Účinky zahájení insolvenčního řízení ve vztahu k exekuci srážkami ze mzdy

Dovolte mi pokračovat v započaté minisérii článků týkajících se vztahu exekučního a insolvenčního řízení, kterou jsem otevřel v minulém vydání Komorních listů. Jedním z cílů novelizace zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“ či „insolvenční zákon“), provedené zák. č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „koncepční novela“), bylo dle důvodové zprávy ke koncepční novele postavit najisto vztah exekučního a insolvenčního řízení, respektive jednoznačně vymezit postavení obou řízení zejména v případě jejich souběhu (či střetu).[1]

právník Exekutorské komory ČR
Foto: Shutterstock

Jednou ze zásadních okolností vztahu exekučního a insolvenčního řízení je přitom vymezení účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení (s ohledem na objekt našeho zájmu) vzhledem k exekučnímu řízení. Jejich prostřednictvím pak lze vyvozovat obecnější poznatky o poměru insolvenčního a exekučního práva v České republice. Zároveň jako velký problém současné praxe shledávám postup plátců mzdy provádějících srážky ze mzdy, jakmile dojde k zahájení insolvenčního řízení na osobu dlužníka (povinného v exekučním řízení).

Předložený článek proto předkládá dílčí analýzu dopadů koncepční novely na problematiku souběhu exekučního a insolvenčního řízení zejména ve vztahu k exekuci srážkami ze mzdy. Zároveň však bude na předložených konkrétních příkladech provedeno zobecnění dané problematiky s možností širšího využití při řešení problémů střetu insolvenčního a exekučního řízení.

Zahájení insolvenčního řízení a jeho účinky

Nejdůležitějším účinkem spojeným se zahájením insolvenčního řízení ve vztahu k exekučnímu řízení byla (do 31. 12. 2013) nemožnost provedení exekuce vyjádřená v ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ. Koncepční novelou bylo zmíněné ustanovení zpřesněno, respektive byly zobecněny možnosti, kdy i po zahájení insolvenčního řízení lze nařízenou exekuci provést. Zároveň došlo k vložení nové negativní definice pojmu provedení exekuce (respektive úkonu, jímž se provádí exekuce), a to do ustanovení § 109 odst. 2 IZ.

Podle § 109 odst. 1 písm. c) IZ v aktuálním znění proto platí, že po zahájení insolvenčního řízení[2] lze exekuci či výkon rozhodnutí, který by postihoval majetek ve vlastnictví dlužníka nebo majetek náležející do majetkové podstaty, nařídit, avšak jej nelze provést. Praxe se dlouhodobě potýká s vymezením pojmu provedení exekuce.

Dle § 109 odst. 2 IZ úkonem, jímž se provádí výkon rozhodnutí či exekuce, není úkon učiněný k zajištění dlužníkova majetku pro účely jeho postižení ve výkonu rozhodnutí nebo v exekuci. Zákonodárce tedy jednoznačně vyjádřil, že vydáním exekučního příkazu nedochází k provedení exekuce. Lze učinit dílčí závěr (na němž se však odborná veřejnost již dříve shodla),[3] že i po zahájení insolvenčního řízení lze exekuci nařídit a postihovat majetek dlužníka prostřednictvím vydávání exekučních příkazů.

Pojem provedení exekuce

Okamžik, kdy dochází u jednotlivých způsobů exekuce k jejich provedení, však není dle mého názoru do současné doby spolehlivě vyřešen. Martina Kasíková k problematice provedení exekuce uvádí, že zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „EŘ“ či exekuční řád“), „fakticky rozlišuje proces provádění exekuce jako sled úkonů směřujících k provedení exekuce a samotné provedení exekuce, kdy dojde k vynucení povinnosti na povinném s konečnou platností. Provedení exekuce je tak až dovršení samotné realizace, tedy faktické postižení tohoto (na nějž byl dříve vydán exekuční příkaz – pozn. autora) majetku“.[4]

Při rozhodování o kárných žalobách proti soudním exekutorům se k problematice provedení exekuce vyjádřil i senát 14 KSe Nejvyššího správního soudu, a to v naprosté shodě s výše uvedeným právní názorem.[5] Naopak senát 11 Kseo Nejvyššího správního soudu konstatoval, že „převod finančních prostředků z účtů povinného na účet exekutora představuje úkon činěný v rámci provádění exekuce.“[6]

Jolana Maršíková považuje za provedení exekuce vlastní realizaci, tedy faktické dokonání exekuce s tím, že smyslem ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ je ochrana majetku patřícího do majetkové podstaty a zabránění uspokojení pohledávky na vrub dlužníka a ostatních věřitelů.[7]

Nejvyšší soud pak v rámci své rozhodovací činnosti vymezil předmětný pojem tak, že provedením exekuce je předání či vyplacení plnění získaného od povinného oprávněnému.[8]

Právní názor zcela se vymykající všemu dosud uvedenému pak vyslovil Nejvyšší soud v trestním řízení, podle nějž již vydání exekučního příkazu představuje akt, který je součástí provedení exekuce.[9]

Domnívám se, že pojem provedení exekuce tak, jak s ním pracuje exekuční řád, musíme interpretovat v souvislostech s jednotlivými způsoby exekuce obsaženými v části šesté zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“ či „občanský soudní řád“). V prvé řadě je nutné odmítnout právní názor Nejvyššího soudu uvedený v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 72/2010. Pokud by byl aplikován do důsledků, pak by již pouhým vydáním exekučního příkazu docházelo k provedení exekuce (sic!). Exekuční řád přitom v ustanovení § 47 odst. 1 jednoznačně konstatuje, že soudní exekutor po zapsání exekuce do rejstříku zahájených exekucí posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Soudnímu exekutorovi proto zákon dává jasně najevo, že je v jeho dispozici, jak naloží s již vydanými exekučními příkazy, a implicitně rozlišuje jednotlivé fáze provádění exekuce – vydání exekučního příkazu a provedení exekuce.

Zcela explicitní vyjádření dosud uvedeného pak nalezneme v § 265 odst. 1 OSŘ, kde se rozlišuje mezi nařízením výkonu rozhodnutí a jeho provedením. Navíc v ustanovení § 265 odst. 3 OSŘ se hovoří o jednotlivých úkonech při provádění výkonu rozhodnutí. Ostatně povinný má vždy možnost svoji povinnost stanovenou v exekučním titulu splnit ještě před provedením exekuce a tím pro sebe negativní účinky odvrátit.[10] Pouhým vydáním exekučního příkazu proto nedochází k provedení exekuce.

Vodítkem k obecnému určení, kdy dochází k provedení exekuce, mohou být i některá ustanovení vztahující se k jednotlivým způsobům exekuce. Dle ustanovení § 307 odst. 1 OSŘ se výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu provede odepsáním vymáhané pohledávky a jejího příslušenství z účtu a jejím vyplacením oprávněnému. Na základě § 336b odst. 1 OSŘ se pak exekuce prodejem nemovitých věcí provede dražbou.

Pojem provedení exekuce je tudíž dle mého názoru nutné chápat jako vymezení okamžiku, v němž buď poddlužník vyplatí soudnímu exekutorovi plnění, které by jinak náleželo povinnému (či manželovi povinného), nebo soudní exekutor na základě pravomocného rozhodnutí může provést rozvrh vymoženého plnění. Poslední eventualitu, kterak může být exekuce provedena, pak definuje přímo ustanovení § 46 odst. 6 ve spojení s odst. 4 EŘ.[11]

Srážky ze mzdy

V případě exekuce srážkami ze mzdy dochází v praxi k největšímu množství problematických situací. Občanský soudní řád navíc neposkytuje spolehlivou odpověď na otázku, kdy dochází k provedení (tohoto způsobu) exekuce. Již doručením exekučního příkazu plátci mzdy ztrácí povinný dle § 282 odst. 3 OSŘ právo na výplatu části mzdy odpovídající srážce (inhibitorium). Plátce mzdy je povinen provádět ze mzdy povinného srážky a nevyplácet je povinnému (arrestatorium). Teprve až soudní exekutor vyrozumí plátce mzdy o zapsání doložky provedení exekuce do Rejstříku zahájených exekucí a o právní moci exekučního příkazu, může plátce mzdy již provedené srážky a veškeré budoucí vyplatit soudnímu exekutorovi.

Jelikož se v exekučním řízení hradí vymáhaná povinnost buď k rukám soudního exekutora, nebo přímo oprávněnému (viz § 46 odst. 4 EŘ), mám za to, že ani právní názor Nejvyššího soudu uvedený v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4802/2008 nemůže být správný. Dle konstantní judikatury totiž platí, že plnění dluhu k rukám soudního exekutora má za následek zánik dluhu.[12] Provedením exekuce tedy nemůže být až okamžik vyplacení vymoženého plnění soudním exekutorem oprávněnému. Domnívám se proto, že provedením exekuce v případě srážek ze mzdy je odeslání srážky plátcem mzdy soudnímu exekutorovi.

Úkonem směřujícím k provedení exekuce, který by již proto soudní exekutor neměl po zahájení insolvenčního řízení činit, je vyrozumění plátce mzdy o zapsání doložky provedení exekuce a o právní moci exekučního příkazu. Po doručení zmíněného vyrozumění má totiž plátce mzdy povinnost vyplácet srážky přímo soudnímu exekutorovi.[13]

Jakým způsobem se však má zachovat plátce mzdy, jestliže v průběhu provádění srážek ze mzdy, kdy již došlo k zapsání doložky provedení exekuce do rejstříku zahájených exekucí (a plátce mzdy tedy vyplácí srážky soudnímu exekutorovi), je proti dlužníkovi zahájeno insolvenční řízení. S ohledem na postavení plátce mzdy v případě provádění srážek ze mzdy, kdy jeho povinností je řídit se pokyny soudního exekutora, zní odpověď možná překvapivě a lehce arogantně. Plátce mzdy by neměl na své činnosti ničeho měnit.

V ideálním případě by soudní exekutor měl vyrozumět plátce mzdy o zahájení insolvenčního řízení. Měl by jej současně poučit, že po dobu trvání účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení do doby rozhodnutí o úpadku bude plátce mzdy provádět srážky ze mzdy i nadále, avšak je nebude vyplácet soudnímu exekutorovi. S ohledem na výsledek insolvenčního řízení pak takto vysrážené částky plátce mzdy zašle buď insolvenčnímu správci (v případě rozhodnutí o úpadku), nebo soudnímu exekutorovi (nebude-li úpadek osvědčen).

V minulosti se objevil mezi mzdovými účetními přípis Krajského soudu v Plzni obsahující odpověď a návod pro jednoho plátce mzdy, který řešil právě nastolenou problematickou otázku. Bohužel obsahuje naprosto chybnou interpretaci ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ ve spojení s pojmem provedení exekuce u exekuce srážkami ze mzdy. Dle zmíněného přípisu se prováděním exekuce míní jakákoli dispozice s majetkem povinného (dlužníka), tj. i samotné pokračování ve srážkách ze mzdy, aniž by docházelo k jejich zasílání soudnímu exekutorovi. Po zahájení insolvenčního řízení je osobou s dispozičním oprávněním k majetku náležejícímu do majetkové podstaty sám dlužník (viz § 229 odst. 3 písm. a) IZ). Plátce mzdy by tedy dle zmíněného přípisu měl soustavně sledovat insolvenční rejstřík, protože po zahájení insolvenčního řízení nemůže srážky ze mzdy provádět, nýbrž musí celou mzdu vyplácet svému zaměstnanci (povinnému, dlužníkovi).[14]

Dlužník je skutečně de lege lata osobou s dispozičními oprávněními ve vztahu k majetkové podstatě v době do rozhodnutí o úpadku. Ustanovení § 229 odst. 3 písm. a) IZ však zajisté nelze interpretovat způsobem, jak činí Krajský soud v Plzni. Zaprvé, jak bylo výše uvedeno, provedením exekuce je v případě srážek ze mzdy až vyplacení srážky soudnímu exekutorovi, nikoli pouhé zákonné důsledky vydání exekučního příkazu v podobě speciálního inhibitoria a arrestatoria. Zahájení insolvenčního řízení nemá ve vztahu k exekučnímu řízení účinek automatického zrušení či sistace inhibitorií a arrestatoria. Žádné obdobné ustanovení insolvenční zákon neobsahuje. Navíc přijetím kritizovaného výkladu by povinný (dlužník) měl po každém podání insolvenčního návrhu nárok na vyplacení již provedených srážek ze mzdy, čímž by prakticky mohl absolutně znemožnit provádění exekuce. Zmíněného nebezpečí si byl vědom i zákonodárce, neboť v důvodové zprávě ke koncepční novele uvedenou problematiku vzpomíná a ve shodě s výše uvedeným závěrem podává, že „účelem insolvenčního řízení není umožnit, aby dlužník po zahájení insolvenčního řízení disponoval s peněžními prostředky, které byly postiženy exekucí. Probíhá-li exekuční řízení, postižené peněžní prostředky nenáleží dlužníku, ale jeho věřiteli, který svou pohledávku uplatnil individuální cestou“.[15]

Dojde-li k zahájení insolvenčního řízení, znamená to pouze nahrazení individuálních práv oprávněného kolektivními právy všech dlužníkových věřitelů. Vymáhající věřitel se tudíž musí podřídit pravidlům kolektivního insolvenčního řízení, jež jsou vymezena v insolvenčním zákoně. Pokud by byl připuštěn výklad, podle něhož po zahájení insolvenčního řízení může dlužník nakládat s prostředky postiženými exekucí, jednalo by se o obcházení účelu jak insolvenčního, tak exekučního řízení na úkor práv všech věřitelů.[16]

Bohužel úmysl zákonodárce zůstal pouze na půli cesty, neboť výslovného legislativního vyjádření se zmiňované pravidlo, podle něhož má dlužník (povinný) po zahájení insolvenčního řízení právo nakládat s prostředky či věcmi postiženými exekucí, nedočkalo. Je proto nutné jej stále dovozovat ze souvislostí § 109 odst. 2 IZ a okamžiku, kdy u konkrétního způsobu exekuce dochází k jeho provedení.

Privilegované pohledávky

Novelizované ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ dále přináší možnost i přes zahájení insolvenčního řízení provádět nebo vést exekuci na majetek dlužníka, jedná-li se o pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168 IZ) a pohledávky na roveň jim postavené (§ 169 IZ). Uvedené pravidlo bylo do 31. 12. 2013 aplikovatelné pouze v případě konkurzu (viz § 267 IZ ve znění platném do 31. 12. 2013). Nově bylo zobecněno a lze jej využít pro všechny způsoby řešení úpadku (respektive již po zahájení insolvenčního řízení).[17]

Komentované ustanovení předpokládá pro vedení exekuce i po zahájení insolvenčního řízení kumulativní splnění následujících podmínek:

  • existence neuhrazené pohledávky za majetkovou podstatou či pohledávky na roveň jí postavené,
  • vykonatelnost takové pohledávky na základě rozhodnutí soudu dle § 203 odst. 4 IZ,
  • marné uplynutí lhůty stanovené insolvenčním soudem k úhradě dluhu dle § 203 odst. 5 IZ,
  • vedení exekuce jen na insolvenčním soudem určenou část majetkové podstaty dle § 203 odst. 5 IZ.[18]

Je tedy patrné, že v době do rozhodnutí o úpadku prakticky nemůže dojít k aplikaci zmíněného ustanovení. Jeho uvedení v obecné části má důvod zejména legislativně technický, aby nemuselo být opakováno u všech tří způsobů řešení úpadku.

Předběžné opatření

I v případě exekuce prováděné srážkami ze mzdy lze uvažovat (ať již ze strany oprávněného či soudního exekutora) o podání návrhu na předběžné opatření dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) IZ. Předmětem návrhu na nařízení předběžného opatření by bylo oprávnění soudního exekutora provést exekuci srážkami za mzdy a vyplatit srážky oprávněnému, jednalo-li by se kupříkladu o vymáhání výživného.[19]

Postih manžela povinného

Zdeněk Krčmář vyslovil právní názor, podle kterého je třeba § 109 odst. 1 písm. c) IZ vykládat způsobem, podle něhož účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení znamenají nemožnost provedení exekuce u všech způsobů provedení exekuce (včetně exekuce dle § 262a odst. 2 OSŘ).[20] Zdeněk Krčmář ve své přednášce poukazoval především na závěry rozhodnutí svého senátu.[21] Nicméně Nejvyšší soud v komentovaném usnesení řešil pouze otázku aplikovatelnosti exekučního práva v úpadkové úpravě.[22] Ve shodě s předchozí konstantní judikaturou[23] pak uzavřel, že v insolvenčním řízení je přiměřená aplikace ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí zcela vyloučena. Ustanovení exekučního práva jsou pak (přiměřeně) uplatnitelná v insolvenčním řízení jen tehdy, pokud na ně insolvenční zákon odkáže.[24]

Zatímco tedy rozhodnutí dovolacího soudu nikterak nezmiňuje výše zmíněné tvrzení, je to naopak rozhodnutí odvolacího soudu v téže věci, které se výslovně vyjadřuje k možnosti vedení exekučního řízení na majetek manžela povinného po zahájení insolvenčního řízení. Vrchní soud v Praze zde konstatoval, že „ustanovení § 267 odst. 1 a 2 IZ přitom nebrání tomu, aby se věřitel v průběhu konkursu vedeného na majetek dlužníka domohl uspokojení své pohledávky vůči manželce dlužníka z jejího osobního majetku, jenž netvoří součást SJM, v řízení o výkon rozhodnutí vedeného proti dlužníkovi; v takovém případě lze výkon rozhodnutí postihující majetek manželky dlužníka nejen nařídit, ale též i provést, pokud takovým postupem není postižen majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka“.[25]

Z dosud uvedeného proto lze vyvodit naprosto opačný závěr než Zdeněk Krčmář. Navíc ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ hovoří o nemožnosti provedení exekuce, která postihuje majetek ve vlastnictví dlužníka, respektive majetek náležející do majetkové podstaty. Je-li možné provést exekuci vedenou na majetek manželky povinného, který netvoří společné jmění manželů v průběhu trvání konkurzu, jak předvídá naposledy uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pak argumentem a maiori ad minus lze dospět k závěru, že je tak možné činit i po pouhém zahájení insolvenčního řízení.

Dle konstantní judikatury přitom nárok na mzdu nepředstavuje součást společního jmění manželů.[26] Je možné uzavřít, že zahájení insolvenčního řízení nemá žádný vliv na provádění exekuce vůči manželovi povinného (dlužníka v insolvenčním řízení) srážkami ze mzdy či jinými způsoby exekuce, kdy není postihován majetek ve společném jmění manželů.

Pravomoc insolvenčního soudu dle § 109 odst. 6 IZ

Insolvenčnímu soudu se nově svěřuje dle § 109 odst. 6 IZ pravomoc, aby pozastavil vykonatelnost či odložil právní moc rozhodnutí či opatření, které bylo přijato v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) IZ. Insolvenční soud může rovněž pro futuro zakázat přijetí rozhodnutí či opatření, které by bylo v rozporu s § 109 odst. 1 písm. c) IZ. Tato oprávnění insolvenčního soudu dle důvodové zprávy navazují na zásadu, podle níž se nepřihlíží k rozhodnutím a opatřením přijatým v exekučním řízení v rozporu se zákazy uvedenými v insolvenčním zákoně.[27]

Jedná se vskutku o výraznou pravomoc, kdy insolvenční soud může vstupovat do exekučního řízení. Pochopitelně až následná praxe ukáže, kterak budou insolvenční soudy k posuzované pravomoci přistupovat. Nelze se však domnívat, že je však správné, aby v rámci dvou samostatných odvětví civilního procesu bylo možné jednomu nezávislému orgánu přiřknout více oprávnění než jinému. Jedná se o nejpodstatnější projev vztahu insolvenčního a exekučního řízení s výrazným vychýlením pro prospěch zastánců přednosti insolvenčního řízení.

Insolvenční soud by tedy takto mohl například zakázat zaslat vyrozumění plátci mzdy o zapsání doložky provedení exekuce a právní moci exekučního příkazu, případně by mohl odložit právní moc exekučního příkazu.

Závěr

Jestliže v průběhu provádění exekuce srážkami ze mzdy dojde k zahájení insolvenčního řízení na povinného (dlužníka), pak by soudní exekutor měl vyrozumět plátce mzdy a poučit jej o správném postupu. Plátce mzdy by tedy měl pokračovat v provádění srážek ze mzdy, ale nezasílat je soudnímu exekutorovi, dokud nebude (byť nepravomocně) rozhodnuto o insolvenčním návrhu. Povinný (dlužník) nemůže podáním insolvenčního návrhu dosáhnout neprovádění srážek ze mzdy, a tedy vyplacení mzdy v plném rozsahu.

Uvedený postup v rámci exekuce srážkami ze mzdy je možné zobecnit s ohledem na vztah exekučního a insolvenčního řízení po koncepční novele. Exekuční řízení nelze chápat jako slabší institut, který vždy musí ustoupit insolvenčnímu řízení. Na druhé straně nelze připustit, aby byly paušálně odmítány účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení s případným poukazem na jejich zneužívání.

Zároveň můžeme výše uvedené skutečnosti generalizovat i s ohledem na jiné způsoby provedení exekuce, které český právní řád zná. Je pak možné u každého způsobu exekuce určit okamžik, kdy dochází k jeho provedení.

 


Seznam literatury
  • KASÍKOVÁ, Martina a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 957 s. ISBN 978-80-7400-476-6.
  • KOZÁK, Jan; BUDÍN, Petr; DADAM, Alexandr; PACHL, Lukáš. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 1272 s. ISBN 978-80-7357-243-3.
  • KRČMÁŘ, Zdeněk. Seminář k výkonu rozhodnutí a exekucím. Vztah exekučního a insolvenčního řízení. Justiční akademie, Kroměříž. 2. 4. 2014 (neautorizováno).
  • MARŠÍKOVÁ, Jolana a kol. Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. vydání. Praha: Leges, 2014, 864 s. ISBN 978-80-87576-80-9.
  • TRIPES, Antonín. Exekuce v soudní praxi. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 852 s. ISBN 80-7179-489-9.
  • Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Jednání a dokumenty: Sněmovní tisky: Sněmovní tisk 929/0, část. 1/13: Důvodová zpráva. [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 29. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6&ct=929&ct1=0
  • Přípis Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2012, č. j. 20 INS 8349/2012-A-10.
  • Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 1964, sp. zn. 8 Co 558/65 (R 8/1966).
  • Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 25 Co 478/2013.
  • Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010.
  • Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008.
  • Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. 14 Kse 4/2011.
  • Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 11 Kseo 1/2009.
  • Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Co 504/2005.
  • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 29 ICdo 37/2012.
  • Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 78 ICm 766/2011, 101 VSPH 123/2012 (MSPH 78 INS 2600/2009).
  • Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 17 Co 46/2003.
  • Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2014, č. j. KSOS 22 INS 34718/2013-B-3.
  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 NSČR 50/2011 (R 97/2013).
  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004.

[1] Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Jednání a dokumenty: Sněmovní tisky: Sněmovní tisk 929/0, část. 1/13: Důvodová zpráva (s. 56). [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 29. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6&ct=929&ct1=0

[2] Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastávají dle § 109 odst. 4 IZ s hodinou zveřejnění vyhlášky dle § 101 IZ v insolvenčním rejstříku. In: KOZÁK, Jan; BUDÍN, Petr; DADAM, Alexandr; PACHL, Lukáš. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, s. 262.

[3] KASÍKOVÁ, Martina a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 203.

[4] KASÍKOVÁ, op. cit., s. 203.

[5] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. 14 Kse 4/2011.

[6] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 11 Kseo 1/2009.

[7] MARŠÍKOVÁ, Jolana a kol. Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 189.

[8] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008.

[9] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010.

[10] Srov. důvody pro neudělení příklepu spočívající v uhrazení dluhu bezprostředně před konáním dražby uvedené v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 25 Co 478/2013.

[11] Splní-li povinný vymáhaný nárok spolu se zálohou na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného, vydá soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce. Právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce bude exekuce provedena.

[12] Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Co 504/2005.

[13] Shodně též TRIPES, Antonín. Exekuce v soudní praxi. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 744, 745.

[14] Přípis Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2012, č. j. 20 INS 8349/2012-A-10.

[15] Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Jednání a dokumenty: Sněmovní tisky: Sněmovní tisk 929/0, část. 1/13: Důvodová zpráva (s. 57). [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 29. 4. 2014].

[16] Tamtéž.

[17] Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Jednání a dokumenty: Sněmovní tisky: Sněmovní tisk 929/0, část. 1/13: Důvodová zpráva (s. 58). [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 29. 4. 2014].

[18] KOZÁK, op. cit., s. 616.

[19] Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2014, č. j. KSOS 22 INS 34718/2013-B-3. Byť je třeba konstatovat, že předmětem exekuce má být výsluhový příspěvek, jenž však nelze vymáhat srážkami ze mzdy (jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí), nýbrž přikázáním jiné peněžité pohledávky.

[20] KRČMÁŘ, Zdeněk. Seminář k výkonu rozhodnutí a exekucím. Vztah exekučního a insolvenčního řízení. Justiční akademie, Kroměříž. 2. 4. 2014 (neautorizováno).

[21] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 29 ICdo 37/2012.

[22] Meritum věci spočívalo v posouzení dovolání insolvenčního správce proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci vyloučení nemovité věci z majetkové podstaty. Insolvenční správce totiž sepsal do majetkové podstaty nemovitou věc ve výlučném vlastnictví manželky úpadce, kterou nabyla po zúžení společného jmění manželů rozhodnutím soudu. Manželka úpadce pak excindační žalobou dosáhla vyloučení své nemovité věci z majetkové podstaty úpadce. V daném kontextu se sluší poznamenat, že majetková podstata je v insolvenčním zákoně definována úžeji než postižitelný majetek v občanském soudním řádu či exekučním řádu. Zatímco v exekuci by věřitel mohl být uspokojen z této nemovité věci, v insolvenčním řízení je manželka zúžením společného jmění manželů chráněna.

[23] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 NSČR 50/2011 (R 97/2013).

[24] Ostatně koncepční novela tento princip doslovně převzala. Ustanovení § 7 IZ proto tuto zásadu výslovně zakotvuje.

[25] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 78 ICm 766/2011, 101 VSPH 123/2012 (MSPH 78 INS 2600/2009).

[26] Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 1964, sp. zn. 8 Co 558/65 (R 8/1966), usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 17 Co 46/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004.

[27] Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Jednání a dokumenty: Sněmovní tisky: Sněmovní tisk 929/0, část. 1/13: Důvodová zpráva (s. 58). [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 29. 4. 2014].

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články