Zdravotní zákroky bez souhlasu pacienta a lidská důstojnost

Jádrem lidské důstojnosti je svobodné rozhodování člověka o svém životě. Úmluva o lidských právech a biomedicíně v článku 2 stanoví, že zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy. Principy autonomie vůle a přednosti blaha lidské bytosti však čelí silnému vlivu „veřejných zájmů“. Jakou roli zaujímá lidská důstojnost při střetu mezi základními právy jednice a veřejným zájmem? Je lidská důstojnost pouze omezitelné základní právo, nebo jde hodnotu, která naopak omezení základních práv vytyčuje jasné hranice?

PD
Právnická fakulta MU v Brně

1. Úvod

Požadavek na ochranu lidské důstojnosti velí, že s člověkem nemá být zacházeno jako s pouhým objektem práva – jako s věcí, ale má být respektována osobnost člověka, jeho tělesná a duševní integrita, jeho právo na rozhodování o svém vlastním životě. Aharon Barak lidskou důstojnost chápe jako svobodu člověka utvářet svůj vlastní život. Lidská důstojnost je svoboda člověka psát svůj vlastní životní příběh.[1] Jádrem lidské důstojnosti je podle Baraka autonomie vůle ve smyslu svobody rozhodování o sobě samém. S pojetím lidské důstojnosti Aharona Baraka se plně ztotožňuji, neboť kde jinde lze hledat jádro lidské důstojnosti, než právě ve svobodě člověka činit rozhodnutí o svém životě.

V oblíbené knize Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize,[2] kterou skvěle převyprávěl a divadelně ztvárňuje Jaroslav Dušek, se dozvídáme, že člověk je ve své podstatě „absolutní čisté božství“. Rodí se však do nesvobodného světa ustálených dogmat, které jej okamžitě začínají „ochočovat“ k obrazu svému a potlačovat jeho osobnost. Na procesu „zapomínání na sebe sama“ se podílí rodina, školní a pracovní kolektivy, právní systém, společnost. Jedinec se ocitá v „Matrixu“, kde jen velice obtížně hledá sám sebe. Společnost formovaná do útvaru, kterému říká stát, tak všemožnými způsoby zasahuje do osobnostní integrity člověka, a to jak do jeho duše, tak jeho těla.

Není pro člověka lehké uhájit si v nesvobodném světě svoji svobodu. Klíč ke svobodě však spočívá v uvědomění si své vlastní důstojnosti a respektování důstojnosti druhých, bez ohledu na barvu pleti, náboženské vyznání, státní příslušnost, pohlaví, apod. Jedině tím, že si člověk začne vážit sám sebe a všech živých bytostí kolem sebe, stane se skutečně svobodným.

2. Zdravotní zákroky bez souhlasu a lidská důstojnost 

2.1. Je lidská důstojnost právo nebo hodnota?

Jak by se mohlo na první pohled zdát, lidská důstojnost není pouze filozofickou a etickou kategorií, ale je významnou kategorií právní. V pozitivním právu nachází odraz zejména na ústavní úrovni v preambuli Ústavy  České republiky, kde se lid zavazuje budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody; dále v preambuli Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), kde ústavodárce odkazuje na přirozená práva člověka a hodnoty lidství; dále v čl. 1 Listiny, který zakotvuje svobodu a rovnost všech lidí v důstojnosti i v právech a v čl. 10 odst. 1 Listiny, který stanoví, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Aharon Barak se ve své knize „Human Dignity: The Constitutional Value and the Constitutional Right“ zabývá věčným dilematem, zda je lidská důstojnost „pouhé“ základní právo nebo zda se jedná o přirozenoprávní hodnotu, stojící nad základními právy. Položil jsem si proto otázku, jak je to s lidskou důstojností v českém právním řádu.

Třebaže preambule Ústavy a Listiny a čl. 1 Listiny odkazují na hodnotu lidské důstojnosti, z ústavních textů explicitně nevyplývá, že by byla lidská důstojnost onou základní hodnotou postavenou nad všechna základní práva a svobody. Z Listiny naopak explicitně vyplývá základní právo na lidskou důstojnost obsažené v čl. 10 odst. 1 Listiny.

V souladu s názorem Elišky Wagnerové[3] se domnívám, že lidská důstojnost zakotvená v čl. 10 odst. 1 Listiny je „pouhým“ základním právem a nikoliv absolutní hodnotou. Shodného názoru by byl jistě i Aharon Barak, pokud by měl možnost naši Listinu zanalyzovat.[4] V českém právním diskurzu však převládá pojetí lidské důstojnosti jako nejvyšší hodnoty a nikoliv „pouhého“ základního práva. Eliška Wagnerová je toho názoru, že preambule Ústavy činí z lidské důstojnosti (a svobody) neporušitelné principy, které nutí stát k určitému jednání, a na nichž pak musí být budován celý právní řád a v jejich duchu následně i interpretován.[5] Výrazně však do diskurzu přispěl Ústavní soud, který se v řadě nálezů taktéž přiklonil k závěru, že lidská důstojnost je nejvyšší hodnota. Nemohu na tomto místě nezmínit nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09, v němž Ústavní soud uvedl, že lidská důstojnost představuje nejvyšší hodnotu stojící v základu celého českého právního řádu, jakož i ústavního pořádku, a lze ji tak nahlížet jako finální účel obou zmíněných, jimž dodává legitimitu (viz preambuli k Ústavě České republiky). Tím se lidská důstojnost stává objektivní ústavní kategorií a působí ve vztahu k ostatním jinak nehierarchicky uspořádaným základním právům (klasickým a politickým) jako hodnota nadřazená. Pod zorným úhlem výše uvedeného je tak jakýkoliv zásah či snížení lidské důstojnosti skutečně nezbytné vnímat jako zásah velmi závažný, a tedy i stěží reparovatelný, neboť lidská důstojnost je hodnotou horizontálně neporovnatelnou s ostatními ústavními hodnotami či společenskými normami, je zcela nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak hodnotou kvantifikovatelnou či vyčíslitelnou v penězích.

2.2. Pojem lidské důstojnosti

Negativní vymezení lidské důstojnosti nám říká, co důstojné není. Lidská důstojnost není přítomna, pokud není s člověkem zacházeno jako s lidskou bytostí. Podle Dürigovy teorie objektu není lidská důstojnost přítomna, pakliže je s člověkem zacházeno jako s objektem. Absence lidské důstojnosti znamená, že lidská bytost je ponížena v takové míře, že se stává pouhým objektem práva, prostou věcí, marginalizovanou veličinou, s níž je možné libovolně nakládat. V takovémto stavu poníženosti přestává být člověk člověkem, bytostí nadanou smysly, entitou schopnou rozhodovat o svém bytí.

Mohlo by se zdát, že do tohoto stavu se člověk snad ani dostat nemůže, nebo pouze ve velice extrémních a ojedinělých případech. Situací, kdy je člověk ponížen a je s ním zacházeno spíše jako s objektem než subjektem, je však celá řada. Jednání nerespektující lidskou důstojnost totiž nemusí spočívat pouze v násilném a zlovolném trýznění člověka v podobě mučení, ale může se projevovat rovněž v mírnější (i nedbalostní) formě v podobě nelidského a ponižujícího a jiného špatného zacházení. K výročí mezinárodního dne podpory obětem proti mučení veřejná ochránkyně práv uvedla, že třebaže lze předpokládat, že v současné době je mučení v pravém slova smyslu v České republice pouze výjimečné, mírnější formy špatného zacházení, při nichž je zasahováno do lidské důstojnosti, přetrvávají ve značné míře i nadále. Nebezpečí špatného zacházení je o to vyšší, že se často týká nejzranitelnějších členů společnosti (seniorů, dětí, osob s duševním postižením, příslušníků menšin, uprchlíků aj.) a odehrává se za zdmi institucí, skryto před zraky kontrolních orgánů a často i nejbližších příbuzných.[6]

Lidskou důstojnost si lze představit jako křehkou vázu s tenkou glazurou, jejíž hodnota spočívá právě v její kráse a dokonalosti. Nikoliv pouhé rozbití vázy, ale jakékoliv, byť i sebemenší škrábnutí, může znamenat její trvalé znehodnocení. I nepatrné „škrábnutí“, v podobě nedostatečného informování pacienta o zdravotním zákroku, může zcela zhroutit jeho glazuru a způsobit mu trvalé poškození zdraví. Lidská důstojnost není pouze právo být svobodným příslušníkem lidského druhu homo sapiens sapiens, ale zahrnuje širokou oblast bytí člověka. Barak uvádí, že lidská důstojnost je složena ze čtyř základních složek. Jsou jimi: 1. ochrana tělesné integrity (absolutní zákaz mučení, těžkých trestů, brainwashing, znásilňování, ponížení), 2. zajištění rovnosti mezi lidmi, 3. ochrana osobní identity, duševní integrity, intelektuálního naplnění a 4. minimální účast na životě ve společnosti.[7] Barak dále dochází k názoru, že lidská důstojnost úzce souvisí se sociálními a ekonomickými právy, když pomáhá s jejich interpretací.[8]

2.3. Proměnný koncept 

Lidská důstojnost není neměnný koncept a neustále se vyvíjí. Rovněž ve světě 21. století, jež je provázaný řadou lidskoprávních deklarací a smluv, existují různá pojetí lidské důstojnosti. Barak zmiňuje Ústavu Spolkové republiky Německo, která považuje lidskou důstojnost za absolutní neměnnou neomezitelnou hodnotu, která je ostatním hodnotám, právům a svobodám nadřazena (obdobně též Ústava státu Izrael).[9]

V kontrastu k tomu stojí Ústava Jihoafrické republiky, která zakotvuje lidskou důstojnost jako relativní a omezitelné základní právo. Eliška Wagnerová uvádí, že ani ve všech státech Rady Evropy není lidská důstojnost chápána jako absolutní hodnota, nýbrž naopak podléhá vyvažování s dalšími základními právy.[10] Aharon Barak je však toho názoru, že přes všechny různé přístupy k lidské důstojnosti existuje takové pojetí lidské důstojnosti, na němž se shodnou všechny přístupy: lidská důstojnost slouží k zachování tělesné a duševní integrity člověka, osobnostní identity, základního existenčního minima a rovnosti mezi lidmi.[11] Posun v pojímání lidské důstojnosti je znát i z rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Jan Kratochvíl uvádí, že i v případě čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“) se uplatní evolutivní výklad,[12] což znamená, že jednání, která dříve nedosahovala minimální úrovně závažnosti a nespadala tak pod čl. 3 Úmluvy, mohou již dnes představovat jeho porušení.[13] Prosazování ochrany lidské důstojnosti s sebou přináší i vyšší prosazování práva na nedotknutelnost tělesné integrity a práva na rozhodování o své tělesné integritě. Proměny mohu dokumentovat například na postupné změně vztahu mezi lékařem a pacientem z modelu paternalismu ke vztahu partnerství,[14] změně chápání informovaného souhlasu pacienta,[15] utlumení státem podporovaných nedobrovolných intervencí do tělesné integrity pacienta[16] apod.

2.4. Kontextuální podmíněnost

Barak dále uvádí, že lidská důstojnost je kontextuálně podmíněna.[17] Lidská důstojnost nevisí nikde ve vzduchoprázdnu, ale při jejím hledání je nutné vnímat všechny rozhodné skutečnosti. Při posuzování toho, zda zdravotní zákrok bez souhlasu pacienta zasáhl do jeho lidské důstojnosti, musíme zvažovat jak míru zásahu do autonomie vůle pacienta a závažnost zákroku, tak i další okolnosti (věk pacienta, jeho rozhodovací schopnosti, prostředí, kde je zákrok vykonán apod.). Shodně se kontextuálními podmíněnostmi lidské důstojnosti zabývá ESLP, když posuzuje, zda zásah spadá do rámce čl. 3 Úmluvy a dosahuje tzv. minimálního prahu závažnosti. Soud ve věci Irsko proti Spojenému království konstatoval, že posouzení tohoto minima je, z podstaty věci, relativní; závisí na všech okolnostech případu, jako je doba trvání zacházení, jeho fyzické a psychické účinky, a, v některých případech, pohlaví, věk a zdravotní stav oběti atd.[18] Jan Kratochvíl uvádí, že další rozhodné okolnosti jsou: účel zacházení spolu s úmyslem a motivací a také kontext, jako např. atmosféra zvýšeného napětí a emocí.[19]

2.5. Lidská důstojnost a veřejný zájem

Výše jsem uvedl, že lidská důstojnost stojí na vrcholu hierarchie hodnot. Stojí dokonce i nad základními lidskými právy a svobodami a pochopitelně stojí nad všemi myslitelnými veřejnými zájmy. Žádný veřejný zájem nemůže lidskou důstojnost omezit, a proto není ani možné lidskou důstojnost s veřejnými zájmy porovnávat v testu proporcionality. Rovněž Úmluva o biomedicíně staví práva jedince nad veřejný zájem, když v čl. 2 uvádí, že zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy.

Nedobrovolné zdravotnické zákroky byly a jsou často zdůvodňovány nutností chránit veřejné zájmy. V současnosti jsou zásahy do tělesné integrity pacienta bez jeho souhlasu zdůvodňovány obvykle potřebou chránit veřejné zdraví (typicky to dokládá právní zakotvení povinného očkování proti nakažlivým nemocem). V minulosti však byly zásahy zdůvodňovány cíli eugenickými,[20] sociálními,[21] či ekonomickými,[22] jakož i prostou ochranou morálky, mravnosti,[23] kulturních hodnot apod.

Jsem toho názoru, že zasáhnout do tělesné integrity bez souhlasu člověka lze jedině z důvodu ochrany jeho vlastního zdraví nebo zdraví jiných osob, za současné podmínky, že je tento zásah nezbytný.[24] Ani za této podmínky nelze do lidské důstojnosti zasáhnout, pakliže by byl zásah proveden způsobem nerespektujícím lidskou důstojnost.

3. Rozhodování člověka o své tělesné integritě

Výše jsem uvedl, že autonomie vůle člověka (svoboda rozhodování o sobě samém) je jádrem a charakteristikou lidské důstojnosti.[25] Tento postulát platí rovněž tam, kde člověk rozhoduje o svém životě, o své osobnosti, o své tělesné a duševní integritě.

Svobodu rozhodování člověka o své tělesné integritě (dále též „autonomie vůle“) chrání právo zakotvením požadavku na svobodný a informovaný souhlas. Úmluva o biomedicíně v čl. 5 stanoví, že jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Rovněž § 28 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“) stanoví pravidlo, že zdravotní služby lze pacientovi poskytovat jen s jeho svobodným a informovaným souhlasem. Informovaný souhlas znamená, že pacient dostane informace o zákroku v takovém množství a kvalitě, na jejichž základě se bude moci skutečně „fundovaně“ rozhodnout, zda zákrok podstoupí, či nikoliv.[26] Svoboda souhlasu znamená, že pacient není k zákroku přímo ani nepřímo, fyzicky ani psychicky nucen, ani zde nejsou jiné okolnosti,[27] které by jeho svobodnou vůli ovlivňovaly.

3.1. Omezení práva na rozhodování o své tělesné integritě

Výše jsem připustil, že do autonomie vůle člověka lze zasáhnout. Zásah je však přípustný za splnění dvou podmínek: 1) Nebude zasaženo způsobem porušujícím lidskou důstojnost a současně, 2) zásah vyhoví kritériím testu proporcionality.

Ustanovení čl. 26 odst. 1 Úmluvy o biomedicíně stanoví, že bez souhlasu lze do tělesné integrity člověka zasáhnout, pokud 1) tak stanoví zákon, 2) je to nezbytné v demokratické společnosti 3) v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných. Obdobné stanoví Úmluva v čl. 8 odst. 2. Ustanovení § 28 odst. 1 zákona o zdravotních službách stanoví, že zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li tento zákon jinak. Ústavní soud posuzuje zásah do základního práva hlediskem čl. 4 odst. 4 Listiny, což je materiální mez omezení základního práva (vždy musí být zachována podstata a smysl základního práva).[28]

Zásah do rozhodování o tělesné integritě musí sledovat legitimní cíl. Tímto legitimním cílem jistě bude ochrana zdraví člověka samého nebo zdraví jiných osob. Nebude jím naopak ochrana jiných veřejných zájmů (viz výše). Dále je třeba zkoumat, zda lze legitimního cíle dosáhnout jiným, mírnějším, opatřením. Této podmínce nevyhovuje skutečnost, kdy je upřednostňován invazivní zdravotní zákrok, přestože existují mírnější alternativy.[29] V třetím kroku testu proporcionality jde o poměřování v kolizi stojícího práva na rozhodování o tělesné integritě a práva na nedotknutelnost tělesné integrity druhých. V tomto kroku je třeba zjišťovat, zda oběť přinesená v podobě omezení (zásahu do) základního práva se nedostala do nepoměru s užitkem, který byl omezením základního práva dosažen ve prospěch veřejnosti.[30] Ústavní soud konstatoval, že porovnávání závažnosti v kolizi stojících základních práv (...) spočívá ve zvažování empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů. (…) Hodnotový argument představuje zvažování pozitiv v kolizi stojících základních práv vzhledem k akceptované hierarchii hodnot.[31]

3.2. Zásah do autonomie vs. zásah do tělesné integrity

Je-li rozhodování o životě člověka jádrem jeho lidské důstojnosti, může poté zásah do lidské důstojnosti spočívat „pouze“ v zásahu do autonomie vůle, aniž by došlo k samotnému zákroku? Jinými slovy se ptám, zda pouhé nerespektování přání pacienta může být samo o sobě rozporné s lidskou důstojností. Odpověď na otázku je ve skutečnosti jednoduchá, uvědomíme-li si, že porušení lidské důstojnosti nespočívá pouze v porušení tělesné integrity, ale jde o každé jednání, kdy je s člověkem zacházeno jako s objektem, kdy ztratí způsobilost psát svůj životní příběh. Proto pokud je zacházení s lidskou vůlí natolik ponižující, že se člověk dostane do role pouhého objektu, pak může být takové jednání shledáno jako nedůstojné. Bude však vždy záležet na intenzitě zásahu do autonomie vůle, na intenzitě možného zásahu do tělesné integrity a na kontextu všech dalších okolností.

Osobně se dále domnívám, že o co závažnější zásah do tělesné integrity se jedná, tím méně závažný zásah může být do autonomie vůle. Uvedené platí i naopak: čím zásadněji bude pošlapáno právo člověka činit svobodná rozhodnutí, tím méně může být závažný zásah do jeho tělesné integrity. Vztah mezi zásahem do autonomie vůle a zásahem do tělesné integrity demonstruji na příkladu tří zdravotních zákroků (terapeutická kastrace, sterilizace a očkování), které mohou za určitých okolností zasáhnout do lidské důstojnosti.

4. Terapeutická kastrace

Díl III. zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, upravuje podmínky pro výkon terapeutické kastrace. Přestože zákon používá pojem „terapeutický“, o léčebném účinku kastrace[32] jsou pochybnosti. Evropský výbor proti mučení (dále jen „CPT“) terapeutický význam kastrace zpochybňuje a považuje kastraci za mrzačící zákrok.[33] Skutečnost, zda má kastrace terapeutický účel je zásadní. Pakliže kastrace terapeutické zdůvodnění nemá (nezlepšuje zdravotní stav pacienta nebo nebrání jeho zhoršení) a působí pacientovi pouze újmu na zdraví, pak lze přisvědčit CPT, že se jedná o mrzačící zákrok blížící se středověkým metodám trestání. Takový zákrok pak nelze nikdy provést, a to ani v případě, že by o něj pacient požádal nebo s jeho provedením souhlasil (srov. § 93 odst. 1 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).[34] Ať je již účel kastrace jakýkoliv, je nezpochybnitelné, že představuje závažný zásah do tělesné integrity člověka, který navždy odstraní reprodukční schopnost muže a ovlivní v nikoli nepatrném rozsahu jeho další fyzický a duševní život.[35] S ohledem na závažnost zákroku se v tomto ohledu jeví, že i sebemenší nerespektování svobodné a informované vůle pacienta, bude znamenat zásah do jeho lidské důstojnosti, neboť i sebemenší nátlak na rozhodování může znamenat, že pacient bude trvale zásadním způsobem zdravotně postižen, aniž by si to ve skutečnosti opravdu přál.

Jednou z okolností, kdy lze pochybovat o svobodném rozhodnutí pacienta, může být skutečnost, kdy je možnost kastrace nepřímo nabízena jako propustka na svobodu ze zabezpečovací detence nebo ochranného ústavního léčení[36]. CPT ve zprávě z ad hoc návštěvy České republiky ve dnech 25. 3. – 2. 4. 2008 uvedl, že chirurgická kastrace sexuálních delikventů omezovaných ve své svobodě se prakticky rovná ponižujícímu zacházení. Nejsem toho názoru, že lze a priori u všech kastrací osob v detenci hovořit o ponižujícím zacházení, mám však závažné pochybnosti o svobodném rozhodování osob omezených na svobodě. Pakliže chovanci v zabezpečovací detenci či pacienti v ochranném ústavním léčení skutečně čelili nabídce „buď se podrobíš kastraci, nebo zůstaneš navždy v detenci,“ pak nelze o svobodném rozhodování vůbec hovořit. V takovém případě by dle mého názoru bylo možné kastraci považovat za rozpornou s čl. 3 Úmluvy.

5. Sterilizace

Sterilizace je zdravotní zákrok sloužící k zamezení plodnosti bez poškození pohlavních žláz. Kromě ztráty reprodukční schopnosti nejsou se sterilizací obvykle spojeny žádné vedlejší nežádoucí zdravotní problémy. Sterilizované ženy mnohdy ani samy nepostřehly, že byly sterilizovány, než se pokusily znovu otěhotnět. Je tedy zřejmé, že v porovnání s kastrací představuje sterilizace méně invazivní zásah do tělesné integrity. Zásah do autonomie vůle pacienta musí být tedy závažnější – musí vykazovat vyšší míru lhostejnosti, ignorace, popření. V případě, kdy nejsou ženě řádně vysvětleny povaha, důsledky, alternativy sterilizace, kdy je vyvíjen nátlak, žena je v časové tísni, trpí bolestí, nebude její souhlas plně svobodný a informovaný. ESLP ve věci V. C. proti Slovensku uvedl, že stěžovatelka byla požádána o písemný souhlas dvě a půl hodiny po svém přijetí do nemocnice, v pokročilých porodních bolestech v poloze vleže. Relevantní zápis v porodopise byl typizovaný a uváděl pouze "pacientka žádá sterilizaci". Podle názoru Soudu takový přístup není slučitelný s principy respektování lidské důstojnosti a svobody. ESLP tedy konstatoval, že sterilizační zákrok, včetně způsobu, jakým byla stěžovatelka požádána o souhlas s ním, byl způsobilý vzbudit u ní pocity strachu, úzkosti, podřízenosti a způsobil její trvalé útrapy. V závěru ESLP uvedl, že přesto, že neexistuje indicie, že lékařský personál jednal s úmyslem špatného zacházení se stěžovatelkou, jednal přece jen s velkou neúctou k jejímu právu na autonomii a rozhodování se v postavení pacienta. Zacházení, jehož byla subjektem, jako bylo popsáno výše, podle Soudu dosáhlo stupeň závažnosti vyžadovaný k tomu, aby spadalo do působnosti článku 3. V důsledku sterilizace stěžovatelky proto došlo k porušení článku 3 Úmluvy.

ESLP tedy shledal rozpor s lidskou důstojností nikoliv pouze z důvodu sterilizačního zákroku jako takového, ale především z důvodu, že nebyla respektována svobodná vůle pacienta a jeho právo na informace o plánovaném zákroku. Despekt k autonomii vůle znamenal, že pacient se stal pouze objektem rozhodování lékařů, objektem, na němž si mohli lékaři dělat, co chtěli. Je-li tímto způsobem popřeno právo rozhodovat o své tělesné integritě, je závěr o zásahu do čl. 3 Úmluvy zcela na místě.

6. Očkování

Podstatou očkování je implikace očkovací vakcíny do těla člověka s cílem vytvořit imunitu proti nakažlivé nemoci, a tím chránit zdraví jeho, jakož i zdraví celé společnosti. Právní úpravy očkování se různí (od naprosté dobrovolnosti, přes nabídku různých očkovacích schémat, z nichž jedno musí pacient využít, až po systémy s jediným povinným schématem očkování). Poslední případ se týká České republiky. Povinnost podrobit se očkování je stanovena v § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) ve spojení s § 4 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Toto ustanovení obsahuje povinnost podrobit se očkování tzv. hexavakcínou, kterou je povinno se naočkovat nezletilé dítě a to v době od započatého devátého týdne po svém narození. Souhlas s očkováním dávají za dítě jeho zákonní zástupci, obvykle rodiče. S ohledem na skutečnost, že je očkování povinné a jeho nesplnění sankciováno,[37] je vyloučeno, aby byl dán svobodný a informovaný souhlas rodičů očkovaného dítěte. Další skutečností, která ovlivňuje svobodu rozhodování, může být hrozba omezení rodičovské odpovědnosti či dokonce odebrání dítěte.[38]

V případě kastrace jsem poukázal na problém, kdy pacient dává souhlas se zákrokem pod hrozbou doživotní detence. V případě očkování dávají rodiče souhlas s očkováním svých dětí pod hrozbou pokuty. V obou případech je rozhodování člověka ovlivněno a jeho vůle není plně svobodná. Míra zásahu do svobody vůle se však u každého člověka různí a závisí na řadě okolností. Například pokuta 10 000 Kč může být pro osobu v sociální tísni zcela likvidační, zatímco jiný její úhradu ani nepocítí. Hodnotíme-li míru zásahu do autonomie vůle rodičů odmítajících očkování, musíme všechny tyto okolnosti zvažovat. Lze přitom vyjít z rozhodnutí ESLP V. C. proti Slovensku, kde soud uvedl, že sterilizační zákrok, včetně způsobu, jakým byla stěžovatelka požádána o souhlas s ním, byl způsobilý vzbudit u ní pocity strachu, úzkosti, podřízenosti a způsobil její trvalé útrapy. Pakliže by rodiče rozhodovali ve strachu ze samotného zákroku či z hrozby „likvidační“ pokuty, jejich případné výhrady k zákroku by byly zesměšňovány či bagatelizovány, mohl by dle mého názoru takovýto despekt ke svobodnému rozhodování rodičů vést rovněž k zásahu do čl. 3 Úmluvy. Muselo by se však jednat skutečně o pokořující jednání, kdy člověk ztrácí reálnou možnost realizovat svou vůli. Jako značně problematické vnímám zvažované zvyšování pokuty za nepodrobení se očkování, neboť zvýšení sankce znamená další nátlak na svobodnou vůli rodičů. Pakliže byli někteří rodiče ochotni chránit své svobodné rozhodování a pokutu raději uhradit, může vyšší pokuta počet zásahů do autonomie vůle podstatně zvýšit.

Očkování nepředstavuje v porovnání s kastrací či sterilizací tak invazivní zákrok. Navíc má prokazatelně terapeutické účinky v podobě vytvoření imunity proti nakažlivým nemocem.[39] Existují však podezření, že očkování způsobilo u dětí zdravotní komplikace,[40] které v několika případech mohly mít na svědomí vznik těžké újmy na zdraví a smrt.[41] Rovněž tyto aspekty je nutné zvažovat v rámci posuzování závažnosti očkování.

7. Test lidské důstojnosti

Rozhodování člověka o své tělesné integritě spadá pod čl. 7 odst. 1 Listiny. Jde o omezitelné základní právo (omezení nepřímé), což znamená, že do tělesné integrity lze zasáhnout pouze tehdy, stanoví-li tak zákon, avšak za současného respektování čl. 4 odst. 4 Listiny. Zásah do tělesné integrity tak musí být založen zákonem a musí šetřit podstatu a smysl základního práva. Při posuzování skutečnosti, zda omezení čl. 7 odst. 1 Listiny šetří jeho podstaty a smyslu, používá Ústavní soud test proporcionality. Test proporcionality je platný pro všechna omezení základních práv, proto i omezení práva na nedotknutelnost osoby musí být tomuto testu podrobeno.

Výše uvedené však platí pouze tehdy, pokud není dotčena lidská důstojnost. Komentář k čl. 7 Listiny uvádí, že právo na zachování tělesné a duševní integrity může být v některých případech prolomeno zákonem, avšak s výjimkou zásahů kvalifikovaných jako mučení a špatné zacházení dle čl. 7 odst. 2 Listiny, jež jsou nepřípustné absolutně a bezvýjimečně. Dále komentář uvádí, že nedotknutelnost osoby je v této interpretaci konkretizací obecného principu ochrany lidské důstojnosti (čl. 1 Listiny).

Pakliže by byl zásah do tělesné integrity nebo zásah do autonomie vůle člověka takové intenzity, že by zasáhl lidskou důstojnost, bylo by lhostejné, zda zákrok sleduje legitimní cíl, zda je pouze jedinou možností jak tohoto cíle dosáhnout, a že je nezbytný k dosažení tohoto cíle. Test proporcionality by se vůbec neuplatnil a takové jednání by muselo být shledáno vždy protiústavním. K uvedenému tvrzení docházím společně s judikaturou Ústavního soudu a doktrínou. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04 uvedl, že výklad základních práv musí být (…) prováděn v hranicích vymezených lidskou důstojností. (…) Jinými slovy, v žádném aplikačním postupu, ani v žádném individuálním či v normativním aktu veřejné moci nesmí být obsaženo nic, co by porušovalo základní práva vyložená v hranicích lidské důstojnosti. V nálezu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09 dále Ústavní soud uvedl, že lidská důstojnost je základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, a která mimo jiné vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s objektem či předmětem.

S odkazem na některá senátní rozhodnutí Ústavního soudu, které posuzovaly zásah do lidské důstojnosti, uvádí Eliška Wagnerová, že Ústavní soud nezkoumal možná omezení práva na lidskou důstojnost, ač jinak Ústavní soud vychází z toho, že každé základní právo je zásadně omezitelné.[42] Ústavní soud tedy neprovedl test proporcionality, a to proto, že uznal nepostradatelnost práva na lidskou důstojnost, a to v jeho plnosti, tj. neomezitelnosti jinými základními právy či ústavně chráněnými veřejnými statky.[43]

S uvedenými závěry se ztotožňuje rovněž Jiří Baroš, který uvádí, že pokud je lidská důstojnost ve hře, neměl by být ani aplikován test proporcionalit; žádné základní právo ani veřejný zájem nad ní nemohou převážit, neboť si zasluhuje nekompromisní ochranu.[44]

Pokud jde o posuzování ústavnosti zásahů do tělesné integrity člověka bez jeho souhlasu, měl by si soud položit postupně dvě otázky. Zaprvé by se měl ptát, zda v daném případě nebylo zasaženo do lidské důstojnosti pacienta. V rámci tohoto posouzení by se měl soud zabývat jednak charakterem zásahu do autonomie vůle pacienta a jednak závažností samotného zákroku. V rámci posuzování zásahu do autonomie vůle by měl soud zkoumat, zda sama nemožnost o sobě rozhodnout mohla u pacienta vyvolat pocity ponížení, strachu, podřízenosti a dále, v jaké intenzitě byla autonomie vůle zasažena. V rámci posouzení závažnosti zákroku by mělo být zohledněno především to, zda zákrok způsobuje trvalé následky, je bolestivý, jaký je způsob jeho provedení, apod. Měly by být zohledněny rovněž další okolnosti konkrétního případu (věk pacienta, jeho zdravotní postižení, prostředí, v němž dává souhlas, apod.). V případě, že soud dospěje k závěru, že zákrokem nebyla popřena lidská důstojnost, teprve poté lze provést test proporcionality a přezkoumat, zda je zákrok vhodný, potřebný a přiměřený. Rovněž v rámci testu proporcionality bude soud pracovat s lidskou důstojností, avšak bude jí využívat zejména v rámci hodnotových argumentů v 3. kroku testu proporcionality, kdy se bude zabývat tím, kterou v kolizi stojících hodnot (práv či svobod) upřednostní.

Zásadním kritériem pro hodnocení zásahu do lidské důstojnosti je rovněž skutečnost, z jakého důvodu byl zdravotní zákrok proveden. Pakliže byl zákrok proveden z jiného důvodu než je ochrana zdraví pacienta, případně zdraví jiných osob, bude takový zákrok stěží ospravedlnitelný.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1586/09 konstatoval, že základním a určujícím hlediskem pro stanovení měřítek musí být hledisko závažnosti a intenzity („blízkosti“) zásahu do práv náležejících do tzv. intimní sféry soukromého života jednotlivce, dotýkající se samé podstaty lidství a lidské důstojnosti.

Závěr

Na základě výše uvedeného se pokusím vymezit základní podmínky pro stav, kdy zdravotní zákrok bude obvykle respektovat lidskou důstojnost. Vzhledem k tomu, že lidská důstojnost je kontextuálně podmíněna, je třeba vždy a za všech okolností zvažovat intenzitu zásahu do autonomie vůle a tělesné integrity člověka, jakož i celou řadu dalších okolností, které však nikdy nelze a priori vyjmenovat a předvídat.

Lidská důstojnost bude obvykle respektována tehdy, pakliže jde o zákrok, který slouží ku prospěchu pacienta (zlepšení jeho zdraví, zabránění jeho zhoršení) a ten s ním udělí svobodný a informovaný souhlas. Pakliže pacient není schopen udělit svobodný a informovaný souhlas (vlivem duševní poruchy, akutního poškození zdraví, či jinými okolnostmi vylučující svobodu souhlasu), bude zákrok respektovat lidskou důstojnost, pakliže bude nezbytný k ochraně jeho zdraví nebo zdraví jiných osob.

Zdravotní zákrok naopak lidskou důstojnost obvykle respektovat nebude, pakliže nebude sloužit prospěchu pacienta. Dále zákrok obvykle nebude respektovat lidskou důstojnost, pokud bude proveden bez svobodného a informovaného souhlasu člověka, který je plně způsobilý se rozhodovat, a to i tehdy, byl-li vykonán v jeho prospěch. Zákrok nebude obvykle respektovat lidskou důstojnost ani tehdy, pakliže nebude nezbytný. 

Pojednání o lidské důstojnosti a zdravotních zásazích do tělesné integrity člověka bez jeho souhlasu bych rád zakončil citací Aharona Baraka. Ten říká: Lidská důstojnost je jen prázdná hodnota, pokud je lidem upřena svoboda rozhodovat o svém životě.[45]

 

Text vznikl jako výstup konference Weyrův den právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] BARAK, Aharon. Human Dignity – The Constitutional Value and the Constitutional Right. Cambridge: Cambridge University Press. 2015, s. 347. Str. 144.

[2] RUIZ, Don Miguel. Čtyři dohody. Praha: Nakladatelství Pragma, 2001, s. 135.

[3] Eliskawagnerova.cz. Text Elišky Wagnerové o pojetí lidské důstojnosti u příležitosti kolokvia Ústavního soudu s Aharonem Barakem [online]. [cit. 26. 6. 2015]. Dostupné z: http://eliskawagnerova.cz/aktuality/text-elisky-wagnerove-o-pojeti-lidske-dustojnosti-u-prilezitosti-kolokvia-ustavniho-soudu-s-aharonem-barakem/

[4] Vycházím přitom z jeho analýzy Ústavy Jihoafrické republiky, která obdobně jako Listina základních práv a svobod České republiky zakotvuje lidskou důstojnost jako základní právo.

[5] Eliskawagnerova.cz. Text Elišky Wagnerové o pojetí lidské důstojnosti u příležitosti kolokvia Ústavního soudu s Aharonem Barakem [online]. [cit. 26. 6. 2015]. Dostupné z: http://eliskawagnerova.cz/aktuality/text-elisky-wagnerove-o-pojeti-lidske-dustojnosti-u-prilezitosti-kolokvia-ustavniho-soudu-s-aharonem-barakem/

[6] Veřejný ochránce práv. Mezinárodní den podpory obětem mučení [online]. [cit. 30. 6. 2015]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/ochrana-osob-omezenych-na-svobode/aktuality-z-detenci/aktuality-z-detenci-2015/mezinarodni-den-podpory-obetem-muceni-1/

[7] BARAK, Aharon. Human Dignity – The Constitutional Value and the Constitutional Right. Cambridge: Cambridge University Press. 2015, s. 347. Str. 237.

[8] Tamtéž. Str. 110.

[9] Čl. 1, odst. 3. Duch a podstata celé ústavy se odvíjí od hodnoty lidské důstojnosti. Jde o jádro ústavnosti. Jde o ústavní princip ovládající všechny části ústavy.

[10] WAGNEROVÁ, Eliška, ŠIMÍČEK, Vojtěch, LANGÁŠEK, Tomáš, POSPÍŠIL, Ivo a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 931. Str. 283.

[11] BARAK, Aharon. Human Dignity – The Constitutional Value and the Constitutional Right. Cambridge: Cambridge University Press. 2015, s. 347. Str. 7.

[12] Evolutivní výklad znamená, že se Úmluva vykládá ve světle dnešních okolností a podmínek, a nikoli podle toho, co zamýšleli zástupci smluvních stran při sepisování Úmluvy. In: KRNEC, Jiří, Kosař, David, Kratochvíl, Jan, Bobek, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1687, str. 81.

[13] Tamtéž. Str. 403.

[14] Lékař a pacient se stávají rovnoprávnými partnery a společně se podílí na léčbě; pacient a příbuzní pacienta jsou vtahováni do rozhodování; rozšiřují se práva pacienta a osob blízkých pacientům apod.

[15] K zakotvení informovaného souhlasu došlo zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů, který nahradil nedostatečnou právní úpravu v tehdejším zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů.

[16] Odkázat mohu na politiku nucených sterilizací romských žen v Československu, kdy tehdejší státní moc zásahy do tělesné integrity romských žen bez jejich svobodného a informovaného souhlasu podporovala (zejména výplatou tzv. sterilizačního příspěvku). V současné době vláda ČR pracuje na vytvoření odškodňovacího mechanismu takto protiprávně sterilizovaných žen.

[17] BARAK, Aharon. Human Dignity – The Constitutional Value and the Constitutional Right. Cambridge: Cambridge University Press. 2015, s. 347. Str. 6.

[18] KRNEC, Jiří, Kosař, David, Kratochvíl, Jan, Bobek, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1687 s. 403.

[19] Tamtéž.

[20] Viz eugenické hnutí ve 30. letech minulého století v USA a nacistickém Německu. V této souvislosti nemohu nezmínit slavné rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z roku 1927 ve věci Buck v. Bell, v němž soud uznal nucenou sterilizaci mentálně handicapovaných osob v souladu s ústavou.

[21] Za příklad státu, kde byly nedobrovolné zákroky do tělesné integrity člověka odůvodňovány ochranou sociálních dober, lze označit Švédsko v období 30. – 70. let minulého století.

[22] Ekonomické cíle může zdravotní zákrok sledovat zejména tam, kde jeho provedení znamená podstatné snížení výdajů na péči o pacienta. Rovněž z těchto důvodů byli v minulosti zejména lidé s duševním postižením podrobováni nuceným sterilizacím, kastracím či potratům, neboť se předpokládalo, že tyto osoby přivedou na svět děti se stejným zdravotním postižením, o něž se bude muset postarat stát.

[23] Ochranu mravnosti či „tradičních“ kulturních hodnot může sledovat například požadavek ukončení reprodukční schopnosti osob, které si přejí změnit své pohlaví. V posledním rozhodnutí ESLP ve věci Y. Y. proti Turecku ze dne 10. 6. 2015 (stížnost číslo 14793/08) soud uvedl, že podmínka ztráty plodnosti pro možnost podstoupit změnu pohlaví není v demokratické společnosti nezbytná, a je tudíž v rozporu s článkem 8 Úmluvy.

[24] Otázce nezbytnosti se věnoval ESLP ve věci Dudgeon proti Spojenému království, kde uvedl, že „nezbytné“ v tomto kontextu nemá flexibilitu výrazů jako „užitečné“, „rozumné“, nebo „žádoucí“, ale implikuje existenci „naléhavé společenské potřeby“ pro daný zásah. Zadruhé, prvotní posouzení naléhavé společenské potřeby v jednotlivém případě je na vnitrostátních orgánech, proto požívají prostor pro uvážení […]. Nicméně jejich rozhodnutí zůstávají vystavena přezkumu Soudu. In: KRNEC, Jiří, Kosař, David, Kratochvíl, Jan, Bobek, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1687, str. 884.

[25] srov. HERRING, J. Medical law and ethics. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 696. V této publikaci se autor podrobně věnuje vztahu autonomie vůle pacienta a zdravotních zákroků do jeho tělesné integrity. Operuje rovněž s lidskou důstojností ve světle medicínských otázek.

[26] Srov. § 31 odst. 2 zákona o zdravotních službách. Toto ustanovení obsahuje výčet informací, které má poskytovatel pacientovi sdělit.

[27] Například vliv různých přímých či nepřímých sankcí (pokuta za neprovedení zákroku, odměna za jeho provedení), vliv rodiny a zdravotnického personálu, vliv nemoci apod.

[28] Obdobné stanoví rovněž čl. 19 odst. 2 Základního zákona Spolkové republiky Německo, podle něhož nesmí být v žádném případě základní právo porušeno ve své podstatě.

[29] V případě očkování by se mohlo jednat o mírnější a postupné očkovací schéma před jednorázovým invazivním očkováním; v případě kastrace o upřednostnění léčby medikací (antiandrogeny) před chirurgickou kastrací apod.

[30] WAGNEROVÁ, Eliška, ŠIMÍČEK, Vojtěch, LANGÁŠEK, Tomáš, POSPÍŠIL, Ivo a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, s. 931. s. 27.

[31] Nález Ústavního soudu „anonymní svědek“, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 10. 12. 1994.

[32] Terapeutickým účelem kastrace je zejména potlačení sexuální apetence na úroveň, kdy je pacient schopen lépe kontrolovat sexuální puzení.

[33] Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Zpráva CPT o návštěvě České republiky provedené ve dnech 25. března až 2. dubna 2008 [online]. [cit. 23. 6. 2015]. Str. 9. Dostupné z: http://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezin-umluv/report-cpt--czech-rep--2008-_czech_.pdf

[34] V rozhodnutí Laskey, Jaggard a Brown proti Spojenému království ze dne 19. 2. 1997 (stížnost č. 21627/93) ESLP uvedl, že trestní postih za násilné sadomasochistické praktiky, i když byly podstupovány zcela dobrovolně, nebyl porušením práva na soukromý život pod čl. 8 Úmluvy. In: KRNEC, Jiří, KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1687. Str. 451.

[35] Změna hormonálních poměrů v organismu má po této operaci vliv na psychiku, tělesný vzhled, sexualitu i sociální integraci pacienta. In: Zvěřina, J., Weiss, P., Hollý, M. Výsledky terapeutické kastrace u parafilních sexuálních delikventů [online]. Praha: Sexuologická společnost – Česká lékařská společnost J.E.P. [cit. 2. 5. 2015]. Dostupné z: http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=2&ved=0CCUQFjAB&url=http%3A%2F%2Fwww.mzcr.cz%2FOdbornik%2FSoubor.ashx%3FsouborID%3D22428%26typ%3Dapplication%2Fmsword%26nazev%3DV%25C3%25BDsledky%2520terapeutick%25C3%25A9%2520kastrace%2520u%2520parafiln%25C3%25ADch%2520sexu%25C3%25A1ln%25C3%25ADch%2520delikvent%25C5%25AF.doc&ei=h1WVVdHJMsSBU4-blaAJ&usg=AFQjCNGCJULDewuxK-4CPgFVHFDLNAjpEQ&bvm=bv.96952980,d.d24

[36] CPT ve Zprávě o návštěvě České republiky ve dnech 25. 3. – 2. 4. 2008 uvádí, že prakticky ve všech případech pacienti uvedli, že jejich žádost (o kastraci) byla alespoň z části motivována strachem z dlouhodobého zadržování. Někteří pacienti tvrdili, že ošetřující sexuolog jim výslovně řekl, že chirurgická kastrace je pro ně jedinou možností a že její odmítnutí by znamenalo doživotní zadržování. In: Zpráva CPT o návštěvě České republiky provedené ve dnech 25. března až 2. dubna 2008 [online]. Str. 15 [cit. 25. 6. 2015]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezin-umluv/report-cpt--czech-rep- -2008-_czech_.pdf

[37] Krajská hygienická stanice může uložit každému rodiči pokutu do výše 10.000 Kč (§ 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů)

[38] Veřejný ochránce práv ve své souhrnné zprávě za rok 2003 uvedl: Z poznatků ochránce vyplývá, že často pouhé odmítnutí očkování dítěte bývá automaticky považováno za nedostatečnou péči rodičů o dítě. Rodičům odmítajícím očkování pak bývá bez bližšího zkoumání důvodů, které je k odmítání očkování vedou, vyhrožováno nejen pokutou, ale i umístěním dítěte do ústavní péče. Takový postup je třeba označit za nepřijatelný. Uvedený postup by byl v rozporu se zájmem dítěte, tedy i v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. In: Veřejný ochránce práv. Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv za rok 2003 [online]. [cit. 25. 5. 2015]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/zpravy_pro_poslaneckou_snemovnu/Souhrnna_zprava_VOP_2003.pdf

[39] Hexavakcína však obsahuje očkovací látky proti nemoci, která se u dětí nevyskytuje (žloutenka typu B), není přenosná z člověka na člověka (tetanus) nebo se na našem území již nějaký čas nevyskytuje (dětská obrna, záškrt). Tato skutečnost poněkud relativizuje ryzí terapeutický účinek očkovací vakcíny a zpochybňuje tak její nezbytnost.

[40] Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že disponuje podáními (sp. značka 1532/2014/VOP/MJ) dokladující případ minimálně dvaceti autistických dětí, u nichž se po očkování proti příušnicím, spalničkám a zarděnkám objevily závažné komplikace. In: Veřejný ochránce práv. Návrh na zrušení ustanovení § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, týkajícího se povinného očkování [online]. [cit. 5. 6. 2015]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/Zvlastni_opravneni/ustavni_soud/SZD-19-2014- ockovani.pdf.

[41] Česká televize. Kvůli nevyjasněnému úmrtí dítěte pozastavil SÚKL očkování šarží hexavakcíny. [online]. [cit. 23. 1. 2015]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/287023-kvuli-nevyjasnenemu-umrti-ditete-pozastavil-sukl-ockovani-sarzi-hexavakciny.

[42] Eliskawagnerova.cz. Text Elišky Wagnerové o pojetí lidské důstojnosti u příležitosti kolokvia Ústavního soudu s Aharonem Barakem [online]. [cit. 26. 6. 2015]. Dostupné z: http://eliskawagnerova.cz/aktuality/text-elisky-wagnerove-o-pojeti-lidske-dustojnosti-u-prilezitosti-kolokvia-ustavniho-soudu-s-aharonem-barakem/.

[43] Tamtéž.

[44] WAGNEROVÁ, Eliška, ŠIMÍČEK, Vojtěch, LANGÁŠEK, Tomáš, POSPÍŠIL, Ivo a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, s. 931. s. 61.

[45] BARAK, Aharon. Human Dignity – The Constitutional Value and the Constitutional Right. Cambridge: Cambridge University Press. 2015, s. 347.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část I.
Mimořádná stabilizační odměna v souvislosti s koronavirem

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část I.

Započítávají se mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu do průměrného výdělku, a tedy zvyšují průměrný výdělek na výpočet dovolené, příplatků za práci přesčas, v noci, v sobotu, v neděli a ve svátek, jakož i placených překážek v práci, či nikoliv?

Kolektiv autorů
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu