Regulace takového obsahu však nesmí zasahovat do samotné podstaty práva na svobodu projevu. Omezení stanovená vládami musí sledovat legitimní cíl a být nezbytná v demokratické společnosti. Cílem tohoto článku je popsat základní pravidla ochrany práva na svobodu projevu právnických osob podle čl. 10 Evropské úmluvy o lidských právech (EÚLP) v souvislosti s projevy na internetu a zamyslet se nad právní regulací projevů týkajících se covidu-19. S ohledem na zmíněný cíl je výzkum rozdělen do tří částí. V první části jsou vymezeny obecné principy práva EÚLP týkající se práva na svobodu projevu a specificky jsou zdůrazněna pravidla ochrany projevů na internetu. Druhá část nabízí rozbor judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) týkající se námitek právnických osob ohledně porušení čl. 10 v souvislosti s jejich činností na internetu. Poslední, třetí část je věnována zamyšlení nad omezeními projevů týkajících se covidu-19, zejména jejich souladu s článkem 10 EÚLP.
Úvod
Vynalezení internetu bylo nepochybně důležitým krokem ve vývoji lidstva, avšak jeho použití jako všeobecné komunikační platformy naráží na mnohá úskalí. Na straně jedné může šíření nepravdivých informací negativním způsobem ovlivňovat veřejné mínění, na straně druhé může zákaz diskuse na internetu vést k utlumení svobody projevu ve společnosti.
Velkými hráči na internetu jsou právnické osoby, jejichž názor má větší přesvědčovací sílu než postoj osob fyzických. Jedná se především o internetová média, ale také o politické strany a nevládní organizace. S ohledem na to, že jejich názor v mnoha ohledech utváří veřejné mínění, je nezbytné, aby bylo zachováno jejich právo na svobodu projevu i ve virtuálním prostoru. Realizace tohoto práva by však neměla být na újmu oprávněných zájmů jiných osob (např. zásahem do práva na soukromý život) nebo zneužívána k šíření nepravdivých informací.
Právo na svobodu projevu je zakotveno v nejdůležitějších lidskoprávních dokumentech univerzální, regionální a vnitrostátní povahy. Avšak ne všechny tyto nástroje jsou relevantním zdrojem ochrany práv právnických osob. Čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (MPOPP) sice chrání svobodu projevu jednotlivce, avšak Výbor pro lidská práva (VLP) vykládá termín "jednotlivec" obsažený v Opčním protokolu k MPOPP v tom smyslu, že se jím rozumí pouze osoba fyzická. VLP tedy nepřipouští stížnosti právnických osob s odvoláním na nepřijatelnost ratione personae.[1] Pokud bychom chtěli využít ochrany čl. 11 Listiny základních práv Evropské unie, zde vzniká problém aktivní legitimace právnických osob, které nejsou oprávněny obrátit se v této záležitosti přímo na Soudní dvůr Evropské unie. Pokud selže vnitrostátní ochrana práva na svobodu projevu, které se lze v České republice domáhat na základě čl. 17 Listiny základních práv a svobod, jediný možný nástroj, který právnickým osobám zbývá, je čl. 10 Evropské úmluvy o lidských právech (EÚLP). Evropský soud pro lidská práva (ESLP) je jeden z mála mezinárodních orgánů, který nabízí ochranu i osobám právnickým. Tato jeho pravomoc vyplývá z čl. 34 EÚLP, kde mezi subjekty podání jsou vyjmenovány také "nevládní organizace". Judikatura ESLP vykládá tento pojem tak, že se jedná o kteroukoliv organizaci, která není "vládní".[2] To znamená, že stížnost k ESLP mohou podat nejenom klasické nevládní neziskové organizace, ale i obchodní korporace.[3] Naopak mimo ochranu EÚLP stojí společnosti řízené a kontrolované státem.[4]
Cílem tohoto článku je popsat specifika ochrany práva na svobodu projevu právnických osob podle čl. 10 EÚLP v souvislosti s projevy na internetu. S ohledem na to, že v současnosti hrají ve společnosti velkou úlohu informace ohledně covidu-19, bude se tento příspěvek zamýšlet také nad svobodou šíření informací týkajících se této nemoci na internetu. Pro účely dosažení cíle příspěvku je nezbytné odpovědět na dvě hlavní výzkumné otázky. Za prvé, jaká jsou specifika ochrany svobody projevu na internetu ve srovnání se základními principy ochrany práva na svobodu projevu, vyplývajícími z čl. 10 EÚLP? Za druhé, s jakými stížnostmi se obracely na ESLP právnické osoby a čím se liší jejich ochrana od ochrany osob fyzických? Jako třetí se nabízí dodatečná otázka ohledně právní regulace projevů týkajících se covidu-19 na internetu.
Zmíněný cíl a výzkumné otázky vybízí k rozdělení příspěvku do tří částí. V první části popíšeme obecné principy práva EÚLP týkající se práva na svobodu projevu a pak se zaměříme na ochranu projevů na internetu. V druhé části bude proveden rozbor judikatury ESLP týkající se námitek právnických osob ohledně porušení čl. 10 EÚLP v souvislosti s činností na internetu. Poslední, třetí část článku bude pojednávat o přístupu ESLP k informacím zveřejňovaným na internetu v souvislosti s onemocněním covid-19.
Ochrana práva na svobodu projevu na internetu
Obecné zásady ochrany podle článku 10 EÚLP
K posouzení rozdílů mezi ochranou práva na svobodu projevu na internetu a při využití tradičních komunikačních prostředků je nezbytné od začátku popsat základní principy ochrany svobody projevu na základě EÚLP. Právo na svobodu projevu je zakotveno v prvním odstavci čl. 10 EÚLP, který výslovně zmiňuje tři následující komponenty: 1) svobodu zastávat názory; 2) svobodu přijímat informace nebo myšlenky; a 3) svobodu rozšiřovat informace nebo myšlenky.[5] Výklad těchto komponentů v judikatuře ESLP svědčí o tom, že tento článek zaručuje také právo mlčet,[6] právo nezveřejnit identitu novinářských zdrojů[7] nebo, v určitých případech, právo na přístup k informacím vlastněným státem.[8] Svoboda projevu je v judikatuře ESLP vykládána široce a zahrnuje kromě standardních médií, jako jsou noviny, televize a rozhlas, také knihy,[9] letáky,[10] videonahrávky,[11] obrazy[12] atd.
Pro posouzení stupně ochrany projevů na základě čl. 10 EÚLP jsou důležitými pojmy "skutková tvrzení" a "hodnotové soudy". ESLP vidí rozdíl mezi hodnotovým soudem a skutkovým tvrzením v tom, že pravdivost skutkového tvrzení lze prokázat, zatímco u hodnotového soudu tak učinit nelze.[13] U skutkových tvrzení je tedy zapotřebí vymezit, kdo nese důkazní břemeno a jak vysoký je důkazní standard. U hodnotových soudů ESLP zkoumá pouze, zda "skutkový základ" pro tyto soudy byl dostatečný.[14]
Výkon práva na svobodu projevu může podléhat omezením nebo sankcím stanoveným zákonem, které jsou nezbytné v demokratické společnosti. Taková omezení mohou být nezbytná v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti, ochrany zdraví nebo morálky atd. Přesný seznam těchto omezení nalézáme v druhém odstavci čl. 10 EÚLP. Tato omezení jsou někdy pojmenována jako standardní limitační klauzule.[15] Kromě toho lze svobodu projevu omezit i na základě tzv. zneužívací klauzule, která je zakotvena v čl. 17 EÚLP (zákaz zneužití práv), a také na základě čl. 16 EÚLP, který umožňuje omezit politickou činnost cizinců.[16] Navíc třetí věta odst. 1 čl. 10 EÚLP stanoví, že tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.
Při posuzování stížností namítajících porušení čl. 10 EÚLP postupuje ESLP podle určitého algoritmu, který lze rozdělit do pěti kroků. Tyto kroky mohou být vyjádřeny ve formě následujících pěti otázek: 1) spadá projednávaný případ pod rozsah článku 10 EÚLP?; 2) šlo o "zásah" do práv stěžovatele?; 3) byl tento zásah "v souladu se zákonem"?; 4) sleduje tento zásah "legitimní cíl"?; a 5) je tento zásah "nezbytný v demokratické společnosti", tudíž přiměřený?[17] ESLP ve své praxi ne vždy výslovně zmiňuje všech pět kroků a může se při rozboru zaměřit pouze na otázku přiměřenosti.
Poté, co jsme provedli shrnutí hlavních zásad ochrany práv na svobodu projevu, můžeme od obecného postoupit ke konkrétnímu. Podíváme se tedy na to, jak ESLP přistupuje k ochraně projevů na internetu. Budeme tak moci komplexně odpovědět na naši první výzkumnou otázku.
Specifika internetových projevů
Judikatura ESLP svědčí o tom, že svoboda projevu podle čl. 10 EÚLP se vztahuje také na internetová média,[18] přičemž ochraně podléhá internet jako komunikační prostředek bez ohledu na typ sdělení.[19] Konkrétní forma tohoto média vedla ESLP ke stanovení určitých zvláštních omezení, která mohou být uvalena na svobodu projevu na internetu.[20] ESLP zejména akceptuje, že smluvní strany EÚLP mohou stanovit pro nakládání s informacemi získanými z internetu odlišný režim než pro informace získané z tištěných médií.[21]
Ve věci Wegrzynowski a Smolczewski proti Polsku ESLP zejména poznamenal, že se internet jako informační nástroj liší od tisku a riziko, které představuje pro práva chráněná článkem 8 EÚLP je mnohem vyšší.[22] Argumentoval tím, že internet jako komunikační nástroj má větší kapacitu pro ukládání a přenos informací. Elektronická síť slouží miliardám uživatelů po celém světě. Z toho ESLP dovodil, že zásady upravující reprodukci materiálu z tištěných médií a internetu se mohou lišit.[23] Znamená to, že ochranu internetových projevů je třeba upravit podle specifických vlastností této technologie.
Z judikatury ESLP vyplývá, že ve srovnání s televizním vysíláním lze za určitých okolností internet považovat za méně rozšířený informační prostředek. Tak ve věci Schweizerische Radio- und Fernsehgesellschaft SRG proti Švýcarsku ESLP poznamenal, že telefonický rozhovor, jehož nahrávka byla k dispozici na internetových stránkách společnosti, měl menší přímý dopad na publikum[24] než televizní program stejného obsahu. Obecně se uznává, že audiovizuální média mají mnohem okamžitější a silnější účinek než tištěná média.[25] Potenciální dopad určitého média na publikum je důležitým faktorem při rozhodování o odpovědnosti novinářů a médií. ESLP stanoví, že ačkoli uživatelé internetových služeb musí mít záruku svobody projevu a důvěrnosti komunikace, tato záruka nemůže být absolutní a musí příležitostně podléhat jiným legitimním imperativům, jako je prevence trestné činnosti nebo ochrana práv a svobod jiných.[26]
Z výše uvedeného vyplývá, že i když projevy na internetu spadají pod ochranu čl. 10 EÚLP a řídí se obecnými zásadami na ochranu svobody projevu, konkrétní forma tohoto média může vyžadovat speciální zacházení, včetně odpovídajících zvláštních omezení. Shrneme-li odpověď na naši první výzkumnou otázku, můžeme dospět k závěru, že klíčovým kritériem pro posouzení ochrany svobody projevu je pro ESLP dopad média na publikum. Jaká jsou specifika ochrany svobody projevu právnických osob na internetu bude předmětem následujícího rozboru, který nám poskytne odpověď na druhou hlavní výzkumnou otázku.
[1] Viz bod 6. 3. rozhodnutí VLP č. 2285/2013 ve věci Basem Ahmed Issa Yassin a další proti Kanadě ze dne 26. 7. 2017.
[2] Transpetrol a.s. proti Slovensku, rozhodnutí ESLP ze dne 15. 11. 2011, č. 28502/08, bod 65.
[3] Viz například Delta pekárny a. s. proti České republice, rozsudek ESLP ze dne 2. 10. 2014, č. 97/11, bod 66.
[4] Zastava It Turs proti Srbsku, rozhodnutí ESLP ze dne 9. 4. 2013, č. 24922/12.
[5] HARRIS, D. - O'BOYLE, M. - BATES, E. - BUCKLEY, C. Law of the European Convention on Human Rights. 4th edition. Oxford: Oxford University Press, 2018, s. 593.
[6] Gillberg proti Švédsku, rozsudek ESLP ze dne 3. 4. 2012, č. 41723/06, bod 85.
[7] Viz Nordisk Film & TV A/S proti Dánsku, rozhodnutí ESLP ze dne 8. 12. 2005, č. 40485/02 nebo Financial Times Ltd a další proti Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 15. 12. 2009, č. 821/03 a Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku, rozsudek ESLP ze dne14. 9. 2010, č. 38224/03.
[8] Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, rozsudek ESLP ze dne 8. 11. 2016, č. 18030/11.
[9] Handyside proti Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 7. 12. 1976, č. 5493/72.
[10] Steel a Morris proti Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 15. 2. 2005, č. 68416/01.
[11] Monnat proti Švýcarsku, rozsudek ESLP ze dne 21. 9. 2006, č. 73604/01.
[12] Müller a další proti Švýcarsku, rozsudek ESLP ze dne 24. 5. 1988, č. 10737/84.
[13] Cheltsova proti Rusku, rozsudek ESLP ze dne 13. 6. 2017, č. 44294/06, bod 80.
[14] Guz proti Polsku, rozsudek ESLP ze dne 15. 10. 2020, č. 965/12, bod 92.
[15] KMEC, J. - KOSAŘ, D. - KRATOCHVÍL, J. - BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 997.
[16] Ibidem.
[17] KORFF, D. The Standard Approach under Articles 8-11 ECHR and Article 2 ECHR. [cit. 2021-10-13].
[18] Times Newspapers Ltd (č. 1 a 2) proti Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 10. 3. 2009, č. 3002/03 a 23676/03.
[19] Delfi AS proti Estonsku, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 16. 6. 2015, č. 64569/09, bod 131.
[20] Internet: case-law of the European Court of Human Rights, červen 2015, s. 17 [cit. 2021-10-14].
[21] Pravoye Delo a Shtekel proti Ukrajině, rozsudek ESLP ze dne 5. 5. 2011, č. 33014/05, bod 63.
[22] Wegrzynowski a Smolczewski proti Polsku, rozsudek ESLP ze dne 16. 7. 2013, č. 33846/07, bod 58.
[23] Ibidem.
[24] Schweizerische Radio- a Fernsehgesellschaft SRG proti Švýcarsku, rozsudek ESLP ze dne 21. 6. 2012, č. 34124/06, bod 64.
[25] Purcell a další proti Irsku, rozhodnutí ESLP ze dne 16. 4. 1991, č. 15404/89.
Diskuze k článku ()