Náklady řízení zahájených na obranu třetích osob při postižení movitých věcí v exekuci - část I. Zdroj: Fotolia

Náklady řízení zahájených na obranu třetích osob při postižení movitých věcí v exekuci - část I.

Praktické zkušenosti z exekucí prováděných soudními exekutory ukazují, že ochrana a obrana povinného a třetích osob je stále velmi aktuálním tématem. Pod pojmem třetí osoba se v nauce procesního práva obecně rozumí osoba odlišná od oprávněného a povinného, jejíž věc nebo jiná majetková hodnota byla postižena exekucí, přestože jde o práva nepřipouštějící exekuci.[1]

JUDr. Jaroslav Hobl

advokát, AK Křivánek, Tomášek spol. s r. o.

JUDr. Jaroslav Hobl

advokát, AK Křivánek, Tomášek spol. s r. o.

V praxi mobiliárních exekucí se běžně objevují situace, kdy povinný vyjma věcí svých téměř vždy disponuje i s věcmi, jež jsou ve vlastnictví někoho jiného. Soupis movitých věcí může být proveden bez ohledu na případné tvrzení povinného, že věci náležejí někomu jinému nebo že exekuci nepodléhají.[2] „Při provádění soupisu vykonavateli nepřísluší se zabývat otázkou vlastnictví sepisovaných věcí, pro něho je rozhodující skutečností, že povinný má věc u sebe, ve své faktické moci.“[3] K obraně práv třetích osob při postižení jejich movitých věcí v rámci exekučního řízení slouží především § 68 exekučního řádu (dále jen „EŘ“) upravující návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu a dále § 267 OSŘ, jenž upravuje tzv. vylučovací (excindační) žalobu. Jedná se o zvláštní incidenční spory, jež vznikají v průběhu exekučního řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že se ve své praxi mimo jiné zaměřuji na problematiku mobiliárních exekucí, rozhodl jsem se v tomto článku věnovat se problematice na první pohled poněkud opomíjené, a to nákladům řízení v řízeních zahájených na obranu práv třetích osob při postižení movitých věcí, přičemž mým úmyslem bylo rozebrat kritéria, na základě kterých soudy, potažmo soudní exekutor, v praxi rozhodují o jejich náhradě, případně ke kterým okolnostem je v praxi přihlíženo. V případech, kdy níže uvádím v obecné rovině pojem „soud“ jakožto orgán veřejné moci, analogicky se uvedené vztahuje i na soudního exekutora.

Nejčastějším případem náhrady nákladů řízení při konečném rozhodování orgánu veřejné moci obecně je náhrada dle úspěchu ve věci (§ 142 OSŘ). Zásada odpovědnosti za výsledek řízení je hlavní zásadou, která ovládá rozhodování o nákladech řízení.[4] V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně hájil svá porušená práva, by měl mít právo na náhradu nákladů řízení. V řízeních zahájených na obranu třetích osob při postižení jejich majetku v exekuci se však zhruba v polovině [5] případů objevují situace, kdy úspěšnému žalobci není náhrada nákladů přiznána, a to využitím tzv. moderačního práva soudu (§ 150 OSŘ). Dle tohoto ustanovení je soud povinen ex officio zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti náhrady nákladů řízení výjimečně přihlédnout, a to i v případě, kdy se tohoto postupu žádný z účastníků nedovolává.[6] Soudy by však měly své rozhodnutí v tomto ohledu dostatečně a přesvědčivě odůvodnit.[7] Nepřiznání nákladů žádnému z účastníků by mělo přicházet v úvahu tehdy, kdy by přiznání nákladů jednomu z účastníků mohlo být objektivně vnímáno jako příliš tvrdé, či dokonce nespravedlivé. Jako významné kritérium z hlediska aplikace § 150 OSŘ se jeví to, jaké okolnosti vedly k uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu či před zahájením řízení atd.[8]

Náklady v řízení o návrhu na vyškrtnutí movitých věcí ze soupisu 

Institut vyškrtnutí movitých věci ze soupisu byl začleněn do exekučního řádu 23. novelou (tzv. střední novelou) − zákonem č. 286/2009 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 11. 2009. Aktivně věcně legitimovaným k podání návrhu na vyškrtnutí je osoba odlišná od povinného, které přísluší právo k věci, jež exekuci vylučuje. K rozhodnutí o návrhu na vyškrtnutí je příslušný soudní exekutor, který věc do soupisu pojal. Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí soudního exekutora o vyškrtnutí věci ze soupisu je ve vztahu k navrhovateli rozhodnutím konečným, musí v něm být proto rozhodnuto také o nákladech účastníků tohoto řízení (srov. § 151 věta první OSŘ ve spojení s § 52 EŘ).[9] Zde se naskýtá otázka, jak, případně na základě čeho, by měl soudní exekutor o nákladech účastníků řízení rozhodnout. 

Úspěch navrhovatele ve věci 

V případě úspěšně podaného návrhu na vyškrtnutí, jemuž exekutor zcela vyhověl, by měl soudní exekutor rozhodnout o nákladech účastníků tohoto řízení, jak bylo uvedeno výše. Zde se předně nabízí úvaha, kdo vůbec je účastníkem daného řízení. Jistě jím bude navrhovatel, který je ve věci aktivně věcně legitimován (§ 68 odst. 1 EŘ). Z právních předpisů pak nevyplývá nic o dalším účastníkovi, vůči němuž má například návrh směřovat. Vzhledem k analogii úpravy s vylučovací žalobou[10] dle § 267 OSŘ lze dojít k tomu, že jediným, kdo by mohl hradit náklady úspěšnému navrhovateli, je oprávněný z exekuce, ačkoliv vůči němu návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu ex lege explicitně nemíří. Lze uvažovat, do jaké míry je spravedlivé požadovat po oprávněném náhradu nákladů úspěšnému navrhovateli, když exekutor sám rozhoduje vydáním exekučních příkazů o způsobu provedení exekuce, přičemž účast oprávněného při samotném úkonu bývá výjimečná. Tímto se zabýval ve svém rozhodnutí například Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž usnesením ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 24 Co 2402/2013 rozhodl, že analogicky jako v případě podané vylučovací žaloby je povinen právně zastoupenému navrhovateli hradit náklady oprávněný z exekučního řízení, když soud konstatoval následující: „Nemůže-li být povinnost k náhradě těchto nákladů uložena přímo soudnímu exekutorovi, který neoprávněně tyto věci sepsal, a nemůže to být uloženo ani povinnému, který na tom neměl nejmenší účast, je odůvodnitelným výrok, že povinnou osobou k náhradě těchto nákladů ve vztahu k postiženým osobám může být jen oprávněný.“ Naopak Ústavní soud potvrdil opačný právní názor Krajského soudu v Brně[11], který potvrdil usnesení exekutora, jenž náhradu nákladů řízení úspěšnému navrhovateli návrhu na vyškrtnutí věci nepřiznal. V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud zmínil, že je nespravedlivé, aby oprávnění, kteří hájí svá porušená práva, byli povinováni k náhradě nákladů řízení, neboť v konkrétním případě pro uložení náhrady nákladů řízení nebyly splněny podmínky. Obecně však možnost přiznat náhradu nákladů řízení navrhovatele vůči oprávněnému nebyla vyloučena. Z tohoto lze dospět k výkladu, že je nutné i tuto možnost brát v úvahu. [12]

Neúspěch navrhovatele ve věci 

S ohledem na výše uvedené se nabízí otázka, jak tomu bude v opačném případě, tj. v případě zamítnutí návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu. I zde by měl soudní exekutor rozhodnout o vzniklých nákladech účastníků řízení. Mám za to, že za situace, kdy v řízení nebyl oprávněný aktivní, by neměl soudní exekutor náklady řízení přiznat ani jedné ze stran, když oprávněnému v této fázi žádné náklady nevznikly. Pokud by však oprávněný činil konkrétní procesní úkony, například se relevantně vyjadřoval k návrhu na vyškrtnutí navrhovatele, je namístě i tomuto přiznat v usnesení o zamítnutí vyškrtnutí náklady vůči neúspěšnému navrhovateli, neboť tímto rozhodnutím řízení pro navrhovatele končí a tento okamžik je tedy jediným možným, kdy lze tomuto náhradu nákladů uložit. Pak by ovšem mohla nastat poněkud absurdní situace, kdy navrhovatel bude hradit náklady oprávněnému z exekuce, avšak později v rámci řízení o vylučovací žalobě zahájeného dle § 68 odst. 4 EŘ dojde soud k opačnému závěru o vlastnictví sepsaných věcí a v rámci zásady úspěchu ve věci uloží uhradit oprávněnému náklady úspěšnému žalobci, tj. původnímu navrhovateli. Nutno dodat, že řízení o návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu a řízení o vylučovací žalobě jsou na sobě, i co se týče nákladů, dvě samostatná řízení. Aby této situaci navrhovatel, jenž má v úmyslu podat vylučovací žalobu, předešel, mohl by dle mého názoru podat odvolání do výroku soudního exekutora o nákladech řízení o návrhu na vyškrtnutí věci, když by navrhovatel současně odvolacímu soudu doložil, že již podal vylučovací žalobu. Do rozhodnutí soudu o vylučovací žalobě by pak soud přerušil řízení o podaném odvolání.

Náklady řízení o vylučovací žalobě 

Vylučovací žalobu dle § 267 OSŘ může třetí osoba dle § 68 odst. 4 EŘ podat u exekučního soudu do 30 dnů od doručení rozhodnutí exekutora, který nevyhověl, byť jen zčásti, jejímu včas podanému návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu, případně třetí osoba bez předchozího podání návrhu na vyškrtnutí. Tento druhý postup potvrzuje již konstantně i judikatura Nejvyššího soudu, dle kterého může vylučovací žalobu podat i ten, kdo předtím nepodal návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu dle § 68 EŘ.[13] V řízení o excindační žalobě, jež je svou povahou řízením nalézacím, je vždy ex lege pasivně legitimován oprávněný z exekuce. Zpočátku přijetí exekučního řádu byl prezentován i názor, že „s ohledem na to, že exekuci provádí exekutor sám, bez pokynů oprávněného, a sám také rozhoduje o zahrnutí či nezahrnutí věci do soupisu movitých věcí, při provádění exekuce musí být vylučovací žaloba podána proti exekutorovi, neboť jde o výjimku z aplikace občanského soudního řádu, která je dána povahou úkonů exekutora a jeho samostatným postupem při provádění exekuce.“[14] Obdobný pohled byl na tuto problematiku uváděn i ve slovenské odborné literatuře, kde byl vysloven právní názor, že pasivně legitimován by měl být i soudní exekutor, popřípadě by měl mít možnost do řízení vstoupit jako vedlejší účastník.[15] V současnosti se však již ustálil de lege lata názor, že pasivně věcně legitimován v excindační žalobě je pouze oprávněný z exekuce, přičemž soudní exekutor není účastníkem řízení.[16]

Pokračování článku si můžete přečíst zde.

Článek byl publikován v Komorních listech č. 1/2018


[1] DRÁPAL, L., BUREŠ, J. Občanský soudní řád: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2. Velké komentáře. ISBN 978-807-4001-079, s. 2220.

[2] JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 4. 2014. Kniha V. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 291.

[3] WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vydání. Praha: Linde, 2008, 751 s. Vysokoškolské právnické učebnice, ISBN 978-807-2017-263, s. 563.

[4] SVOBODA, K., HROMADA, M., LEVÝ, J., VLÁČIL, D., TLÁŠKOVÁ, Š., PIRK, T. Náklady řízení. Praha: C. H. Beck, 2017. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-650-0, s. 91.

[5] V tomto ohledu vycházím z vlastní zkušenosti na našem exekutorském úřadu.

[6] SVOBODA, K., HROMADA, M., LEVÝ, J., VLÁČIL, D., TLÁŠKOVÁ, Š., PIRK, T., tamtéž, s. 141.

[7] Viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. II ÚS 2560/12.

[8] K tomu blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014.

[9] Srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2010, sp. zn. 23 Co 646/2010.

[10] V rozhodnutí ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1500/14 Ústavní soud přisvědčil úvaze o analogii obou řízení, neboť obě řízení sledují stejný účel − ochranu vlastnického práva třetích osob. Pak se tu obdobně uplatní i judikatura Ústavního soudu týkající se excindačního řízení.

[11] V řízení vedeném pod sp. zn. 20 Co 286/2013.

[12] Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1500/14.

[13] Poprvé byl tento názor vysloven v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2011, č. j. 23 Co 35/2011-95.

[14] VESELÝ, J., RAKOVSKÝ, A., ŠIMKOVÁ, R. Způsoby provedení exekuce podle zákona o soudních exekutorech se zaměřením na odchyl- ky od úpravy v občanském soudním řádu. Právní rozhledy, 2001, č. 10, s. 470 a násl.

[15] TOMAŠOVIČ, M. Exekučný poriadok s komentárom. Žilina: PP Eu - rokódex, 1. vydání. 2006, s. 105.

[16] Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 363/07.

exekuce náklady řízení komorní listy excindační žaloba

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články