Procesní právo | JUDr. Josef Baxa | 15.06.2016 Také v kategorii:
Ústavní právo

Musí čl. 38 odst. 1 Listiny garantovat automatický generátor, aneb kdo je tady sprostý podezřelý? Zdroj: Vladimíra Přikrylová, SayACTION

Musí čl. 38 odst. 1 Listiny garantovat automatický generátor, aneb kdo je tady sprostý podezřelý?

Na úvod mi dovolte představit Vám pojem „sprostý podezřelý“. Podle Cimrmana jej poprvé užil inspektor Václav Trachta při vyšetřování nenadálé smrti továrníka Bierhanzla ve vlaku, který jel z Istanbulu do Prahy. Až později jej převzala trestněprávní nauka, dostal se dokonce do denní praxe orgánů činných v trestním řízení. Později se také stal součástí právního řádu, avšak díky netransparentnosti tehdejšího legislativního procesu není dnes již možné zjistit, kdy přesně vymizelo slovo „sprostý“, proto se dnes setkáváme pouze s pojmem „podezřelý“. Jedná se o případ, kdy původně velmi odborný právnický termín zlidověl natolik, že jej dnes používáme v podstatě v běžné řeči.

JUDr. Josef Baxa

JUDr. Josef Baxa

předseda Nejvyššího správního soudu

JUDr. Josef Baxa

předseda Nejvyššího správního soudu

Témat pro dnešní přednášku se nabízela celá řada, a to i díku tomu, že činnost Ministerstva spravedlnosti se v posledním roce vyznačovala tím, co je v podstatě jeho již trvalým rysem. Hovořím o nedostatku institucionální paměti, nedostatku kompetence, neznalosti spravovaného prostředí či nedostatku kontinuity ve výkonu správy, neboť každý ministr začíná vlastně tzv. od nuly. Ministr spravedlnosti, ať je jím kdokoli, nehledá koncepční řešení skutečných problémů justice, neboť si uvědomuje, že jejich výsledky se dostaví až na základě dlouhodobé, systematické a poctivé práce, avšak bohužel až s delším časovým odstupem. Odsouvání vážných problémů na neurčito se zpravidla v justici neobjeví okamžitě, proto konkrétní problémy nejsou připisovány konkrétnímu ministru. Nedostatek kontinuity se projevuje v tom, že ministr, který skutečně chce něco změnit, je konfrontován s velikostí problému, a proto jej zase raději přesune na svého nástupce. Mohu uvést řadu příkladů: kodifikace procesních předpisů, neexistence koncepce výběru soudců, kariérní řád, nevyváženost soudní soustavy, ať už regionálně či agendově, a v neposlední řadě i diskuse nad jiným modelem správy soudnictví, tedy Nejvyšší rady soudnictví. Všechny tyto záležitosti jsou v podstatě chronické.

Nenápadná novela má zavést automatický generátor

Pro dnešní přednášku jsem si zvolil aktualitu z právě probíhajícího legislativního procesu, na níž se projevuje negativně vše z toho, co jsem právě popsal. Hovořím o poměrně malé a nenápadné novele zákona o soudech a soudcích, jejímž obsahem je snaha o zavedení tzv. automatického generátoru přidělování spisů na soudech. Na soudech údajně dochází k manipulacím s přidělováním spisů, a tak by měla být pro příště lidská ruka nahrazena počítačem, centrálně, avšak pod kontrolou Ministerstva spravedlnosti.

Právo na přístup k soudu, spravedlivý proces, nezávislý a nestranný soud, to vše jsou základní stavební kameny demokratického právního státu. Skládají se z mnoha komponentů, ať už výslovně upravených v Listině základních práv a svobod, Ústavě, Evropské úmluvě, či dovozených soudní judikaturou nejvyšších soudů českých nebo mezinárodních. Mezi klíčová ustanovení patří bezesporu i čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle nějž „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“. Tyto lapidární věty jsou pak na zákonné úrovni provedeny v organizačních a procesních předpisech o pravomoci a příslušnosti soudů, složení soudů či rozvrhem práce.

Ústavní zakotvení základních principů je v jednotlivých zemích zpravidla reflexí vlastních historických skutečností. Pokud bychom se podívali po evropských ústavách, nenašli bychom zdaleka všude toto pravidlo zakotveno na nejvyšší, ústavní úrovni. Odraz platí zejména pro země, které prošly totalitním obdobím, kdy justice byla součástí represivního režimu a často také zneužívána. Tuto historickou zkušenost má i Česká republika.

Zmíněný článek Listiny je tedy projevem úsilí zabránit do budoucna svévoli při přikazování věci určitému soudci. Jde o to, aby osoba rozhodujícího soudce nebo složení senátu byly typově určeny předem, ještě předtím, než je k soudu podán příslušný návrh. Do roku 1990 totiž existovala i zde právní úprava, konkrétně zákon o organizaci soudů, podle které mohl předseda soudu bez jakýchkoli kritérií rozdělovat denní agendu, přidělovat věci vybraným soudcům a dokonce mohl sám převzít jakoukoli věc či předsedat jakémukoli senátu. Není divu, že právě předseda soudu se po změně poměrů stal tím „sprostým podezřelým“. Právní úprava reagovala následně tak, že stanovila podrobnosti vnitřní organizace soudu a rozvrhu práce. Smyslem a cílem bylo čelit kabinetní justici, čehož bylo dosaženo.

Existujícími pravidly je zaručeno, aby soudce nebylo možno měnit v závislosti na věci či účastnících řízení. Byla nalezena praktická shoda nad co možná největší neutralitou osoby soudce povolaného k rozhodnutí bez ohledu na osoby či věc, zároveň nad pokud možno nejvyšší kvalitou výkonu soudní pravomoci. Přidělování případů podle předem daných a přístupných pravidel slouží k efektivitě soudního systému, která je zaručena mimo jiné i v tom, že je dáno rovnoměrné zatížení všech článků soudní soustavy. Přesto Ministerstvo spravedlnosti, po více než 25 letech fungování justice v podmínkách demokratického právního státu, přichází se silným podezřením na praktiky kabinetní justice a jako řešení navrhuje zavedení automatického generátoru přidělování spisů.

Rád bych podtrhl, že považuji za velmi nestandardní, aby taková podstatná změna zákona o soudech a soudcích, která bude mít dopady na fungování všech soudů, byla předkládána jako malá, nenápadná a nepojmenovaná novela některého dalšího zákona v rámci jednoho souborného balíku označovaného jako návrhy zákonů, kterými se mění předpisy upravující civilní proces. Toto vyvolává dojem, že se ze strany předkladatele jedná o záměr, jehož cílem je minimalizovat už tak neexistující odbornou debatu o předloženém návrhu změn s dotčenými subjekty, zejména se soudy. Nezbývá než vyjádřit politování nad tím, že zavedení automatického generátoru přidělování věcí nebylo v rámci justice předem nikterak konzultováno.

Tato skutečnost už je zjevná z návrhu samotného. V důvodové zprávě se nedočteme nic o hlubší analýze dosavadní právní úpravy, nenajdeme zde specifikaci či vyhodnocení zkušeností s fungováním stávajícího systému přidělování věcí včetně konkrétních dat, chybí také srovnání s jinými relevantními právními úpravami. Závěry judikatury Ústavního soudu, které si předkladatel vzal na pomoc, jsou interpretovány velmi nepoctivě a jednostranně. Řešení se jeví jako velmi vágní a nekonkrétní a jako takové vyvolává více otázek, než kolik předkládá odpovědí. Bohužel tomu není tak poprvé. K problematice zavedení automatického generátoru přidělování věci se náš soud vyjadřoval již v roce 2011. Jelikož nedostatky navrhovaného návrhu jsou prakticky shodné, nezbývá, než některé argumenty zopakovat.

Je jistě věcí státu zorganizovat své soudnictví tak, aby bylo každému zajištěno právo na přístup k soudu mimo jiné též bez zbytečných průtahů. Organizační stránka soudnictví je tedy velmi důležitá. Jednotlivé procesní řády upravují pravidla věcné a místní příslušnosti tak, aby agenda byla rovnoměrně rozdělena mezi články soudní soustavy. Na úrovni konkrétního soudu je pak zákonnou povinností předsedy sestavit rozvrh práce na období každého kalendářního roku, popřípadě jej v průběhu roku změnit, jestliže tak potřeba nového rozdělení prací na soudu vyžaduje. Vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný, každý má právo do něj nahlédnout. Rozvrh práce je základním řídícím nástrojem každého předsedy soudu. Právě předseda soudu odpovídá jednak za rovnoměrné zatížení jednotlivých soudních oddělení, jednak za to, aby se přidělování agendy uskutečňovalo podle předem daných pravidel a byla tak naplněna výše zmíněná ústavní zásada zákonného soudce. Nečinil-li by tak, nesl by plnou odpovědnost, včetně odpovědnosti kárné. Sledování postupu při sestavování rozvrhu práce mají v rukou i soudci, neboť návrh je projednáván se soudcovskou radou, která rovněž hodnotí, zda dosavadní rozvrh práce byl aplikován tak, že nedochází k disproporcím v zatížení nebo k manipulací s agendou.

Klíčová je podle mého názoru skutečnost, že sami účastníci sledují ve svých věcech dodržování zásady zákonnosti. Domnívají-li se, že byla porušena, jejich zákonný soudce jim byl odňat, uplatňují své námitky zpravidla v rámci podávaných opravných prostředků proti rozhodnutím.

Je obecně známo, že pravidla rozvrhu práce a jejich aplikace byly opakovaně předmětem rozhodování Ústavního soudu. Návrh na změnu zákona o soudech a soudcích je založen na odůvodnění, že ministerstvo „usiluje o vytvoření podmínek pro zlepšení reálného fungování nezávislého soudnictví“ a že dosavadní právní úprava „zcela nevylučuje možnost, že bude dopředu možno odhadnout, který soudce či senát bude věc řešit, tudíž je zcela nevyhovující“. Uvedené znamená paušální vyjádření nedůvěry k dosavadnímu systému, jakož i k těm, kteří jej v podmínkách jednotlivých soudů naplňují. Z pohledu návrhu zákona je tedy každý tvůrce pravidel přidělování, jakož i každý uživatel rozvrhu, považován za potenciálního „sprostého podezřelého“. 

Mnoho otázek, žádné odpovědi

Je ale tato skepse odůvodněná? Je-li stávající právní úprava skutečně tolik nevyhovující, jaké jsou pak ty konkrétní negativní zkušenosti s dosavadním systémem? V jakých typech případů účastníci důvodně uplatňují porušení tohoto práva? Jak četné jsou případy zneužití pravidel přidělování? Jde o selhání jednotlivce nebo systému, a jakým způsobem jsou využívány existující prostředky ke zjednání nápravy?

V této souvislosti je vhodné připomenout zákon č. 215/2011 Sb., který mimo jiné stanovil v rozvrhu práce zakotvení dohledu Ministerstva spravedlnosti nad postupem soudů při tvorbě a změnách rozvrhu práce, nad vydanými rozvrhy práce a nad rozdělováním věcí podle rozvrhu práce. Opět si lze klást otázky: Jaké jsou konkrétní výstupy z této dohledové činnosti ministerstva? V kolika případech byl rozvrh práce shledán jako nevyhovující, byla doporučena jeho změna? V kolika případech došlo k prověrce rozvrhu či zahájení řízení z důvodu porušení rozvrhu práce?

Lidský faktor generátor z přidělování věcí nevyloučí

Je samozřejmě zcela naivní domnívat se, že zavedení automatického generátoru zcela vyloučí z přidělování věcí lidský faktor, neboť i za touto činností stojí člověk, a může proto být zneužita. Návrh předpokládá vytvoření centrální aplikace včetně centrálního elektronického rozvrhu práce, který bude pro automatické přidělování věci poskytovat podstatnou část vstupních dat.

Vzpomeňme si na zkušenost z justice s vedením a zajištěním funkčnosti veškerých centrálně vedených evidencí a rejstříků, zejména s jejich častými výpadky. I správa tohoto centrálního rozvrhu bude samozřejmě vyžadovat lidské ruce. Návrh sám počítá s tím, že plnění elektronického rozvrhu práce daty bude probíhat pouze ručně pro každý soud osobou zvlášť k tomu pověřenou předsedou daného soudu. Ministerstvo spravedlnosti zde hraje roli tzv. Velkého bratra, jemuž se podle navrhované úpravy všechny procesy hlásí, ukládají tak, aby bylo možno vždy poskytnout potřebné údaje, a to i zpětně. Má-li být z rozhodování o přidělování věci na jednotlivých soudech vyloučen lidský faktor, kdo vyloučí lidský prvek na ministerstvu, zejména za situace, kdy bude ministerstvo samo účastníkem řízení, případně bude mít na konkrétním řízení zájem?

V souladu s logikou navrhovaného zákona by patrně bylo (v nadsázce řečeno) nejlepší, pakliže by veškeré návrhy na zahájení všech řízení z České republiky i zahraničí byly doručovány na Ministerstvo spravedlnosti, kde by „s vyloučením lidského faktoru“ byly vytvořenou aplikací přiděleny jednotlivým soudům a soudcům a teprve poté distribuovány na soudní pracoviště. Samozřejmě, že taková myšlenka je zcela absurdní, avšak absurdní je i předkládaný záměr svědčící o zásadní nedůvěře v dodržování pravidel na soudech, tedy institucích, které jsou povolány právě k tomu, aby pravidla ctily a těm, kdo se na ně obrátí, poskytly ochranu.

Z rozvrhu práce, jako základního nástroje pro organizaci a řízení soudu, který je originálně vytvářen u každého soudu s přihlédnutím k množství a struktuře soudní agendy, ale též personální struktuře, se propříště zřejmě stane pouze podklad pro IT specialisty, kteří se budou snažit trvale stanovená pravidla naprogramovat za účelem spuštění předmětného generátoru. Snaha o nahodilost jako předpoklad spravedlnosti garantovaná technickým zařízením v podobě jakési černé skříňky, do které ostatně nikdo nevidí, je pouhou iluzí. Podle návrhu bychom tedy měli vyměnit zaměstnance na podatelně, kterému nevěříme, předsedu soudu a soudce, kterým rovněž nedůvěřujeme, ale budeme věřit černé skříňce kdesi na Ministerstvu spravedlnosti.

Nynější legislativní proces nemá dosud masivní mediální doprovod, který zazněl při prvním pokusu o zavedení elektronického (dnes automatického) generátoru v roce 2011. Tehdejší ministr spravedlnosti sděloval veřejnosti, že je „konec s korupcí na soudech, neboť přichází automatické přidělování spisů“. Byl vytvořen dojem, že na soudech panuje korupce a hlavní roli v ní hrají ti, kteří sestavují pravidla přidělování agendy a zároveň odpovídají za její dodržování, tedy předsedové soudů. I přes nenápadnost nynějšího legislativního procesu je jeho obsah a odůvodnění prakticky stejný jako před pěti lety.

Závěrem

Představa zajištění respektování ústavní zásady zákonného soudce navrhovaným způsobem je zcela mylná. Vychází zřejmě z ojedinělých případů zjištěné manipulace s přidělováním spisů. Uskutečnění tohoto návrhu bude stát velké množství finančních prostředků, a to pouze proto, aby se následně zjistilo, že systém ve skutečnosti nefunguje. Vedle problematického efektu náhodného přidělování věcí přinese mnohé technické a organizační potíže, zbytečnou administrativní zátěž soudního personálu. Dojde tak ke stejné chybě jako již mnohokráte v minulosti, spočívající v reakci na pouhou jednotlivost generální změnou celého systému. V tomto případě navíc způsobem, který pro svou nedomyšlenost zatíží a zkomplikuje vnitřní dělbu činnosti v podmínkách jednotlivých soudů a negativně se projeví v délce soudního řízení.

Je škoda, že ministerstvo po pěti letech opětovně přichází s konceptem, který byl v minulosti mnoha připomínkovými místy zásadně odmítnut, a to aniž by přihlédl k důvodům, které byly tehdy uplatněny a stále jsou relevantní. Vzhledem ke všemu uvedenému se domnívám, že předložený návrh by měl být z legislativního procesu stažen.


Kongres Právní prostor 2016

Ve dnech 19. a 20. dubna 2016 se v Seči u Chrudimi konal již 6. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, ministryně pro místní rozvoj, náměstek ministra vnitra pro řízení sekce legislativy a archivnictví a předseda Ústavního soudu.  

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.

soudci kongres podjatost soudce Ministerstvo spravedlnosti soud Právní prostor 2016

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze