První část článku si můžete přečíst zde.
Základní teze, jimiž se rozhodování o těchto nákladech řídí, pak formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 292/07, kdy vyslovil názor, že obecně je nutné považovat za nespravedlivé, aby oprávněný, který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí (exekuci), byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. V odůvodnění jiného ze svých rozhodnutí ale judikoval, že „hlavní zásadou, která v řízení o vylučovací žalobě ovládá rozhodování o nákladech řízení, je právě zásada úspěchu ve věci vyjádřená v ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ. Nelze přitom akceptovat tvrzení oprávněného, že neměl ve vykonávacím řízení možnost jakýmkoli způsobem ovlivňovat postup soudního vykonavatele.“[1]
Ponechám nyní stranou situace, kdy dojde k zamítnutí vylučovací žaloby, kdy by v zásadě měly být náklady řízení přiznány úspěšnému žalovanému, tj. oprávněnému z exekuce, který byl ve sporu úspěšný. Dále se pak zaměřím na případy, kdy žalobce má ve věci úspěch a měly by mu tak být dle obecného hlediska přiznány náklady řízení. Starší procesní teorie tuto otázku řeší s poukazem na vědomost oprávněného o právu nepřipouštějícím výkon rozhodnutí.[2] Z toho tedy vyplývá, že teprve od okamžiku, kdy oprávněný objektivně mohl poznat, že věc nepatří do majetku povinného, nýbrž je v oprávněné dispozici třetí osoby, zavdal svým chováním příčinu třetí osobě k podání vylučovací žaloby a měl by být povinen hradit úspěšnému žalobci jeho náklady. Je však potřeba dodat, že soudní exekutor není dle platné právní úpravy povinen o podaném návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu oprávněného informovat a ten se tak o této skutečnosti mnohdy dozví až ve fázi, kdy je mu soudem doručena k vyjádření vylučovací žaloba. Někteří autoři však dovozují, že soudní exekutor by měl vždy o podaném návrhu na vyškrtnutí informovat oprávněného a zjistit jeho stanovisko.[3] Dle mého mínění tato povinnost z dikce § 68 EŘ nevyplývá a není dovozována ani v komentáři k exekučnímu řádu.[4] Zásadním argumentem je pak skutečnost, že soudní exekutor je vázán relativně krátkou zákonnou 15denní lhůtou na rozhodnutí, která by nemusela být s ohledem na výzvu oprávněnému dodržena. Lze tedy třetí osobě doporučit, aby jednala aktivně a o svém úmyslu podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu či vylučovací žalobu informovala současně i oprávněného z exekuce. Jistě si lze představit případy, které nejsou v praxi ojedinělé, kdy povinný disponuje hodnotnými věcmi, přičemž vlastnické právo třetí osoby prokazuje až v řízení o vylučovací žalobě, kdy požaduje přiznat i náhradu nákladů řízení. Takovéto jednání třetí osoby by pak jistě mohlo být vnímáno jako účelové s úmyslem obohatit se o náhradu nákladů řízení.
I zde se objevuje možnost soudu rozhodnout ohledně nákladů řízení i jinak než ve prospěch žalobce. Tato možnost je dána na základě ustanovení § 150 OSŘ, které říká, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. K tomuto však judikoval Ústavním soud v již zmíněném nálezu ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 292/07, že „užití § 150 OSŘ ve prospěch strany oprávněné (věřitele) je vyloučeno v tom případě, jestliže žalobce (osoba, jež tvrdí, že má právo k majetku nepřipouštějící výkon rozhodnutí) požádal stranu oprávněnou, aby přikázala vykonavateli (soudnímu exekutorovi) věc ze soupisu vyloučit, a svá tvrzení ohledně tohoto práva podepřel důkazy, s nimiž stranu oprávněnou v dostatečné lhůtě před podáním vylučovací žaloby seznámil, avšak ta jeho požadavek odmítla, přičemž soud mu pak na základě týchž důkazů v řízení o tzv. excindační žalobě vyhověl.“
Pro doplnění je potřeba dodat, že se také objevují právní názory, že jako nejvhodnější se jeví způsob uložit oprávněnému nahradit náklady řízení, přičemž oprávněný se pak bude domáhat náhrady škody za soudním exekutorem, který zavdal příčinu podání vylučovací žaloby.[5] Ústavní soud k tomu dodal, že „pochybí-li soudní exekutor a nebude-li se řídit zákony, příp. pokyny věřitele, má zde zásadní význam i objektivní odpovědnost exekutora za škodu ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 exekučního řádu.“[6] Uvedený relevantní názor se pak objevuje i v judikatuře Nejvyššího soudu. Tato možnost je pak zmiňována i v souvislosti s tím, kdy došlo k rozhodnutí, že se žádnému účastníku náhrada nákladů řízení o vylučovací žalobě nepřiznává, přičemž tehdy se bude moci náhrady škody domáhat i třetí osoba, tj. žalobce ohledně nákladů, jež vynaložil.[7] S tímto názorem se však neztotožňuji, neboť v těchto případech by absentoval nesprávný úřední postup exekutora. Bude-li soudní exekutor postupovat plně v souladu s právními předpisy a nebude-li do soupisu vědomě pojímat věci, u nichž je zřejmé, že nepatří povinnému, nelze o odpovědnosti soudního exekutora za způsobenou škodu uvažovat. Základní podmínkou vzniku odpovědnosti za škodu je protiprávní jednání, k němuž v této situaci nedošlo. Domnívám se, že tento postup by mohl hypoteticky přicházet v úvahu pouze tehdy, pokud by se například následně po provedení soupisu prokázalo, že soupis nebyl proveden v bytě povinného, tj. že nebyl proveden v souladu s právními předpisy.[8]
Zastavení řízení o vylučovací žalobě z důvodu dodatečného vyškrtnutí movitých věcí exekutorem
V praxi se lze setkat s případy, kdy oprávnění z exekuce navrhují vyškrtnutí movitých věcí dle § 68 odst. 3 EŘ, a to až ve chvíli, kdy jsou informováni o podané vylučovací žalobě. V těchto případech, kdy dojde k následnému vyškrtnutí movitých věcí exekutorem, by pak soud měl řízení zastavit, neboť odpadl jeho předmět. Stává se také, že z důvodu vyškrtnutí věci ze soupisu z podnětu oprávněného žalobce vezme svoji žalobu zpět, avšak navrhuje přiznat vzhledem k zavinění žalovaného na zastavení náklady řízení. I v těchto případech je potřeba zkoumat, kdy a za jakých okolností se žalovaný o uplatnění práva třetí osoby dozvěděl. Podle názoru Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2015 č. j. 56 Co 374/2015-50 „to, že žalovaný poté, co mu byla doručena žaloba o vyloučení věcí z exekuce, bezodkladně požádal soudního exekutora o jejich vyškrtnutí ze soupisu, a to, že soudní exekutor mu také vyhověl, spolu se skutečností, že o průběhu probíhajícího exekučního řízení, tedy o návrhu žalobkyně o vyškrtnutí věci ze soupisu a rozhodnutí soudního exekutora o částečném zamítnutí, neměl žalovaný žádnou vědomost, je právě důvodem zvláštního zřetele, pro který soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat.“
Kritéria pro rozhodování ve věci
V této části článku se pokusím nastínit konkrétní okolnosti, které mohou mít vliv na rozhodnutí o nákladech řízení. Jako zásadní otázka je v doktríně[9] i judikatuře vnímáno to, zda žalobce (navrhovatel) požádal stranu oprávněnou, aby přikázala exekutorovi sepsané věci, jichž se žaloba týká, ze soupisu vyloučit (§ 68 odst. 3 EŘ) a svá tvrzení ohledně práva, jež nepřipouští exekuci, podložila důkazy, avšak ta jeho požadavku nevyhověla, přičemž posléze žalobce měl úspěch ve věci, tj. soud jeho žalobě vyhověl. Jedná se tedy o objektivní povědomí oprávněného o tom, že mohly být v rámci exekuce sepsány movité věci třetí osoby. V tomto duchu pak rozhodoval i Krajský soud v Brně, kdy v usnesení ze dne 18. 2. 2016 č. j. 21 Co 260/2015-63 uvedl, že na straně žalobce si lze představit důslednější postup při obraně svých práv tak, aby vzniku výdajů představujících náklady tohoto řízení předešel. Takovéto jednání by mělo spočívat v poskytnutí informace a doložení svého vlastnického práva k věcem sepsaným exekutorem nejen soudnímu exekutorovi, ale i přímo žalovanému (oprávněnému v exekučním řízení), který je sám oprávněn, bez ohledu na podmínky za kterých rozhoduje o návrhu na vyškrtnutí věcí z exekuce exekutor, i na případnou nesprávnost jeho rozhodnutí, navrhnout, aby soudní exekutor věci z exekuce vyškrtl (srov. § 68 odstavec 3 EŘ), a soudní exekutor je tímto jeho návrhem bez dalšího zkoumání vázán. „Pokud se tak v daném případě nestalo, neměl žalovaný možnost přesvědčit se o vlastnickém právu žalobce k věcem sepsaným soudním exekutorem dříve než v tomto řízení (návrh na vyškrtnutí věcí ze soupisu soudní exekutor při jeho odmítnutí věcně neposuzoval). Proto odvolací soud považoval za nespravedlivé, aby byl žalovanému přičítán k tíži byť i nesprávný postup a rozhodnutí soudního exekutora, navíc v této věci za situace, kdy žalobce na jeho rozhodnutí o vyškrtnutí movitých věcí ze soupisu nevyčkal a excindační žalobu podal v podstatě současně s návrhem na vyškrtnutí věcí ze soupisu. Žalovaný nebyl uvědoměn ani přítomen provádění soupisu movitých věcí, bylo tak na žalobci, aby vedle podání návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu exekutorovi uvedené současně navrhl a své vlastnictví prokázal i žalovanému, a až pokud by žalovaný adekvátním způsobem nereagoval, bylo by namístě, aby hradil náklady tohoto řízení.“ S ohledem na výše uvedené argumenty je potřeba hodnotit i chování oprávněného a jeho postoj k požadavku žalobce poté, kdy se dozvěděl o tom, že mělo dojít k soupisu věci, jež patří třetí osobě.[10]
Další okolností, jež je v judikatuře brána v potaz, a to ve prospěch třetí osoby, je skutečnost, v jakém časovém horizontu od provedení soupisu se třetí osoba rozhodla bránit svá porušená práva. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 303/12 uvedené jednoznačně potvrzuje. „Stěžovatelka požadovala vyloučení předmětných movitých věcí z exekuce od samého počátku, tedy již při provádění soupisu těchto věcí soudním exekutorem. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že v dané věci je především nutné přihlédnout k tomu, že stěžovatelka byla na svých právech zasažena na základě exekuce prováděné proti povinnému (manželu její matky), přičemž na neoprávněnost tohoto zásahu poukazovala již při provádění soupisu.“ Pokud tedy zůstane třetí osoba nečinná a své vlastnické právo začne prokazovat až v řízení o vylučovací žalobě, například po doručení dražební vyhlášky povinnému, domnívám se, že náhrada nákladů by jí neměla být přiznána.
Soud by měl při svém rozhodnutí zohlednit i místo provedení soupisu. Základním předpokladem je, že soupis byl proveden v bytě povinného.[11] V úvahu pak přichází otázka, zda osoba, jež uplatňuje své právo k věci, je osobou, jež spoluužívá byt povinného, či se jedná o osobu, jež disponuje vlastním bydlením. Pak se lze jistě ptát, z jakého objektivního důvodu se nalézaly v době soupisu v bytě povinného movité věci třetí osoby. Zajímavý a poněkud svérázný názor byl vyjádřen v rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 2. 2016 č. j. 4 C 137/2015-70, kde zdejší soud konstatoval pro zdůvodnění nepřiznání nákladů úspěšnému žalobci, že „je problémem žalobce, svěřuje-li své věci dlužníkům stíhaným exekutory.“ S tímto názorem se však lze plně ztotožnit. Je potřeba tedy také zkoumat, jakou vinu nese třetí osoba na tom, že byla sepsána její movitá věc. V případě, kdy třetí osoba svěřila svou movitou věc dobrovolně do moci jiného (povinného), pak musí být srozuměna s tím, že tuto věc nemá ve své moci, a to i s tím možným důsledkem, že například může být sepsána soudním exekutorem, pokud se bude nacházet v bytě osoby v postavení povinného.
Závěr
Jak vyplývá především z judikatury Ústavního soudu, je potřeba v řízení o návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu i v řízení o vylučovací žalobě při rozhodování o nákladech řízení přihlížet ke konkrétním okolnostem případu a mezi nimi především k chování oprávněného a jeho postoji k požadavku žalobce, neboť je to právě oprávněný, komu je ve smyslu platné právní úpravy dána možnost, aby sledoval úkony pověřeného soudního exekutora a aby jeho případný „hraniční přístup korigoval“.[12]
V rozhodnutích Ústavního soudu byly shledány jako ústavně konformní situace, kdy byla úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu (například usnesení sp. zn. III. ÚS 3473/11 ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2106/11 ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 707/11 ze dne 14. 4. 2011 a další), ovšem stejně tak Ústavní soud aproboval i postup, kdy obecné soudy rozhodly, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (například usnesení sp. zn. IV. ÚS 363/07 ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 499/08 ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 500/08 ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 324/06 ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 61/06 ze dne 27. 6. 2007). V každém případě je namístě řádné odůvodnění rozhodnutí s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu a v závislosti na tato zjištění rozhodnutí o nákladech řízení. Co se týče nepřiznání nákladů řízení ani jednomu z účastníků (§ 150 OSŘ), tento postup je možné v řízeních zahájených na obranu práv třetích osob využít, přičemž je potřeba podrobně odůvodnit, v čem jsou důvody zřetele hodné spatřovány, respektive na základě jakých skutkových okolností bylo takto rozhodnuto, když nestačí pouze užití odkazu na konkrétní ustanovení zákona. Výrok o nákladech dle § 150 OSŘ by pak měl být formulován tak, že „ žalobci se vůči žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení“, tak aby výrok odpovídal dikci § 150 OSŘ, nikoliv tak, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.“
Přiznání náhrady nákladů řízení by dle mého mínění mělo přicházet pouze v odůvodněných případech a ojediněle, neboť časté přiznávání nákladů by mohlo být nebezpečným jevem potenciálně odrazujícím věřitele od zahajování exekučního řízení a dlužníky potenciálně v důsledcích navádějící dluhy neplatit (s vidinou, že si věřitel vzhledem k riziku četných návrhů třetích osob na vyškrtnutí jejich věcí ze soupisu iniciaci exekučního řízení raději rozmyslí).[13]
Článek byl publikován v Komorních listech č. 1/2018
[1] MACUR, J. Kurs občanského práva procesního. Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998, ISBN 80-717-9190-3, s. 122.
[2] LAVICKÝ, P. Občanský soudní řád (§ 251−376). Exekuční řád. Exekuční právo. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 431.
[3] Viz KASÍKOVÁ, M., ŠIMKA, K. Exekuční řád: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017. Beckova edice komentované zákony, s. 487−291.
[4] Například usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2009 sp. zn. IV. ÚS 363/07.
[5] Nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 292/07.
[6] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015 sp. zn. 30 Cdo 5170/2014.
[7] Tamtéž.
[8] Viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 25 Cdo 2813/2006.
[9] SVOBODA, K., HROMADA, M., LEVÝ, J., VLÁČIL, D., TLÁŠKOVÁ, Š., PIRK. T. Náklady řízení. Praha: C. H. Beck, 2017. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-650-0, s. 144.
[10] Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1500/14.
[11] Vymezení bytu povinného vyplývá například z rozhodnutí Nejvyšší správního soudu ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. 14 Kse 6/2011: „Bytem povinného (§ 326 odst. 1 OSŘ) při exekuci prodejem movitých věcí byt, který povinný užívá na základě vlastnického práva, práva odpovídajícího věcnému břemeni, práva nájmu bytu nebo práva pronájmu bytu, nebo i z dalších důvodů, například jako člen společné domácnosti vlastníka (spoluvlastníka) bytu nebo domu nebo nájemce bytu nebo po dohodě s ním, na základě výpůjčky, popř. bez právního důvodu nebo protiprávně. Předpokladem je vždy to, že povinný byt skutečně užívá (zdržuje se v něm s úmyslem zdržovat se zde trvale) a že v něm má proto umístěny své věci.“
[12] Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1500/14.
[13] Srov. tamtéž.
Diskuze k článku ()