, osobní pevnosti a politické neutrality. Ale už si, doufám, nemyslíme, že soudci jsou jen jakési subsumpční automaty. S „hodnotovými“ přístupy k právu, které jsme si osvojili s doktrínou materiálního právního státu, už víme, že soudci nemají, a ani nemohou mít hodnotově neutrální vztah k právu. Jsou totiž sami v hodnotách zakořeněni (v něco věří, mají nějaké základní porozumění světu) a těžko je mohou „vypnout“. Očekáváme nicméně, ať už si myslí cokoli, že budou zdrženliví ve vztahu ke každodenní stranické politice a loajální k ústavnímu řádu. V rámci tohoto základního omezení však je – zejména na vysokých soudech – žádoucí hodnotová pluralita a diskursivní, a nikoli autoritářský či formalistický přístup k interpretaci práva.