Po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z května 2011 ohledně zaměstnance veřejné správy jakožto příjemce veřejných prostředků se ze strany novinářů i občanů objevila spousta dotazů na plat vedoucích osob i řadových zaměstnanců. Neměly by platové tabulky minimálně v případě řadových zaměstnanců posloužit jako dostatečný ukazatel?
Rozsudek, který uvádíte (5 As 57/2010 z 27. 5. 2011), konstatoval neomezené právo na informace o platu nebo odměně s odkazem na § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím. Tento pohled v zásadě převzal (s mírnou korekcí týkající se zejména osob s činností podpůrného nebo servisního charakteru) i rozšířený senát téhož soudu (8 As 55/2012 z 22. 10. 2014). Zejména po vydání rozsudku rozšířeného senátu tedy nebyl v podstatě prostor pro úvahy, zda stačí obecné informace z příslušných nařízení vlády týkající se stupnic platových tarifů (platové tabulky). Tento přístup se dotýkal desetitisíců lidí. Nepovažoval jsem ho za ústavně konformní, spravedlivý a správný, byť to může znít ode mne - úředníka, zaujatě. Ostatně nebyl jsem sám. Do vyhlášení rozsudku rozšířeného senátu se vedla o této záležitosti velmi emotivní debata. Setkal jsem se pro své názory s tvrzením o podpoře korupčních praktik, ohrožování demokracie apod. Tak to pochopitelně není. Demokracie byla budována i před plošným zveřejňováním uvedených osobních údajů. Myslím si, že přístup k osobním údajům typu platu či odměny konkrétní osoby by měl být buď zcela výjimečný, a to bez ohledu na funkci, ale za konkrétně stanovených podmínek zákonem, nebo se nabízí jít obdobou cesty, kterou zvolilo např. Slovensko. Tam přímo zákonem určili, na které funkce dopadá povinné zveřejnění těchto informací. Variant řešení je pochopitelně víc. Mělo by být zvoleno takové, které bude vyváženě ctít právo na soukromí a současně právo na informace.
Limity žádostí o poskytnutí informace o platu a odměnách zaměstnance dle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím stanovil ve svém nálezu Ústavní soud v roce 2017, kde mimo jiné hovoří o dostupnosti takové informace, subjektu v roli tzv. společenského hlídacího psa či veřejném zájmu. Jak tento platový test hodnotíte?
Byť nejsem teoretik, přesto vnímám nález z několika úhlů pohledu. To, že nejsou platy a odměny obecně přístupné pochopitelně vítám. Na druhou stranu jsem se domníval, že Ústavní soud zruší i § 8b pro neústavnost a otevře tak mimo jiné současně prostor pro lepší právní úpravu, která by se týkala zpřístupňování informací o platu nebo odměně konkrétních osob. Pokud jde o „techniku“ výkladu existující právní úpravy, je přístup Nejvyššího správního soudu více srozumitelný než zachování právní úpravy a současné doplnění požadavku na „platový“ test, který nelze ze zákona dovodit. Hodnocení žádosti pomocí „platového“ testu současně nepovažuji za šťastné řešení, pokud by mělo být trvalým řešením. Jde o poměrně obtížnou disciplínu, která povede k nejistotě jak na straně ochrany osobních údajů, tak na straně ochrany práva na informace. Přitom veřejná moc je dle naší Ústavy založena na úctě k právům a svobodám člověka a lze ji uplatnit jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. U poskytování tak citlivých informací by měl být zákon dle mého názoru podstatně konkrétnější. Tím spíš v systému psaného práva.
Český rozhlas každoročně žádá jednotlivá ministerstva o údaje o platech včetně konkrétních jmen. Za loňský rok tyto kompletní informace však oproti jiným letům poskytla pouze dvě ministerstva, ostatní se odvolávali na tento nález. Nejde již v tomto případě o zneužití zmíněného nálezu?
Nelze obecně říci, že došlo k zneužití. Nález nahradil výklad dříve přijatý Nejvyšším správním soudem. Z dnešního úhlu pohledu se dá s určitou nadsázkou říci, že dříve zpřístupněné individuální informace byly zpřístupněny nezákonně. Nález však nemá zpětnou působnost. Nově musí být každá žádost individuálně posouzena a testována a neposkytnutí informace odůvodněno. Samotná skutečnost, že došlo k rozdílným výsledkům u stejného dotazu v rámci reakce jednotlivých ministerstev, potvrzuje moje shora uvedené obavy. Podstatnou roli jistě hrají i obavy povinných osob z nezákonného poskytnutí osobního údaje.
Jaké důvody poslouží pro naplnění kritéria veřejného zájmu u řadových zaměstnanců?
Jsem přesvědčen, že veřejným zájmem by měla být zejména kontrola hospodárného nakládání s veřejnými prostředky. Může tu být např. konkrétní podezření, že určitý zaměstnanec s ohledem na osobní, politické či jiné vazby je za svou práci odměňován nadstandardně nebo je např. odměňován za práci, která není vykonávána.
Napadá vás situace, kdy má dnes běžný občan jako jednotlivec nevystupující v roli novináře či člena spolku zabývající se ochranou demokracie vůbec možnost dostat se k informacím o platech a odměnách zaměstnanců?
Nález Ústavního soudu nerozlišuje řadové a jiné zaměstnance. Ostatně takto to neupravuje ani zákon o svobodném přístupu k informacím. Zájem o vynakládání veřejných finančních prostředků spadá vždy do otázek veřejného zájmu. I běžný občan, jak uvádíte, pokud je angažovaný a bude doloženo, že plní obdobné úkoly jako novináři či spolek zabývající se ochranou demokracie, se může dostat po splnění testu k individuálním údajům o platu či odměně. Samostatnou otázkou zůstává, zda jsou takové údaje (často plošné) potřeba a nelze se dobrat sledovaného zájmu jiným postupem šetřícím práva konkrétní osoby. S tím souvisí i otázka, k čemu je lze vůbec využít – zda je lze v individuální rovině vůbec např. porovnávat.
Promítlo se do poskytování informací o platech a odměnách také nařízení GDPR?
Podle mého názoru svým způsobem ano. Nařízení GDPR je zaměřeno na ochranu osobních údajů. Má tedy opačný účel než úprava umožňující jejich poskytování. Samotné nařízení však nebrání poskytování informací a připouští národní zákonné úpravy. Otázkou však je, zda by naše národní úprava zcela vyhověla zvyšujícím se nárokům na ochranu osobních údajů a zásadnímu procesnímu posílení postavení subjektu údajů (např. podávání námitek), o kterém se však náš zákon o svobodném přístupu k informacím vůbec nezmiňuje a toto postavení je fakticky dotvářeno judikaturou. Na poskytování informací o platu nebo odměně lze vztáhnout oprávnění vyplývající z plnění zákonné povinnosti. O významných nejistotách vyplývajících ze současné situace u nás jsem se již zmínil. A to dále nerozvádím, že „platový“ test proporcionality by měl být pochopitelně schopen v praxi provádět např. i neuvolněný starosta z malé obce.
Jaké chyby žadatelé obecně nejčastěji dělají v žádostech o poskytnutí informace?
Pokud jde o žádosti o informace o platu, setkáváme se nejčastěji s tím, že žádost není nijak odůvodněna a tak nelze provádět test proporcionality. Žadatel je ve smyslu nálezu ÚS následně ke sdělení účelu žádosti vyzýván.
Obecně je pak problémem žádostí o informace jejich neurčitost, kdy není zřejmé, co vlastně žadatel požaduje. Povinnému subjektu dojde např. rozhořčený dopis označený jako žádost dle zákona o svobodném přístupu informacím. V textu dopisu se pak jen obtížně hledá vlastní požadavek na informace. V takovém případě opět následuje výzva, aby žadatel svou žádost upřesnil.
Měli by podle vás žadatelé automaticky přistupovat k podání žádosti dle tzv. stošestky nebo je na místě zvážit neformální dotaz?
Jsem přesvědčen, že celá řada povinných subjektů běžně vyřizuje i neformální dotazy. Volba je na žadateli. K žádosti v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím přistupují žadatelé většinou s tím, že je to na povinný subjekt jakási větší „páka“, že budou mít jistotu odpovědi. Setkal jsem se však i s případy, kdy se starostové obcí cítili dotčeni, že občan obce využívá formálně zákona, namísto aby „normálně“ přišel nebo napsal.
Pracujete na krajském úřadě Pardubického kraje, kolik žádostí ročně přijmete?
Ročně přijímáme kolem sedmdesáti žádostí v režimu dle zákona o svobodném přístupu k informacím a zhruba kolem pětadvaceti žádostí dle zákona o právu na informace o životním prostředí. K tomu každý odbor našeho úřadu vyřídí ročně desítky neformálních dotazů.
Čeho se dotazy obecně nejčastěji týkají?
Nejčastějšími žadateli jsou studenti, kteří v rámci studia požadují různé statistické údaje z činnosti úřadu. Obecně pak oblastí, do níž u nás nejvíce směřují stošestkové žádosti, je doprava. Ať již jde o smlouvy s dopravci, tvorbu jízdních řádů apod.
V rámci metodické pomoci se na nás obracejí i obce našeho kraje, které jsou samy subjekty povinnými poskytovat informace. Paleta dotazů je velmi pestrá. Vybavuje se mi např. žádost adresovaná několika obcím, a to zda bylo v rámci obce v minulosti zaznamenáno zařízení mimozemské rasy, tj. létající talíř či jiný neidentifikovaný objekt mimozemské civilizace. Pokud ano, jakým způsobem bylo s tímto objektem (přístrojem, předmětem) naloženo a kde je uschováno. Součástí dotazu bylo též, zda má obec tzv. „botičky“ (technické prostředky k zabránění odjezdu vozidla) i pro dopravní prostředky (objekty – létající talíře), které nemají kola a levitují.
Konference Právo ve veřejné správě proběhne 13. 11. 2018 v Brně a 27. 11. 2018 v Praze. Podrobné informace naleznete na www.pvvs.cz.
Diskuze k článku ()