Home Office a usnesení vlády ČR ze dne 26.10.2020 č. 1102 o přijetí krizového opatření
Pojmem „home office“ obvykle označujeme situaci, kdy zaměstnanec nepracuje na pracovišti zaměstnavatele. V zákoníku práce je takový stav upraven pouze v jeho § 317, což je pro praxi vzhledem k velmi stručné až strohé úpravě tohoto institutu bezesporu málo. Ani po zkušenostech s jarní první vlnou epidemie COVID19 však bohužel nedošlo k jakékoli upřesňující či doplňující úpravě v zákoníku práce.
S ohledem na probíhající druhou vlnu koronavirové krize v naší republice nabývá znovu na aktuálnosti řešení otázek spojených s home office. V rámci boje s koronavirem způsobujícím epidemii COVID19 totiž vláda ČR vydala dne 26. 10. 2020 své usnesení č. 1102 o přijetí krizového opatření (dále též „usnesení“).
V tomto usnesení vláda mj. v čl. III odst. 4 nařizuje zaměstnavatelům „využívat práci na dálku, pokud ji zaměstnanci mohou vzhledem k charakteru práce a provozním podmínkám vykonávat v místě bydliště“.
Toto ustanovení usnesení je velmi zvláštní, nejednoznačné až zmatečné, nedostatečně odůvodněné, a tudíž logicky vyvstává otázka, co tím tedy je vládou míněno?
Vláda totiž tímto usnesením jednoznačně nenařizuje zaměstnavatelům využívat přímo home office u jejích zaměstnanců, ale z textace usnesení vyplývá pouze to, že zaměstnanci mají pracovat na dálku. To tedy pro zaměstnance znamená např. pracovat mimo své obvyklé pracoviště u zaměstnavatele. Může tudíž pracovat na jiném pracovišti zaměstnavatele, kde se nebude setkávat (nejlépe vůbec) se svými kolegy či třetími osobami z řad klientů zaměstnavatele či veřejnosti.
V případě, že se však jedná pouze o nepřesnost v textaci usnesení a vláda svým textem fakticky mínila situaci, kdy zaměstnanci mají pracovat zcela mimo pracoviště zaměstnavatele a vykonávat tak home office dle ustanovení § 317 zákoníku práce, vyvstává i tak problém. Taková změna může být provedena pouze na základě dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zaměstnavatel nemůže výkon home office zaměstnanci nařídit. Vláda ale přesto nařizuje zaměstnavatelům využívat práci na dálku u svých zaměstnanců.
Možnosti řešení této situace mohou být pro zaměstnavatele v podstatě dvě:
- Zaměstnavatel bude postupovat dle ustanovení zákoníku práce a se zaměstnanci se (písemně a prokazatelným způsobem) dohodne na výkonu home office i s rozvedením dalších souvisejících náležitostí (BOZP, PO, používaní majetku zaměstnance k výkonu home office, podmínky pro domácké pracoviště zaměstnance atd.), což pro zaměstnavatele samozřejmě představuje nemalou zátěž. Dále zaměstnavatel může zaměstnancům v případě, kdy takovou dohodu odmítnou, nařídit např. dovolenou, nechat je doma „na překážkách“ či zajistit práci na pracovišti zaměstnavatele takovým způsobem, aby nedocházelo ke styku zaměstnance s dalšími zaměstnanci a třetími osobami.
- Zaměstnavatel půjde z našeho pohledu velmi riskantní cestou, vezme a vyloží si usnesení tak, že vláda jako zákonodárce měla v úmyslu dočasně suspendovat ustanovení § 317 zákoníku práce či alespoň jeho část o nutnosti dohody o home office a nebude tedy tento zákonný postup vůbec řešit a zaměstnance nechá doma bez dalšího. Takový postup se však rovná téměř rituální sebevraždě zaměstnavatele, neboť mu následně hrozí kontroly, pokuty a další sankce za to, že nepochopil a nerespektoval to, co vláda chtěla svým usnesením sdělit.
I na základě výše uvedeného lze tedy zaměstnavatelům doporučit, aby se nepouštěli na tenký led výkladu usnesení vlády, ale aby postupovali dle příslušných ustanovení zákoníku práce, zejména pak dle ustanovení § 317 zákoníku práce a ve věci home office uzavírali se svými zaměstnanci vždy příslušnou dohodu o jejím výkonu.
Další články
Právní průšvihy při nasazování AI nástrojů – praktické zkušenosti, kdy se to nepovedlo (1. část)
Implementace nástrojů umělé inteligence už pro právníky není hudbou budoucnosti, ale každodenní realitou. Zapomeňte však na tradiční přístup „odškrtávání checklistů“. V éře AI totiž regulace přímo diktuje samotný technický design produktů. Jak se úspěšně zorientovat v džungli desítek evropských předpisů, na co si dát pozor při mapování datových toků a proč musí právníci při vývoji aplikací sedět u jednoho stolu s programátory a produktovými manažery?
Kdy musí zahraniční firma odvádět daně v tuzemsku? Někdy stačí i jediný zaměstnanec na home office
Práce na dálku z jiné země je čím dál častější. Přestože se podmínky prezence na pracovišti rozvolnily, žádná benevolence už neplatí v tom, kde a jak firmy, potažmo zaměstnanci musí odvádět daně. Systém přitom není nejpřehlednější, a tak svádí k chybám.
Prediktivní analytika při správě daní
Daňová kontrola byla dlouho vnímána především jako nástroj zpětného ověření. Správce daně posuzoval, zda daňový subjekt v minulosti správně přiznal daň, zda doložil rozhodné skutečnosti a zda jeho tvrzení odpovídá realitě. Tento model má své pevné místo i v budoucnu. U části daňových rizik však naráží na praktický limit: pokud správce daně reaguje až ve chvíli, kdy je škoda způsobena, může být její náprava obtížná, ne-li fakticky nemožná.
Rozhovor: Adam Felix - Advokacie nesmí podléhat státnímu finančnímu dozoru
Ministerstvo financí předložilo návrh zákona o ekonomické ochraně státu a související novely zákona o Finančním analytickém úřadu a zákona o advokacii, které mají ambici posílit nástroje státu v boji proti praní peněz a financování terorismu. Vedle deklarovaného cíle návrh vyvolává zásadní debatu o tom, kde končí legitimní regulace a začíná zásah do samotné podstaty nezávislé advokacie a pilířů právního státu.
Nadační fond pro soukromý účel – vývoj, judikatura a praxe
Dodnes napříč širší veřejností přetrvává dojem, že nadační fondy jsou nástroj primárně určený pro dobročinné účely. V praxi se však nadační fondy běžně využívají rovněž ke správě rodinného majetku, jeho mezigeneračnímu předání i jako mateřská entita v holdingových strukturách.
