Realizované části eGovernmentu v ČR
Czech Point je asi nejznámější aplikace eGovernmentu, zejména z hlediska občanů, kterou každý zná. Proč? Protože každý chodí na poštu, někdo občas chodí k notáři nebo na nějaké úřady, kde jsou provozována kontaktní místa také. Každý z nás určitě někdy potřeboval výpis z katastru, z obchodního rejstříku, z rejstříku trestů atd., atd. To je dnes nabídka, kterou Czech Point poskytuje, můžete si ji prohlédnout i na jejich webu. Pro nás je zajímavé to, že k poslednímu známému datu v listopadu (konkrétně k 3. 11.2014) bylo přes Czech Pointy vydáno 12 miliónů výpisů, to je více než občanů České republiky. Každý včetně nemluvňat třímáme v ruce jeden výpis. To je dost slušné číslo.
Základní registry veřejné správy. To byl moment, kterého jsme se nejvíce obávali. Jakým způsobem uspořádat roztříštěné evidence s nejednotnými daty, z nichž řada byla dokonce založena v rozporu s Ústavou, protože vedení některých informačních systémů nemělo zákonné zmocnění a přesto byly provozovány. Faktem je, že v nádherném období do roku 2010 se podařilo jednak přijmout zákon o základních registrech, ale především se podařilo ty základní registry vybudovat. Máme čtyři: základní registr obyvatel, základní registr osob (právnické osoby, podnikatelé a orgány veřejné moci), základní registr adres (celým názvem "územní identifikace adres a nemovitostí") a nejobtížněji uchopitelný (vedli jsme o něm nejvíce sporů) registr práv a povinností. Původní vize byla, že v něm budou zapsána všechna práva a povinnosti vztahující se ke každé osobě, to znamená včetně toho, že někdo z vás má zaplatit pokutu, je na něj nařízena exekuce, prohrál nebo vyhrál nějaký soudní spor, atd. Zatím se to omezuje zejména na práva a povinnosti orgánů veřejné moci.
Na tyto základní registry se napojují tzv. agendové informační systémy, které slouží k výkonu jednotlivých agend provozovaných orgány veřejné moci. Díky přebírání údajů je zajištěna správnost a konzistence dat. Aby bylo zároveň zajištěno, že uživatel nemůže z jednoho systému zjistit o určité osobě všechno, existuje jakýsi převodník, který umožní přístup, aniž by tam byl významový identifikátor, ze kterého by se daly odvodit všechny informace (nebo více informací o určité osobě), jak dnes stále můžeme odvozovat z rodného čísla. Opět jen pár čísel: v systému je evidováno 2 500 orgánů veřejné moci, 3 670 agendových informačních systémů, přes základní registry bylo provedeno půl miliardy transakcí. To je zajímavé. A já bych chtěl říci, že je zvláštní, že v těch letech, kdy se vybudovaly opravdu velké projekty, protože jak datové schránky, tak základní registry jsou velmi velké projekty, tak tyto projekty naběhly bez problémů. Pak se to zadrhlo.
Datové schránky
Ještě ale pár slov o datových schránkách. Jde o zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů a opět mohu říci, že jsem byl jedním z jeho hlavních autorů. Můžeme jej pracovně nazývat také eGovernment Act, abychom byli moderní. Pravdou je, že se v něm podařilo vyřešit dvě věci. Začnu od konce – převod papírových a elektronických dokumentů oběma směry a vybudování nového komunikačního nástroje pro komunikaci, v první fázi mezi občany a orgány veřejné moci a posléze i mezi nimi samotnými. Mimochodem toto byl ojedinělý příklad úžasné a skvělé spolupráce Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti, kdy z nápadů na Ministerstvu spravedlnosti vylepšit doručování vznikl celý systém datových schránek, protože Ministerstvo vnitra na to nadšeně kývlo, řeklo, jdeme do toho a všechno se to podařilo.
Současně proběhla novela, kterou možná znáte pod názvem souhrnná novela občanského soudního řádu, která výrazně zjednodušila podávání a doručování v civilním procesu a změnila pořadí způsobu doručování. Prioritně se nyní doručuje veřejnou datovou sítí nejlépe do datové schránky. Novela ale hlavně odstranila neskutečnou kazuistiku doručování podle občanského soudního řádu, kde bylo napsáno, jak se doručuje fyzické osobě, právnické osobě, advokátovi, atd. a samozřejmě výsledek byl ten, že vymahatelnost práva se blížila k nule, protože nikdy nikomu nebylo doručeno, zejména pokud účastník měl zájem, aby mu doručeno nebylo.
Datové schránky, to není žádný e-mail 2.0, ale je to mezinárodně unikátní elektronický nástroj pro komunikaci s orgány veřejné moci. Od roku 2011 po drobné novele, která odstranila předchozí hloupost, kterou tam zřejmě zavlekli poslanci v rámci pozměňovacích návrhů, se z datových schránek stal i nástroj pro autentizované a bezpečné doručování zpráv mezi soukromými subjekty. Pouze datové schránky vám umožňují se stoprocentní jistotou dokázat, komu a kdy jste co odeslali, kdo to dostal a kdy si to přečetl. Neexistuje žádný jiný komunikační nástroj, který by vám toto umožnil. Opět pár čísel platných k 3. 11. 2014: máme 616 tisíc datových schránek, doposud bylo odesláno 226 miliónů datových zpráv a úspěšnost doručení přihlášením, to znamená, ne fikci doručení (fikce doručení jako základní nástroj listinné pošty), ale přihlášením, kdy víme, že si to konkrétní osoba přečetla, je 97 %. Porovnejte to s odhadovanou padesátiprocentní úspěšností doručování listinných zásilek. Denně se odešle asi 150 tisíc zpráv a odhad je, že díky datovým schránkám ušetřily rezorty přes 500 miliónů korun. Ovšem ty peníze nejsou. Není to tak, že by rezorty, včetně rezortu, který na tom ušetřil nejvíc, a to je Ministerstvo spravedlnosti, ty peníze vrátily, když je ušetřily, ale ty peníze zmizely, protože byly použity na jiné výdaje v rezortech. Takže stát, resp. Ministerstvo vnitra musí vytáhnout další peníze, aby je dal na provoz datových schránek, protože úspory byly použity na jiné účely.
Ještě řešíme dva problémy. Prvním je dlouhodobé uchovávání podepsaných elektronických dokumentů, protože máme omezenou platnost certifikátu. Jakmile expiruje certifikát, nemáme žádné dlouhodobé úložiště. Samozřejmě, soukromí výrobci např. systémů pro spisovou službu, podobně jako soukromí výrobci informačních systémů právních, taková dlouhodobá úložiště nabízejí, ale aby se tímto problémem zabýval stát, k tomu nedošlo. Druhým problémem je, že stát od roku 2000 trochu usnul, protože pořád v našem právním řádu, tedy v zákoně o elektronickém podpisu, máme elektronický podpis a časové razítko, ale ony jsou díky certifikátům, které platí rok, dva, omezeně časově platné. Abychom toto odstranili, existuje jiný nástroj, který se jmenuje dynamický biometrický podpis, kde se podepisujete zase jako vlastnoručním podpisem, čili je to technologie, která nikoho neobtěžuje, ale snímají se nejenom podpisy jako obrázky, ale snímá se navíc pod ním dynamika, rychlost, zrychlení atd., a máme prokázáno, že s naprosto stoprocentní spolehlivostí můžeme znalecky dokázat, kdo se podepsal. Proč Ministerstvo vnitra odmítá dynamické biometrické podpisy? Protože má prostřednictvím Státní tiskárny cenin majetkovou účast v První certifikační autoritě, která je svázána s podpisy kryptografickými? To je obrovský případ podjatosti.
Podle mého názoru by dynamický biometrický podpis přispěl ke snadnějšímu zavádění elektronických dokumentů typicky v oblasti, jako je zdravotnictví. Finančnictví už si tento systém zavádí samo, to na stát už nečeká. My běžně spolupracujeme s každou bankou a pojišťovnou u nás, ale pomohlo by to ve zdravotnictví, kdy lékaři měli údajně mentální problémy s elektronickým podpisem, protože museli něco někam zasunout, tak vlastnoruční podpis lékaři znají, podepisují se celý život. Kdybychom měli DBP, možná by se eHealth budoval lépe a radostněji. Ale přijetím eGovernment Actu budování eGovernmentu u nás skončilo. Přesněji řečeno skončilo s pádem tehdejší Topolánkovy vlády a s nástupem vlády expremiéra Fischera a s žádnou následující vládou se budování eGovernmentu prakticky neobnovilo. I když se podíváte na web Ministerstva vnitra, uvidíte tak rok dva staré údaje a všude jinde už jsou lvi.
Zastavení dalšího vývoje eGovernmentu
Domnívám se, že nikoliv náhodně v návaznosti na změnu politických poměrů skončila druhá a poslední etapa budování eGovernmentu u nás a nastalo lenochodní období, které prakticky trvá doposud. A se vší vážností říkám, že v současné politické garnituře nevidím nikoho, kdo by zvedl prapor eGovernmentu, který úřednická vláda na konci roku 2009 upustila do bláta a v souvislosti s eVolbami možná i pošlapala. My jsme měli komisi na Ministerstvu vnitra, která se scházela, fungovala a připravovala elektronické volby. S nástupem expremiéra Fischera komise přestala fungovat. Já se domnívám, že proto, že tradiční politické strany měly velké obavy o to, jak by se změnily výsledky voleb, kdyby se hlasovalo na dálku a kdyby řada lidí, kteří do volebních místností nepůjdou, elektronicky odvolila.
Tím, že byl přifařen eGovernment Ministerstvu vnitra a tím, že tam již nebyli lidé, kteří považovali budování eGovernmentu za svoji srdeční záležitost, přestal být součástí hlavního programu vlády i tohoto rezortu. Samozřejmě máme různé rady a komise, ale to nikdy ještě nic nevyřešilo. Nakonec vždycky musí být dva lidé, kteří to napíší spolu. A nějaká reprezentativní rada, kde jsou ministři či náměstci, to je o ničem. Dokonce poslední informaci, kterou mám, má u nás existovat vedle rady pro informační společnost ještě rada vlády pro veřejnou správu. To je podle mého názoru přímo důkaz o tom, jak současná vláda vůbec nechápe, že eGovernment je součástí veřejné správy a vnímá informační společnost jako připojování internetu k ledničkám? Zřejmě ano. I příslušné kompetence na Ministerstvu vnitra podle mých informací mohou být nepřesné. Tam se nikdy člověk nedozví, co bylo včera. Údajně byly rozděleny mezi dva náměstky.[1]
Dochází tak k zásadnímu odštěpení normální a "elektronické" veřejné správy, takže se vracíme před rok 1990. Jak už jsem říkal, dnes neexistuje žádný politik, kterému by eGovernment nějakým způsobem ležel na srdci a současné fungování politického systému v podobě přežívání od voleb k volbám, rozdávání peněz voličům zejména z nižších příjmových skupin, tak rozhodně odstrkuje projekt eGovernmentu za nějaký viditelný horizont. On totiž eGovernment stojí peníze a ty dnešní politická garnitura potřebuje rozdávat potenciálním voličům. Takže samozřejmě přestože my víme, že je rozdíl, když posílám datovou zprávu elektronicky, když mě to stojí okolo 10 Kč a doporučený dopis i s dodejkou za nějakých 36 Kč, ale nikdo se těmito věcmi nezabývá.
Veřejné zakázky
Informační a telekomunikační unie řekla, že český eGovernment potřebuje kvalitní řízení a koordinaci. To je pravda. Stát dnes neví, co dělat, za co to udělat, protože peníze se používají pro něco jiného, ale neví také, jak to udělat. A to je poslední téma, o kterém chci hovořit. Praktická nemožnost budování a provozování jakýchkoliv informačních systémů, pro který je povinný režim veřejných zakázek, je důvodem, že i kdyby ministerstvo, které to má na starosti, v této oblasti fungovalo, stejně by tahalo za velice krátký konec. Protože právní režim v kombinaci zákona o veřejných zakázkách a autorský zákon spojený s oprávněnou ochranou investic, konkrétně investic do zdrojových kódů a know-how, a snahou státu o snížení výdajů pod heslem „Ať to stojí, co to stojí“, je něčím, co bych nazval pařeništěm pro nesmysly nebo džunglí, kde se orientují jen někteří. A to si myslím, že je další důvod, proč je situace tak špatná. Také proto, že dochází ke kriminalizaci každého, kdo se pohyboval, pohybuje, nebo jen hodlá pohybovat okolo nějaké veřejné zakázky.
Zcela jistě jste zaregistrovali, že jsou masově obviňována a stíhána celá zastupitelstva obcí a měst, že jsou obviňováni a stíhání představitelé soukromých firem, ale zejména orgánů veřejné moci, a to obvykle na základě nekvalifikovaných či úmyslně zkreslených politických vyjádření, na základě konkurenčního boje, ale hlavně, a to považuji za největší současný problém, vycházeje z mylné představy, že politika jako věc veřejná, je mechanickým rozhodováním na základě jednoho kritéria, nejnižší pořizovací ceny. Není tomu tak. Z toho potom vznikají zvlněné dálnice, nefunkční informační systémy, jako třeba proslavený centrální registr vozidel. Výsledkem je, že spousta věcí nefunguje, jak má, nebo se následně musí dofinancovat, aby vůbec fungovaly. Když se podíváme na statistiku, tak v letech 2008-2010 kritériem byla nejnižší nabídková cena zhruba u poloviny řízení. V roce 2013 je jich již 80 %. Proč?
Zadavatelé se domnívají, že riskují napadení, kdyby soutěžili tzv. ekonomickou výhodnost, která umožňuje i posouzení kvality dodavatele nebo kvality navrhovaného plnění, tak tam tupě nastaví nejnižší nabídkovou cenu a myslí si, že se jim nemůže nic stát. Opak je pravdou. Domnívám se, že i pak se jim může stát, že jim někdo řekne, že pochybili, protože vybrali řešení s nejnižší nabídkovou cenou. Dostali jsme se v České republice do situace, kdy prakticky každá veřejná zakázka, a já si netroufám ani říci velká, protože slovy klasika není malých zakázek, je běžně zpochybňována buď neúspěšnými účastníky, nebo různými nátlakovými skupinami. Obvykle potom tyto zakázky začne vyšetřovat policie, přestože by se ve skutečnosti měla věnovat opravdu flagrantní trestné činnosti, ale ona reaguje na podněty, nechci použít slovo udání, těch, kdo v soutěži neuspěli nebo kdo si o sobě myslí, že jsou mesiáši a že zachrání tuto republiku nějakým svým novým přístupem.
Vrcholem je, když policie přezkoumává věcné plnění veřejné zakázky, k čemuž nemá ani prostředky, ani oprávnění. Přitom dnes neexistuje žádná významnější veřejná zakázka, která by nebyla předmětem šetření, a to i po mnoha letech. Můžeme se jenom ptát, kde je motiv pro to, aby někdo dokazoval, jak je to tady všechno špatné, jak to nefunguje atd. Když si potom přečtete v novinách každý den titulek, že policie zkoumá, jak se v Brně stavěly tunely a jestli se nezaplatilo moc za beton, není to špatně? Je toto úkolem policie? Domnívám se, že nikoliv. To způsobuje současný stav totálního marasmu okolo veřejných zakázek. Nikdo nechce nic podepsat, mnoho projektů se zastavilo nebo se vůbec nepřikročilo k realizaci, protože se všichni bojí, že jim po letech nějaký orgán činný v trestním řízení, řekněme si adresně policie a někteří státní zástupci, řeknou, co udělali špatně. Po bitvě je každý generálem a to, co se může jevit v určitý okamžik jako nejsprávnější řešení, se může po letech jevit jinak. Např. problém Opencard. Jedna policejní složka říká zastupitelstvu hl. města Prahy: když tu smlouvu podepíšete, tak vás zavřeme, druhá policejní složka říká: když tu smlouvu nepodepíšete, tak vás zavřeme.
Zcela se ignoruje politické hledisko, hledisko manažerského rozhodování včetně rizika. Chci znovu říci, že obviňuji, použiji slova tato Zolova, který to kdysi řekl francouzské vládě, naši vládu z toho, že činnost orgánů veřejné moci je předpokládána jako deterministické chování s jediným správným výsledkem. Ale to není pravda. Výkon věcí veřejných a politika není automat. Zastupitelstvo má mít možnost říci: my neprodáme nebo nekoupíme to za nejnižší nebo nejvyšší cenu, protože máme tady ještě nějaké hledisko jiné, my jsme odpovědni za území, my jsme odpovědni za občany, my jsme odpovědni za to, co se tam odehrává. To nikdo dnes nebere v úvahu.
Přitom chci upozornit, že v trestním zákoníku máme § 31, který přímo říká, co to je přípustné riziko a říká, že trestný čin nespáchá ten, kdo na základě stavu poznání a informací, které měl v době svého rozhodování, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce prospěšnou činnost, kterou sice ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, ovšem za situace, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. Já bych se chtěl zeptat, jestli někdo vůbec ví, že takové ustanovení v trestním zákoníku je. Zejména bych se chtěl zeptat, jestli to vědí orgány činné v trestním řízení. Orgány činné v trestním řízení by měly umět více rozlišovat, kdy se jednalo o politické rozhodnutí, kdy o přiměřené rozhodování za stavu rizika a kdy o zlý úmysl. Toto se absolutně neděje a přistupuje se k tomu modelu „Křižáci, zabíjejte všechny, on už si to pánbůh přebere“.
Domnívám se, že nelze a priori předpokládat u všech osob, které nějakým způsobem rozhodují ve veřejné správě, že jsou zločinci jen proto, že postupovali nějakým způsobem, který následně někdo zpochybnil. Zejména když on je obvykle účastníkem hospodářské soutěže. Současným trendem jsou úvahy pohybující se v kruhu. Protože to lze udělat levněji, resp. neúspěšný konkurent obvykle tvrdí, že by to levněji udělal, tak se řekne, bylo to rozhodnutí špatné. Aby dotyčný mohl být obviněn, musí se říci, že to udělal úmyslně, protože se to dalo udělat levněji a ten, kdo o tom rozhodoval, tak přece musel vědět, že se to dá udělat levněji, a udělat to levněji je jediné správné rozhodnutí. A tady vidíte ty konce. Nikdo již obvykle nezkoumá, zda to opravdu levněji udělat šlo. My jsme měli soutěž na provozování Czech Pointů, kde se přihlásila zcela neznámá slovenská firma o šesti lidech, která tvrdila, že bude provozovat Czech Pointy na území České republiky a já jsem musel následně po jejím vyloučení na policii vysvětlovat, proč jsme nevybrali tuto firmu s nejnižší cenou. Protože jsme věděli, že to není možné za tuto cenu udělat. Nikdo nezkoumá, zda by levnější varianta neznamenala nepřiměřená rizika či jiné nevýhody a nikdo nezkoumá úmysl, to znamená, zda vůbec došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Takže co říci závěrem. Měl by se změnit zákon o veřejných zakázkách tak, aby dokázal odlišit způsoby, jakými se staví dálnice, a způsoby, jak budovat a provozovat např. informační systémy veřejné správy, kde zásadní faktor hrají autorsko-právní aspekty. Protože výsledek jakékoliv veřejné zakázky je funkcí třech faktorů – peníze, čas a riziko. Pokud se to zredukuje jenom na peníze, musí to dopadnout špatně. Ovšem Úřad na ochranu hospodářské soutěže nutí zadavatele buď ke změnám, ať to stojí, co to stojí (já jsem viděl rozhodnutí: to je hezké, že jste do informačního systému vrazili 600 miliónů, ale my vám říkáme, že musíte vypsat otevřenou soutěž a musíte to začít budovat opět od začátku), nebo zase opačně, akceptuje každé podání, tedy udání kohokoliv, dokonce i toho, kdo není soutěžitelem, a začne zadavateli, případně úspěšnému účastníkovi komplikovat život. Zažil jsem, jak poměrně známý provozovatel autobusových linek podal udání na UOHS v zakázce na informační systém veřejné správy, protože zřejmě asi chtěl stáhnout pár autobusáků, aby po večerech programovali.
A samozřejmě rigidní zadávací pravidla a ještě rigidnější výklad s obavou z možných postihů vede k soutěžení na nejnižší cenu, bez ohledu na kvalitu, bez ohledu na politiku okolo. Domnívám se, že jsme zapomněli na heslo, snad údajně Baťovo „nejsem tak bohatý, abych mohl kupovat levné věci“. Výsledky všichni vidíme.
Co nám chybí v oblasti eGovernmentu
Chybí silný orgán státu, který by koordinoval, kontroloval, ale také třeba vymáhal budování a provozování eGovernmentu napříč rezorty, který by se stal silným připomínkujícím místem v legislativním procesu. Nepotřebujeme radu vlády jako diskusní skupinu, ale dobře placené odpovědné politiky se špičkovou kvalifikací manažerů, anebo manažery se špičkovou kvalifikací politickou. Ten orgán by měl dohlížet na nakládání s finančními prostředky, aby se nebudovaly v rezortech věci duplicitně, ale měl by pro to mít dostačující nařizovací pravomoc. To Ministerstvo informatiky nikdy nemělo a nebyl ani zájem, aby tomu tak bylo, protože jednotlivé rezorty nikdy nechtěly peníze a rozhodování o nich vydat z rukou. Domnívám se, že dnes už to není úkol pro Ministerstvo vnitra, aspoň ve stávající konfiguraci, jako všeobjímajícího orgánu řídícího fungování státu od hasičů, policistů, přes archivnictví, azylovou politiku, atd. Troufám si říci, že eGovernment je dnes výrazně na posledním místě. To otázka genderová, neboli rovnoprávnosti žen a mužů, určitě leží více na srdci této vládě, než eGovernment. Jako systémové řešení by se mi jevila např. pozice místopředsedy vlády a ministra pro eGovernment v jedné osobě. Nebo druhá možnost – rozdělit Ministerstvo vnitra na Ministerstvo pro veřejnou správu a Ministerstvo pro bezpečnost a požární ochranu.
Ale co nám ještě více chybí, je absence představ, jak dál. Jak a kam eGovernment rozvíjet a jak jej prosadit. Čili hlavní a vedlejší cíle a nějaká rámcová strategie, ale když nemáme ten orgán, tak se dělá cokoliv špatně. Měli bychom mít orgán odpovědný za eGovernment, měli bychom zavést povinný eSpis, měli bychom konečně začít realizovat eSbírku, eLegislativu a eHealth, měli bychom vyřešit dlouhodobé archivování a zavedení dynamického biometrického podpisu, měli bychom zásadním způsobem změnit přístup zadávání veřejných zakázek na informační a komunikační technologie, a to zejména za účelem zvýšení právní jistoty zadavatelů, představitelů orgánů, zaměstnanců a dalších osob s tím spojených. Dnes v podstatě každý advokát, znalec nebo kdokoliv jiný, kdo se nějakým způsobem podílel na zadání veřejné zakázky, tak se kolem šesté ráno budí, když zastaví auto před jeho domem. Je to tak.
Ještě úplně závěrečná poznámka. Možná jste zaregistrovali, že máme zákon o kybernetické bezpečnosti. Zákon o kybernetické bezpečnosti po poměrně svérázném průběhu dlouho plodil Národní bezpečnostní úřad, nicméně ten zákon byl znám od počátku letošního roku již v paragrafovém znění, 13. 8. 2014 byl podepsán prezidentem a za dva měsíce nebo za měsíc a půl má být účinný. Doposud k němu nebyly vydány prováděcí vyhlášky, já mám informaci z webu NBÚ, protože jiná se k prostému občanovi nedostane, že návrhy byly rozeslány do mezirezortních připomínkových řízení. Myslím si, že vím, proč setrvávají v připomínkovém řízení, protože z toho vyplývají různá práva a hlavně povinnosti dotčeným subjektům a bude o tom pěkná řež. Už vidím, jak budeme posouvat účinnost, protože vydat vyhlášku na Štědrý den, aby od Nového roku platila, to je sice oblíbený trik legislativy tohoto státu, ale neměli bychom to znovu opakovat.
Závěr, nechť si jej každý udělá sám. Jak jsem říkal, začnu optimisticky, skončím pesimisticky. Atmosféra, která se vytvořila okolo veřejných zakázek nejen v oblasti eGovernmentu ale obecně, podle mého názoru jakýmsi způsobem blokuje další rozvoj státu. A řeknu vám na rovinu, kdokoli z vás bude chtít vyhlásit jakoukoliv veřejnou zakázku, nikdy se nezachová tak, aby to nemohlo být proti němu použito.
Pokud někoho z vás zaujalo to, o čem jsem tady hovořil, pokud se někdo z vás se zajímá o problematiku eGovernmentu, dovolím si odkázat na jednu knihu. S kolegou Matesem jsme napsali a vydali loni knihu E-government v České republice. Právní a technologické aspekty. Je to takové krátké čtyřistašedesátistránkové dílko, a jak já říkám, dočtete se v této knize nejenom o tom, co chcete vědět o eGovernmentu, ale i tom, co nechcete. Vřele doporučuji. Druhá věc - pokud by si někdo přece jenom říkal, že by chtěl snížit rizika ve vlastní organizaci, dovolím si doporučit další knihu, kterou jsme napsali s bývalým rektorem Vysokého učení technického v Brně profesorem Raisem Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích, zase drobné pětisetstránkové dílko, na to, že je to těžká odborná kniha, vyšla již ve čtyřech vydáních, takže asi to tak úplně neužitečné nebude.
[1] Pozn. aut.: vláda dne 24. 11. 2014 rozhodla o tom, že místo Rady vlády pro konkurenceschopnost a informační společnost se bude eGovernmentem zabývat samostatná Rada vlády pro informační společnost. O tom, zda právě toto je krok, který pomůže znovunastartovat budování eGovermentu u nás, lze s úspěchem pochybovat.
Konference Právo ve veřejné správě 2014
Ve dnech 5. a 6. listopadu 2014 se v Hradci Králové konal již 3. ročník odborné konference Právo ve veřejné správě. Záštitu nad letošním ročníkem převzalo Ministerstvo vnitra ČR prostřednictvím náměstkyně pro veřejnou správu a legislativu, Sdružení místních samospráv ČR, Svaz měst a obcí ČR, Sdružení tajemníků městských a obecních úřadů ČR a Institut pro veřejnou správu Praha. Na konferenci s podtitulem Nové právo 2014 vystoupilo během dvou dnů 13 přednášejících odborníků z oblasti advokacie, státní správy a samosprávy, akademické půdy a dalších. Pořadatelem byl právní informační systém CODEXIS pod mediální patronací právního portálu Právní prostor.cz. Více na http://www.pvvs.cz/.
Diskuze k článku ()