Rozhovor: Petr Tégl - Rekodifikace znamenala pro české soukromé právo pozitivní posun

Minulý týden se uskutečnil již sedmý ročník odborného právního kongresu Právní prostor 2017, na kterém vystoupil doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D., právní expert advokátní kanceláře Havel, Holásek & Partners, se svým příspěvkem na téma "Vybrané problémy první novely občanského zákoníku". V rozhovoru nám přiblíží nejen obsah své přednášky, ale také rekodifikaci soukromého práva, upadající systém výuky práva a frustraci dnešních studentů.

Před několika dny proběhl kongres Právní prostor 2017, na kterém jste přednášel. Jakého tématu se Vaše přednáška týkala?

Ve svém vystoupení jsem se zaměřil na rozbor některých novelizačních bodů zákona č. 460/2016 Sb., tedy první novely občanského zákoníku. Byť byla tato novela připravována relativně dlouho, vykazuje dle mého názoru některé problematické aspekty, jimž bylo možno se vyhnout. Poukázal jsem na sporná místa a pokusil se navrhnout jejich rozumný výklad. Rizikové může být např. vymezení pojmu „jiný předmět, který ze své povahy pravidelně zasahuje více pozemků“ dle § 509; těžkosti může přinést (a jistě přinese) opětovné zavedení zákonného předkupního práva spoluvlastníků v § 1124 – zde zejména naprosto neodůvodněné (a dle mého názoru nezamýšlené) vypuštění druhé věty druhého odstavce § 1124; problematické je absentující přechodné ustanovení týkající se změny koncepce v § 709 odst. 3 apod. Řadu nejasností přinášejí též přechodná ustanovení (s ohledem na jejich málo precizní formulaci), resp. některá jsou zcela zbytečná (vůbec nemají povahu přechodných ustanovení).

V letech 2007 až 2012 jste byl členem rekodifikační komise Ministerstva spravedlnosti pro přípravu nového občanského zákoníku. Jaký máte názor na rekodifikaci soukromého práva? Kam jsme se posunuli a v jakých oblastech jsme udělali naopak krok vzad?

Jsem přesvědčen, že rekodifikace znamenala pro české soukromé právo jednoznačně pozitivní posun; nelze proto v žádném případě mluvit o „kroku vzad“. Nesouhlasí-li někdo s tímto závěrem, pak k hodnocení situace nepřistupuje objektivně.

Tím ovšem nemá být řečeno, že se dne 1. 1. 2014 s okamžitým účinkem vylepšilo právní prostředí v ČR. Podstatné je to, že nový občanský zákoník (resp. další nové předpisy) otevřel lidem velmi široké (a do té doby naprosto nevídané) možnosti „právní seberealizace“. Spatřuje-li někdo v tomto „otevření dispozičního prostoru“ zlo, pak je příznačné, že bude rekodifikaci hodnotit negativně. Já jsem však svým založením liberál a uvedenou změnu koncepce proto plně vítám.

Nová, velmi široká, nabídka možností seberealizace však s sebou nutně přináší rizika nepochopení úpravy, neuvědomění si vzájemných vazeb mezi jednotlivými instituty apod. Snížení těchto rizik – tj. vysvětlení nové právní úpravy a nastavení určitých základních limitů při její aplikaci – je prvořadým úkolem právní vědy a judikatury. Že si tento úkol při zodpovědném přístupu vyžádá mnoho let (či desetiletí) soustavné práce, je bez diskusí. To by však neměl být argument zpochybňující samotný fakt rekodifikace a jeho zásadní pozitivní přínos pro českou společnost. Tento závěr nemůže být zpochybněn ani stále se ještě vyskytujícími – byť již zcela ojediněle – varováními před apokalyptickými důsledky nového práva. Myslím, že dnes je již zcela patrné, že se žádný negativní zlom nekonal a konat nebude.

Občanskému zákoníku se často vytýká, že přinesl (založil) řadu nových problémů, které předchozí právní úpravě nebyly známy. Toto tvrzení je však nesprávné. Jde o to, že nový občanský zákoník jen výslovně poukázal na problémy, které se však vyskytovaly již za předchozí úpravy. Nejde tedy o problémy zavedené novým právním předpisem, nýbrž o problémy historické, avšak novým kodexem odkryté a pojmenované. Důležité je zejména to, že rozdílně od staré úpravy nový zákoník v mnoha případech nabídl též možnosti řešení těchto problémů.

Jak jsme na tom z hlediska vymahatelnosti práva?

Uvedená otázka je příliš široká, aby bylo možno na ni stručně reagovat. Obecně však lze říci, že v porovnání s příbuznými právními systémy neexistují žádné zásadní odlišnosti. Pokud jde o záležitosti systémové, konkrétně např. o délku soudního řízení, řadí se ČR v porovnání s ostatními členskými státy EU k zemím s kratší délkou; dle některých nedávných přehledů vypracovaných Evropskou komisí patří ČR v rámci EU dokonce mezi premianty (otázkou je ovšem použitá metodika a verifikovatelnost zjištěných výsledků). Výkon justice je zajištěn relativně slušně a dle mého názoru nám v tomto ohledu nehrozí žádný kolaps. Lze tedy říci, že současný stav v ČR nijak extrémně nevybočuje (ať již pozitivně či negativně) z trendu přítomného v našem geografickém prostoru. Tím však nemá být řečeno, že nejsou oblasti, kde by bylo možno mnohé zlepšovat.

Jde-li o otázku individuální vymahatelnosti práva (vymožení práva v konkrétní kauze), je především na každém z nás, jak se k této záležitosti postaví. V soukromém právu platí princip, že není-li určitá povinnost splněna dobrovolně, je zásadně na tom, kdo může splnění této povinnosti požadovat, aby se dle svého uvážení obrátil na soud a splnění povinnosti vymáhal. Toto rozhodnutí za oprávněného nikdo neučiní (zejm. ne stát). Obecně však lze apelovat na vyšší míru obezřetnosti v právním styku. Právo nabízí dost nástrojů, jak se pojistit např. proti selhání druhé smluvní strany. V praxi jsme však často svědky toho, jak lidé zcela neuváženě a bez znalosti věci např. uzavírají smlouvy, jejichž plnění je pro ně mimořádně obtížné, ba zcela nemožné. Smlouvy často uzavřou bez porady s profesionálem, a to např. i smlouvy o dispozicích s nemovitostmi s transakční hodnotou ve výši několika milionů korun. Vzniknou-li následně v souvislosti s tím problémy, může být často již pozdě. Absence základního právního povědomí laiků je v ČR v některých směrech varující. Lidé by se sami ve vlastním zájmu měli více snažit o osvojení základních východisek právní úpravy, alespoň v těch oblastech, v nichž se pravidelně pohybují (např. spotřebitelské právo). Sebelepší právní úprava nedokáže ochránit ty, kteří ji neznají a kteří ji ve svůj prospěch nebudou uplatňovat.

Jste aktivní i v rámci právnické akademické obce. Co si myslíte o úrovni a kvalitě výuky práva v České republice?

Bohužel musím konstatovat, že situace není v porovnání se zeměmi majícími podobnou právní kulturu příliš dobrá. Právo je výsostně praktická disciplína a absolvent právnické fakulty by měl být schopen vstoupit do praxe vybaven tak, aby se nemusel vše učit od začátku. Je jasné, že se během pětileté přípravy na vysoké škole nelze naučit všechno; je však možné dát studentům solidní základ pro jejich pozdější výkon právnické profese. Přístup českých právnických fakult však jakoby tyto cíle odmítal sledovat. Stále jsme svědky toho, že na právnických fakultách jsou v široké míře zastoupeny disciplíny právně historické, důraz se klade na obory, jejichž praktická využitelnost pro absolventa je velmi omezená, resp. nulová. Tyto předměty je možno vyučovat, ovšem nikoli jako povinné, nýbrž pouze jako volitelné. Mělo by dojít k výraznému příklonu k výuce pozitivního, tj. platného práva. Naopak výuka právních dějin a oborů jako sociologie, politologie apod. by měla být značně zredukována. K čemu je nám absolvent fakulty, který umí vyjmenovat všechny ústavy, které kdy platily na našem území, když není schopen napsat jednoduchou žalobu a spočítat úroky z prodlení? Zcela zarážející je navíc fakt, že přístup fakult k výuce se až na výjimky za posledních 25 let příliš nezměnil. O problémech se ví, občas se o nich i diskutuje, avšak nikdo je neřeší.

Výsledkem tohoto přístupu jsou frustrovaní studenti, kteří místo toho, aby navštěvovali přednášky a semináře, chodí při studiu (resp. namísto studia) do zaměstnání a na fakultách se objevují pouze tehdy, jdou-li skládat zkoušku. Trh si dobře všímá stále se snižující kvality absolventů právnických fakult; tento trend se následně projevuje při jejich působení v oboru. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že najít kvalitního absolventa pro výkon běžné koncipientské praxe je v posledních letech úkolem mimořádně náročným. Tento názor zastává řada mých kolegů z advokacie.

Jak si na tom stojíme v porovnání s dalšími evropskými státy?

Zaměřil bych se pouze na jeden dílčí problém, který dlouhodobě vnímám jako velmi palčivý. Je jím koncepce doktorského studia v právních oborech v České republice. Toto studium by mělo být koncipováno jako velmi náročné; mělo by být určeno jen těm nejlepším studentům. Nositelem titulu Ph.D. by měl být pouze ten, kdo prokázal, že je schopen skutečně hluboce a detailně ovládnout disciplínu, jíž se v průběhu studia věnoval. Disertační práce by měla znamenat výrazný přínos pro obor, měla by posouvat dosavadní stav poznání. Měla by reflektovat zahraniční přístupy nauky a judikatury. Místo toho jsme však svědky toho, že disertační práce jsou nezřídka jednoduchou kompilací (ba dokonce popisem) již vyslovených domácích názorů. Nejednou jsou k obhajobě předkládány práce, které nijak nezohledňují stav poznání v příbuzných právních systémech. Jsou založeny pouze na domněnkách autora, na plytkých závěrech, které často svědčí o neznalosti základních východisek. Takové výstupy však mají nulovou přidanou hodnotu. Přesto není nemožné, aby i tyto práce byly úspěšně obhájeny. Pak se však nelze divit, že doktorské studium se vnímá jen jako formalita, jako nutnost „být někde tři roky“, „vykonat pár zkoušek“ a „napsat nějakou práci“, která bude stejně s největší pravděpodobností připuštěna k obhajobě – a posléze skutečně obhájena. Udělený titul Ph.D. v oboru práva proto mnoho neznamená. Měli bychom usilovat o to, aby se daná negativní praxe postupně začala měnit.

V zahraničí (kam často jezdím a kde se i podílím na různých projektech) probíhá doktorské studium zcela jinak. Doktorand je ve stálém styku se svým školitelem, je jeho skutečnou „pravou rukou“. Účastní se s ním výzkumu, výuky, publikuje s ním, připravuje pro něj různé rešerše apod. Studenti se pravidelně scházejí a diskutují spolu se svými školiteli o různých problémech. Studium je tak založeno na neustálé vzájemné názorové konfrontaci (v dobrém slova smyslu), při níž se tříbí argumentační schopnosti doktorandů a jejich znalost práva. To je dle mého názoru ideální stav a cíl, k němuž bychom měli směřovat i u nás.

V poslední době je hojně diskutovanou novela zákona o advokacii. Jaký názor máte na navrhované změny, konkrétně na změny konceptu advokátních zkoušek?

Dlouhodobě vnímám – podobně jako řada mých kolegů z advokacie – soustavně klesající úroveň koncipientů a jejich připravenost na výkon advokátní profese. Úroveň vědomostí u advokátních zkoušek je často tristní (tento základní motiv novely zákona o advokacii zmiňuje i důvodová zpráva). Jakákoli změna, jež má vést k napravení stávající situace, proto musí být vítána.

Navrhované omezení maximálního počtu koncipientů (ať již budou tři či půjde o jiný počet) zapsaných u téhož advokáta (školitele) je dle mého mínění naprosto správným krokem. Vychází z úvahy, že omezenému okruhu koncipientů se školitel může lépe věnovat, tedy že je výchova navrhovaného omezeného počtu koncipientů reálně uskutečnitelná.

Diskusní je koncepce tzv. připouštěcího testu, který má ověřit teoretické znalosti uchazečů, jako vstupní podmínku pro následné absolvování praktické části zkoušky. Je nepochybně pozitivní, že předkladatel novely klade důraz na znalosti teorie. Nejsem si však zcela jistý, zda úspěšné absolvování této první části zkoušky bude vždy dostatečnou zárukou zdárného dokončení další, tj. praktické, části. Z vlastních zkušeností examinátora na vysoké škole je mi známo, že studenti jsou často schopni naučit se řadu teoretických východisek, ovšem při jejich aplikaci na reálné praktické problémy zcela selhávají. Je zde proto jisté riziko, že připouštěcí test prodlouží celou proceduru advokátní zkoušky, avšak ke kvalitativní selekci příliš nepřispěje. To však ukáže až budoucí praxe.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu