V souvislosti s nemožností provedení exekuce po zahájení insolvenčního řízení je tedy nutné odpovědět na otázku, zdali má soudní exekutor, který byl pověřen provedením exekuce před zahájením insolvenčního řízení, nárok na uhrazení nákladů exekuce povinným (úpadcem), a to buď v rámci insolvenčního řízení, po skončení insolvenčního řízení, či tento nárok vůbec nemá.
Obecně k nákladům exekuce
Výčet položek nákladů exekuce obsahuje ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „EŘ“).[1] Náklady exekuce hradí soudnímu exekutorovi dle § 87 odst. 3 EŘ povinný. Náklady exekuce přitom soudní exekutor v souladu s § 87 odst. 4 EŘ vymůže na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce (dále jen „příkaz“) některým ze způsobů provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky.
Ústavní soud vyložil, že právní úpravu nákladů exekuce v exekučním řízení nelze interpretovat bez souvislostí s obecnou právní úpravou nákladů řízení o výkon rozhodnutí obsaženou v §§ 270 a 271 OSŘ. Ustanovení §§ 87 – 89 EŘ vystihují podle Ústavního soudu pouze zvláštnosti exekučního řízení s tím, že se jinak uplatní důsledky obecné subsidiarity OSŘ dle § 52 odst. 1 EŘ. Vychází se z toho, že oprávněný je procesní stranou, která měla plný úspěch ve věci, jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno (dle současné právní úpravy byl soudní exekutor pověřen provedením exekuce). Ústavní soud dále podotkl, že tedy i v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce (pověření exekutora k provedení exekuce) se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce (§ 87 odst. 1, 3 EŘ) a nákladů oprávněného (§ 87 odst. 2 EŘ), bez toho, že by již zde byly specifikovány.[2]
Náklady vykonávacího řízení (a tedy i náklady exekučního řízení) jsou dle Aleny Winterové postaveny na základním principu, podle něhož povinnost k náhradě nákladů soud uloží zásadně povinnému. Je to totiž povinný, kdo jednal protiprávně, a oprávněný neměl jinou možnost než zahájit řízení o výkon rozhodnutí.[3]
Z dosud uvedeného plyne, že soudní exekutor má nárok na uhrazení nákladů exekuce zásadně povinným, a to již od okamžiku svého pověření (vyjma situací, kdy by byla exekuce např. zastavena, přičemž zastavení exekuce by zcela zapříčil oprávněný).[4] Příkaz přitom pouze určuje konkrétní výši nákladů exekuce dle okolností předmětného exekučního řízení. Jinak řečeno, nárok soudního exekutora na náklady exekuce má základ v samotné podstatě exekučního řízení. Soudní exekutor je tak v podstatě honorován za samotné pověření k provedení exekuce, aniž lze dopředu předjímat průběh exekučního řízení.[5]
Na druhé straně však konstantní judikatura Ústavního soudu ve věci nákladů exekuce uvádí, že v případě dobrovolného splnění vymáhané povinnosti povinným, kdy tedy soudní exekutor dluh formálně vzato dle Ústavního soudu nevymohl, je základem pro určení jeho odměny částka nulová.[6] Dále Ústavní soud podotkl, že „v tomto smyslu není relevantní ani ustanovení stanovící soudnímu exekutorovi odměnu 3 000 Kč jako nejnižší v § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb.; tato částka by se mohla uplatnit jen tehdy, bylo-li v exekučním řízení vymoženo alespoň něco. Ústavní soud ostatně dodává, že nemůže souhlasit s názorem Obvodního soudu pro Prahu 3 vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že částka 3 000 Kč náleží soudnímu exekutorovi vždy, bez ohledu na to, jaké konkrétní plnění vymohl.“[7] Obdobně pak Ústavní soud uzavřel i ohledně nákladů soudního exekutora, neboť „není-li možno soudní exekutorce přiznat paušální odměnu ve výši 3 000 Kč, resp. 1 500 Kč, tím spíše jí není možno přiznat paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč.“[8]
Rozhodovací praxe Ústavního soudu se ale týká problematiky nákladů exekuce při dobrovolném splnění povinnosti povinným bez tzv. „přímé exekuce“.[9] Její aplikovatelnost na posuzovanou problematiku je proto sporná.
Ustanovení § 11 odst. 2 a 4 a § 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ET“), stanovuje odměnu pro soudního exekutora, respektive náhradu hotových výdajů i pro případ, kdy soudní exekutor v řízení nevymůže ničeho, případně ani nebude pověřen provedením exekuce. Systematickým výkladem lze proto dospět k závěru, že jestliže má soudní exekutor nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, nebyl-li ani pověřen provedením exekuce, tím spíše musí mít nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, jestliže byl pověřen, ačkoli dosud nic nevymohl a exekuci vzhledem k zahájenému insolvenčnímu řízení dále nelze provést. Ani oprávněnému nelze přičítat k tíži, že proti povinnému bylo zahájeno insolvenční řízení. Proto oprávněný nemůže být zavázán k hrazení nákladů exekuce.
Navíc dikce §§ 5 a 6 ET včetně znění marginální rubriky doznalo malé, leč významné změny. Došlo k vypuštění slova „provedení“.[10] Soudní exekutor má tedy nově nárok na odměnu za „exekuci“, nikoli za „provedení exekuce“.
Vývoj judikatury
Předmětná problematika je relativně hojně řešena na úrovni krajských a vrchních soudů. Dosavadním výsledkem je nejednotná rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze.[11] Senáty 101 a 102 Vrchního soudu v Praze[12] již konstantně v incidenčních sporech o určení, zda má soudní exekutor za úpadcem (povinným, proti němuž vede exekuci) pohledávku z titulu nákladů exekuce, rozhodují ve prospěch soudních exekutorů. Na druhé straně senát 103 Vrchního soudu v Praze zastává naprosto opačný právní názor.
Nejprve byl Vrchním soudem v Praze vysloven závěr, podle něhož pro přihlášení pohledávky soudního exekutora spočívající v nákladech exekuce musí mít soudní exekutor k dispozici pravomocný příkaz. Soudní exekutor má mít přitom „právo na uspokojení nákladů exekuce i v případě, že v průběhu exekuce nebylo k uspokojení pohledávky oprávněného nic vymoženo, když exekutor je v podstatě honorován za to, že byl exekucí pověřen“.[13] Pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce tedy musela být pohledávkou vykonatelnou. V případě jejího popření musel insolvenční správce dlužníka podat žalobu na určení, že pohledávka nebyla přihlášena po právu.
Naopak již zmíněný senát 103 Vrchního soudu v Praze judikoval, že „jediným případem, kdy v průběhu insolvenčního řízení může exekutor uspokojit náklady exekuce, upravuje ustanovení § 46 odst. 6 ex. ř. (v současné době se jedná o § 46 odst. 7 EŘ – pozn. autora), a to v situaci, kdy před zahájením insolvenčního řízení má exekutor k dispozici výtěžek exekuce a ten na základě svého rozhodnutí odevzdá insolvenčnímu správci po odečtu nákladů exekuce. Náklady exekuce lze tak vymoci na povinném jen z výtěžku exekuce, a to v exekučním řízení samotném“.[14] Ačkoli tedy je pravomocný příkaz ve spojení s pravomocným usnesením o nařízení exekuce či pověřením soudního exekutora k provedení exekuce exekučním titulem, není dle uvedeného přístupu senátu 103 Vrchního soudu v Praze možné tuto pohledávku v insolvenčním řízení uspokojit.
Senáty 101 a 102 Vrchního soudu v Praze však dle odůvodnění svých dalších rozhodnutí stále setrvávají na svém právním názoru, podle něhož „exekutor tedy může tuto svou pohledávku do insolvenčního řízení (úspěšně) přihlásit a není důvodu, aby mu nebyla přiznána, je-li uplatněna v adekvátní výši“.[15], [16]
Posuzovaný koncept však byl následně částečně zrevidován, neboť soudní exekutoři zpravidla vydávali příkaz po zahájení insolvenčního řízení tak, aby si mohli přihlásit vykonatelnou pohledávku a byli do jisté míry „zvýhodněni“ procesním postavením v případném incidenčním sporu. Vrchní soud v Praze totiž změnil svůj dosavadní náhled v tom směru, že po zahájení insolvenčního řízení již nelze vydat příkaz, neboť se domnívá, že vydání příkazu je nepřípustným prováděním exekuce.[17] Pokud tedy soudní exekutor po zahájení insolvenčního řízení vydá příkaz, porušuje dle názoru Vrchního soudu v Praze ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“).
Vrchní soud v posuzovaném rozhodnutí dále uvedl, že „exekutor si tedy po zahájení insolvenčního řízení nemůže vyrobit exekuční titul, aby zajistil vykonatelnost pohledávky z titulu nákladů exekuce, což však neznamená, že by nemohl (neměl a nemusel) takovou pohledávku přihlásit (uplatnit) v insolvenčním řízení jako pohledávku nevykonatelnou. Jelikož žalovaný byl pověřen vedením exekuce, má odvolací soud zato, že mu vzniklo právo na minimální odměnu ve výši 3.000 Kč dle ust. § 6 odst. 3 Vyhlášky (ET – pozn. autora), na náhradu hotových výdajů v paušální částce 3.500 Kč dle ust. § 13 odst. 1 Vyhlášky (ET – pozn. autora) a na příslušnou DPH ve výši 1.330 Kč“.[18] Soudní exekutor proto ve shodě s naposledy uvedeným rozhodnutím může vždy bez ohledu na (ne)vydaný příkaz přihlásit svoji pohledávku na nákladech exekuce do insolvenčního řízení jako nevykonatelnou.
Vydání příkazu a provedení exekuce
Nově vytvořený způsob uspokojování nákladů exekuce v rámci insolvenčního řízení nepovažuji za bezproblémový. Dosud kupříkladu není zřejmé, proč insolvenční soudy odmítají příkaz vydaný po zahájení insolvenčního řízení. Exekuční řízení dle exekučního řádu je ve vztahu k nákladům exekuce postaveno na předpokladu, podle něhož je soudní exekutor již podle pověření k provedení exekuce oprávněn k vymožení nákladů exekuce proti povinnému. Na druhé straně se náklady exekuce v exekučním řízení stanovují s konečnou platností až příkazem, proti němuž existuje řádný opravný prostředek – námitky.
Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu „příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určuje konkrétní výši a jednotlivé složky nákladů exekuce, aniž by stanovil způsob, kterým budou vymoženy; příkaz je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vykonává v exekučním řízení, v němž byl vydán (§ 87 odst. 4, 88 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb.)“.[19]
Zastává-li soud[20] názor, že po zahájení insolvenčního řízení již není možné vydat příkaz, pak současně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4802/2008.[21] Nutno však poznamenat, že právní věta zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu zní „plněním povinného k rukám exekutora uskutečněným v době po vydání exekučního příkazu a před prohlášením konkursu na majetek povinného dluh povinného vůči oprávněnému zaniká za současného předpokladu, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci.“[22] Navíc v předmětném rozhodnutí vůbec nebyla řešena otázka, zdali je vydání příkazu prováděním exekuce, či nikoli. Rozhodnutí se týká odpovědnosti soudního exekutora za nesprávný úřední postup (sic!) v případě přijetí plnění od povinného, jeho nevyplacení oprávněnému v důsledku dosud nepravomocného (později zrušeného) usnesení o nařízení exekuce a následného převedení zadržovaných prostředků správci konkursní podstaty v důsledku prohlášení konkursu na majetek povinného. V době prohlášení konkursu přitom bylo odvolacím soudem usnesení o nařízení exekuce zrušeno. Je proto patrné, že se Nejvyšší soud zabýval skutkově naprosto odlišnou otázkou. Domnívám se tedy, že závěry Nejvyššího soudu nikterak nedopadají na řešení předmětné problematiky.
Za nepatřičné považuji směšování nákladů řízení ve smyslu § 137 a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), a nákladů exekuce. Na náklady exekuce tak nelze aplikovat ani závěry Nejvyššího soudu, podle nějž „nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu“,[23] ačkoli tak v některých případech soudy postupují.[24] Zatímco náklady (nalézacího) řízení skutečně vznikají až pravomocným rozhodnutím soudu, náklady exekuce (jak výše podáno) mají svůj původ již při samotném zahájení exekuce. Příkazem se pouze určuje jejich konkrétní výše.
Navíc pojem „provedení exekuce“ se vztahuje buď k odepsání deponovaných prostředků soudnímu exekutorovi, nebo nabytí právní moci příkazu (podle § 46 odst. 4 EŘ) či k provedení rozvrhu vymoženého plnění.[25] Příkaz však nestanovuje ani způsob, kterým mají být náklady exekuce vymoženy, tím spíše nemůže být jeho vydání prováděním exekuce.
Výše nákladů exekuce
Výše nákladů exekuce, kterou si soudní exekutor může nárokovat v rámci insolvenčního řízení, vychází z § 5 a násl. ET. V obecné rovině má proto soudní exekutor „nárok na odměnu z vymoženého plnění, popř. v minimální výši, a nikoli z částky, ohledně níž byla exekuce nařízena“.[26] Soudní exekutor tedy nemůže odměnu vypočítávat z celkové, v exekuci vymáhané povinnosti (zejména peněžité částky), jako by tuto povinnost vymohl. Lze tedy uvažovat, že soudní exekutor může v případě, kdy dosud nevymohl na povinném ničeho, přihlásit do insolvenčního řízení svoji pohledávku spočívající v odměně za dosavadní vedení exekuce v minimální výši, jak ji stanovuje § 6 odst. 3 ET.
Obdobně v případě náhrady hotových výdajů, náhrady za ztrátu času a náhrady za doručování bude mít soudní exekutor nárok především na „paušál“ ve smyslu § 13 odst. 1 ET, ledaže by prokázal, že mu vznikly náklady ve vyšší částce.
Uplatnění nákladů exekuce po skončení insolvenčního řízení
Pro úplnost je však nutné pozastavit se nad dalším způsobem, jak mohou být uspokojeny náklady exekuce, a to po skončení insolvenčního řízení. Respektive jedná se zásadně o uplatnění nákladů exekuce po úspěšném ukončení oddlužení, kdy byl dlužník osvobozen od placení zbylých pohledávek ve smyslu § 414 IZ. V případě reorganizace platí, že účinností reorganizačního plánu původní pohledávky věřitelů za úpadcem ve smyslu § 356 odst. 1 IZ zanikají, tudíž další vedení exekuce není pro tyto pohledávky možné.[27] Ve vztahu ke skočení konkursu pak lze říci, že exekuce mohou nadále pokračovat, proto není problematika nákladů exekuce v dané fázi řízení podstatná.
Smyslem a účelem úspěšného oddlužení je přiznat dlužníkovi na jeho návrh osvobození od hrazení dosud neuspokojených částí pohledávek či nepřihlášených pohledávek. Dlužník má tudíž být po skončení oddlužení skutečně oddlužen. Nejvyšší soud k charakteristice oddlužení uvedl, že „jde o způsob řešení úpadku, který může v konečném výsledku (při zdárném průběhu celého oddlužení) vést k tomu, že insolvenční soud přizná dlužníku osvobození od placení zbytku dluhů (§ 414 insolvenčního zákona), čímž se tato část dlužníkových závazků ocitne ve stejném režimu jako tzv. naturální obligace“.[28]
Právní úprava insolvenčního a exekučního řízení však nijak neuvádí, jak naložit s exekučními řízeními po úspěšném oddlužení. Dlužníci zpravidla nemají povědomí o tom, že musí po skončení insolvenčního řízení podat návrh na zastavení exekuce. Soudní exekutor nemůže v takových případech zastavit exekuci ex offo. Mohl by tak učinit pouze po předchozím souhlasu oprávněného, což však bývá zásadně problematické. Exekuční soud by mohl sám z vlastní iniciativy exekuci zastavit. Ovšem zpravidla nedojde ke zjištění příslušných souvislostí exekučním soudem, a tak aktivita zůstává na povinném.[29] Není pochyb, že soud pak musí exekuci zastavit.
Nepřihlásil-li soudní exekutor náklady exekuce (lhostejno, z jakého důvodu) do insolvenčního řízení, má nárok na jejich přiznání v rozhodnutí exekučního soudu, jímž se exekuce zastavuje? Dle názoru autora nemá soudní exekutor v takovém případě nárok na přiznání nákladů exekuce. Osvobození dle § 414 odst. 1 IZ se vztahuje i na jeho pohledávku. Nelze ji proto uspokojit jinak než v rámci insolvenčního řízení.
Krajský soud v Hradci Králové však přiznal soudnímu exekutorovi náklady exekuce s poukazem, že „rozhodnutí insolvenčního soudu o prominutí nevymožených pohledávek na rozhodnutí o povinnosti povinného hradit náklady exekuce nemá vliv, neboť se na náklady exekuce, které nejsou příslušenstvím vymáhané pohledávky, nevztahuje. Odvolací soud má naopak za to, že v souzené věci se uplatní standardní nákladový režim podle § 87 odst. 3 ex. ř. (viz shodně nález Ústavního soudu III. ÚS 118/05). Povinnost hradit náklady exekuce proto odvolací soud uložil povinnému“.[30] S uvedenými závěry lze souhlasit snad jen potud, že náklady exekuce nejsou příslušenstvím pohledávky oprávněného,[31] na což však existují i opačné názory.[32], [33]
Postup exekučního soudu, kdy by soudnímu exekutorovi přiznal náklady exekuce v plné výši[34] či exekuci nezastavil[35], naprosto devalvuje základní smysl a účel oddlužení. Zmíněným zásahem exekuční soud vytváří nové dluhy pro oddluženého. Tudíž se oddlužený může znovu ocitnout v dluhové pasti.
Závěr
Výše uvedená rozhodovací praxe zejména Vrchního soudu v Praze ukazuje, že soudní exekutor může[36] přihlásit svoji pohledávku na nákladech exekuce do insolvenčního řízení. Byl-li by totiž přijat názor, že náklady exekuce se v insolvenčním řízení nemohou uspokojovat,[37] jednalo by se vskutku o pověstný danajský dar dlužníkům, kteří úspěšně splnili oddlužení. Pak by totiž skutečně docházelo k rozhodování o nákladech exekuce až v rámci zastavovacích usnesení exekučních soudů. A s ohledem na argument nemožnosti uspokojení nákladů exekuce v rámci insolvenčního řízení by nezbylo, než zavázat povinného k hrazení nákladů exekuce.
I proto je spravedlivější umožnit soudním exekutorům přihlašovat náklady exekuce do insolvenčního řízení. Dlužník se tak se všemi dluhy skutečně vypořádá v rámci insolvenčního řízení a nebude následně sankcionován za svůj proaktivní přístup k řešení svých finančních problémů. Nárok soudního exekutora vzniká již vydáním pověření k provedení exekuce, ačkoli dosud nebyly explicitně stanoveny. Pokud tedy soudní exekutor nepřihlásí pohledávku na nákladech exekuce do insolvenčního řízení a dlužník bude úspěšně oddlužen, nebude mít již v důsledku osvobození dlužníka nárok na jejich pozdější zaplacení.
[1] Náklady exekuce tedy tvoří: odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při exekuci, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce závodu, a je-li exekutor nebo správce závodu plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty.
[2] Usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 282/06, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06.
[3] WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6. aktualiz. vydání. Praha: Linde, 2011, s. 504.
[4] MACUR, Josef. Kurs občanského práva procesního – Exekuční právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 107, 108.
[5] Mutatis mutandis srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005.
[6] Nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08.
[7] Nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08.
[8] Nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 2930/09.
[9] Pojem užit v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06.
[10] Např. návětí § 6 odst. 1 ET ve znění účinném do 31. 12. 2012 uvádělo následující: „Odměna za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky činí (…).“ Stejné ustanovení zní od 1. 1. 2013 následovně: „Odměna za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky činí (…).“
[11] V současné době se stále čeká na prvotní rozhodnutí Nejvyššího soudu, který sjednotí judikatorní praxi.
[12] Viz jejich dále zmíněná rozhodnutí.
[13] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. KSUL 69 INS 3380/2010, 102 VSPH 15/2011-49.
[14] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. KSUL 44 INS 14403/2010, 103 VSPH 111/2012-29.
[15] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. KSUL 44 INS 14403/2010, 101 VSPH 267/2013-70, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. KSPH 41 INS 15910/2013, 102 VSPH 8/2014-29.
[16] Autor zároveň všímavému čtenáři potvrzuje, že v případě jednoho insolvenčního řízení, kdy insolvenční správce popřel dvě přihlášky dvěma různým soudním exekutorům, došlo v identických případech k protichůdným rozhodnutím (viz poznámky č. 14 a 15). Blíže viz insolvenční řízení vedené pod sp. zn. KSUL 44 INS 14403/2010.
[17] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. KSPA 48 INS 10182/2012, 102 VSPH 134/2014-64.
[18] Tamtéž.
[19] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2176/2011.
[20] Např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. KSPA 48 INS 10182/2012, 102 VSPH 134/2014-64, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. KSPA 44 INS 33655/2013, 44 ICm 725/2014.
[21] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008 (R 69/2011).
[22] Tamtéž.
[23] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007.
[24] Např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. KSUL 74 INS 11805/2013, 74 ICm 3045/2013; rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. KSPA 44 INS 19552/2013, 44 ICm 3895/2013.
[25] Srov. KUBIZŇÁK, Jan. Účinky zahájení insolvenčního řízení ve vztahu k exekuci srážkami ze mzdy. Komorní listy. 2014, č. 2, s. 14, 15.
[26] Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. KSPA 60 INS 8044/2013, 60 ICm 2660/2013.
[27] Problém s uplatňováním nákladů exekuce by proto mohl také vzniknout. Analogicky se pak uplatní níže uvedené závěry (byť se týkají oddlužení).
[28] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 29 NSČR 6/2008 (R 61/2011).
[29] Zde si dovolím krátkou odbočku. V současné době by přitom nebyl pro insolvenční soud či insolvenčního správce problém zjistit všechny exekuce vedené proti dlužníkovi. Rovněž by insolvenční soud mohl v usnesení, jímž se bere na vědomí splnění oddlužení poučovat dlužníky, že nedochází k zastavení exekucí, ale je nutné podat příslušný procesní návrh. Lze kvitovat aktivitu insolvenčních soudů, které usnesení o osvobození dlužníka od placení dosud neuhrazených částí pohledávek zašlou exekučnímu soudu dlužníka tak, aby exekuční soud rozhodl o zastavení všech dosud vedených exekucí proti dlužníkovi. Srov. přípis Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2014, č. j. KSOS 25 INS 4526/2008-B-50.
[30] Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2013, č. j. 26 Co 305/2013-79.
[31] Shodně VÁLEK, Jan. Právní povaha nákladů exekuce aneb Ke stanovisku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 200/2005. Bulletin advokacie. 2007, č. 9., s. 40.
[32] Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4022/2010, se podává, že „náklady exekuce je proto třeba považovat - obdobně jako náklady soudního nebo jiného řízení, v němž byla oprávněnému pohledávka přiznána, jako účelně vynaložené náklady oprávněného při (soudním) výkonu rozhodnutí anebo jako náklady účelně vynaložené oprávněným k vymáhání nároku v exekučním řízení – za náklady spojené s uplatněním pohledávky; ve smyslu ustanovení § 121 odst. 3 občanského zákoníku proto patří k příslušenství pohledávky.“
[33] PACHL, Lukáš. Náklady exekutora vzniklé v průběhu plnění oddlužení. Konkursní noviny [online]. Publikováno 10. 10. 2013 [cit. 30. 8. 2014].
[34] Stále se jedná o situaci, kdy v exekuci nebylo ničeho vymoženo. Náklady exekuce by proto mohly být pouze v minimální výši, tj. 7.865 Kč.
[35] Jak učinil Okresní soud v Bruntále. Viz usnesení Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov, ze dne 20. 9. 2013, č. j. 20 EXE 1470/2011-31.
[36] Respektive musí, jinak se vystavuje nebezpečí, že po úspěšném oddlužení již nebude moci být uspokojena.
[37] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. KSUL 44 INS 14403/2010, 103 VSPH 111/2012-29.
Zdroje:
Odborná literatura a statě:
KUBIZŇÁK, Jan. Účinky zahájení insolvenčního řízení ve vztahu k exekuci srážkami ze mzdy. Komorní listy. 2014, č. 2, s. 13-18. ISSN 1805-1081.
MACUR, Josef. Kurs občanského práva procesního – Exekuční právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1998, 207 s. ISBN 80-7179-190-3.
VÁLEK, Jan. Právní povaha nákladů exekuce aneb Ke stanovisku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 200/2005. Bulletin advokacie. 2007, č. 9., s. 38-42. ISSN 1210-6348.
WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6. aktualiz. vydání. Praha: Linde, 2011, 711 s. ISBN 978-80-7201-842-0.
Judikatura:
Nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06.
Nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 2930/09.
Nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08.
Přípis Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2014, č. j. KSOS 25 INS 4526/2008-B-50.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. KSPA 60 INS 8044/2013, 60 ICm 2660/2013.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. KSPA 44 INS 19552/2013, 44 ICm 3895/2013.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. KSPA 44 INS 33655/2013, 44 ICm 725/2014.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. KSUL 74 INS 11805/2013, 74 Icm 3045/2013.
Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005.
Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06.
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2013, č. j. 26 Co 305/2013-79.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2176/2011.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 29 NSČR 6/2008, R 61/2011.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, R 69/2011.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4022/2010.
Usnesení Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov, ze dne 20. 9. 2013, č. j. 20 EXE 1470/2011-31.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 282/06.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. KSUL 69 INS 3380/2010, 102 VSPH 15/2011-49.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. KSUL 44 INS 14403/2010, 101 VSPH 267/2013-70.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. KSPA 48 INS 10182/2012, 102 VSPH 134/2014-64.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. KSPH 41 INS 15910/2013, 102 VSPH 8/2014-29.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. KSUL 44 INS 14403/2010, 103 VSPH 111/2012-29.
Internetové zdroje:
PACHL, Lukáš. Náklady exekutora vzniklé v průběhu plnění oddlužení. Konkursní noviny [online]. Publikováno 10. 10. 2013 [cit. 30. 8. 2014]. Dostupné z: http://www.konkursni-noviny.cz/clanek/naklady-exekutora-vznikle-v-prubehu-plneni-oddluzeni.
Diskuze k článku ()