První část článku dostupná zde.
V odvolání jsou citovány odstavce odůvodnění napadeného rozsudku, kde se nalézací soud problematice nutné obrany věnuje a následně dochází k závěru, že podmínky nutné obrany nebyly zcela splněny, neboť obrana obžalované byla nepřiměřená způsobu útoku. S tím obžalovaná nesouhlasí a namítá, že soud prvního stupně nevzal v úvahu její psychické rozpoložení v okamžiku skutku. Ze znaleckých posudků vyplývá, že se v okamžiku útoku nacházela ve stavu vystupňovaného afektu, když se jednalo o velmi intenzivní afektivní situaci. V takových situacích dochází k zúžení vědomí, pozornost je centrována na jednu jedinou věc, a tou je většinou obrana nebo útok. V tu chvíli rozhodování a řízení jednání není podřízeno nějakým volním a vědomým mechanismům a racionální rozvaze, ale je podřízeno mechanismům nižším, afektivním. Obžalovaná v daný okamžik vystupňovaného afektu nebyla schopna ovládat své jednání ve smyslu, zda poškozeného pouze znehybní, poraní či usmrtí. Dále je citováno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1347/2008 a zdůrazněno, že s odkazem na zásadu in dubio pro reo je třeba vycházet z toho, že vnímání obžalované bylo správné, tj. v okamžiku, kdy vylezla na seník, se poškozený skutečně snažil její sestru usmrtit.
Obžalovaná také podrobněji rozvedla, z jakého důvodu spatřuje ve svém jednání nutnou obranu, připomněla, že při hodnocení představ obránce je třeba uvážit, že obránce zpravidla nemá možnost v případě neočekávaného útoku v klidu vyhodnotit tento útok ze všech hledisek. Často je v psychickém tlaku, časové tísni, nezřídka na opuštěném místě, kde pomoc veřejných orgánů je obtížně dostupná; musí řešit náročnou životní situaci, se kterou se doposud vůbec nesetkal. Musí jednat rychle a rozhodně. Nelze mít proto na obránce přepjaté požadavky. Obránce musí zvolit takový prostředek, kterým odvrátí útok okamžitě, rychle, úplně a definitivně, a to bez rizika pro napadeného. Napadený není povinen při nutné obraně riskovat. V tomto směru neplatí žádný princip rovnosti zbraní.
V daném případě nelze dle soudně znaleckého posudku pořadí jednotlivých ran přesně stanovit, lze však předpokládat, že jako první vznikly rozsáhlé hluboké rány na krku, po kterých již poškozený nebyl schopen aktivního jednání, přitom všechna bodnořezná poranění měla známky životní reakce a vznikla v krátkém časovém intervalu, přičemž smrti poškozeného nebylo možno zabránit. Lze tedy presumovat, že intenzita útoku se spíše snižovala a nelze tak vyloučit, že ke smrtelnému následku došlo již po prvních ranách, které byly ještě zcela jistě činěny v rámci nutné obrany a nemohlo tak jít o soudem zmiňovaný (ač explicitně neuvedený) extenzivní exces z nutné obrany.
Dále namítala, že trestný čin zabití je trestným činem úmyslným, přičemž trvá na tom, že jejím úmyslem nebylo usmrcení bratra, nýbrž obrana sestry. Usmrcení poškozeného pak bylo nešťastným vedlejším následkem. Obžalovaná svůj čin sama oznámila policii, doznala se, napomáhala orgánům činným v trestním řízení ve vyšetřování, svého jednání upřímně lituje, když v souvislosti s tím využívá odborné pomoci, a před činem vedla řádný život.
Státní zástupce směřoval své odvolání podané v neprospěch obžalované toliko do výroku o trestu, který považuje za nepřiměřeně mírný.
Protože se náš článek týká institutu nutné obrany, zvýrazním z podání státního zástupce pouze pasáže, kde zdůrazňuje, že v důsledku jednání obžalované došlo k absolutnímu a neodčinitelnému následku, smrti poškozeného.
Vlastní čin byl dle něj proveden výrazně brutálně, poškozenému byla v důsledku třinácti bodnořezných ran zcela zdevastována oblast krku, obžalovanou byl přitom znehybněn a byla mu tak znemožněna jakákoliv obrana. Jednání obžalované bylo vědomé, volní, vedené snahou poškozeného usmrtit, až na vrcholu jednání byly schopnosti autoregulace sníženy. Státní zástupce je dále přesvědčen, že soud přecenil některé vyjmenované polehčující okolnosti, především snahu obžalované napomáhat orgánům činným v trestním řízení a projevenou lítost nad činem. Obžalovaná sice připustila, že smrtelné zranění způsobila bratrovi ona, nicméně na vlastní skutkový děj se nepamatovala, u hlavního líčení uvedla, že neví, jak se jí dostal nůž do ruky a pokud to při prvotním výslechu popsala, byla k tomu donucena. Takový postoj podle státního zástupce patrně nesvědčí o snaze napomáhat orgánům činným v trestním řízení. Pokud jde o projevenou lítost, obžalovaná pouze reagovala na závěrečný návrh intervenujícího státního zástupce a uvedla, že nechápe, proč státní zástupce tvrdí, že svého činu nelituje, protože ona navštěvuje psychiatra a snaží se případ nějakým způsobem řešit. Žádný jiný výraz lítosti nad smrtí bratra ze spisového materiálu podle něj patrný není.
O obou odvoláních byl příslušný rozhodnout Vrchní soud v Praze. Nebudu vás napínat, odvolací senát obžalovanou dle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby zprostil a odvolání státního zástupce zamítl.
Z rozsáhlého odůvodnění vybírám a komentuji pasáže, které se vztahují právě k hodnocení okolností nutné obrany.
Nicméně, neopomenu ocitovat, že při právním posouzení správně zjištěného a prokázaného skutku podle odvolacího senátu nalézací soud, pokud dospěl k závěru o vině obžalované a kvalifikoval její jednání jako zločin zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku, nepostupoval důsledně v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákoníku. Pro úplnost tak zmiňuje, že mělo-li být zvolené právní posouzení výstižné, měla by právní kvalifikace zahrnovat i další alternativně danou privilegující okolnost ustanovení § 141 odst. 1 trestního zákoníku, totiž, že obžalovaná jednala nejen v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, nýbrž i v silném rozrušení ze strachu a úleku (tzv. afektdelikt).
Odvolací soud však především dospěl k přesvědčení, že pokud pachatel fyzicky napadne osobu na jiného útočící za okolností svědčících o tom, že k útoku na tuto třetí osobu dochází nebo má dojít za použití nože, tak takové jednání pachatele ze strachu a úleku jako omluvitelného hnutí mysli, a navíc i v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, je velice blízké jednání z obavy z přímo hrozícího nebo trvajícího útoku (znaky nutné obrany) a může nastat za obdobné (srovnatelné) situace. A tento hraniční stav je právě případem obžalované.
Spravedlivé rozhodnutí má pak dle apelačního soudu ovšem různé důsledky z hlediska trestní odpovědnosti pachatele takového činu a závisí na bedlivém posouzení všech konkrétních okolností případu. V nyní projednávaném případě útok z hlediska subjektivního vnímání obžalované asi netrval, nicméně nejméně přímo hrozil, neboť přímo hrozícím útokem je situace, kdy lze na podkladě dosavadního průběhu událostí důvodně očekávat, že k útoku vzápětí dojde. Bezprostřední hrozba útoku může nastat již při pouhém slovním nebo konkludentním projevu úmyslu zaútočit (slovní hrozba násilím spojená s uchopením zbraně), obvykle však ve stadiu pokusu trestného činu (pokud je útok trestným činem).
V projednávaném případě šlo ze strany poškozeného konkrétně o trestný čin směřující proti životu a zdraví sestry obžalované, a to za použití nože, přičemž jmenovaná byla očividně již předtím, než do děje vstoupila obžalovaná, poškozeným fyzicky napadena. V rámci pravidel nutné obrany se nicméně lze bránit před útokem bezprostředně hrozícím a není proto třeba čekat na jeho zahájení.
Po této úvaze vrchní soud přechází k odůvodnění nutné obrany z hlediska jejích případných excesů.
O vybočení z mezí nutné obrany(exces) jde tehdy, jestliže některé její podmínky dány byly, šlo tedy o stav nutné obraně blízký, aniž tu však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech [§ 41 písm. g) trestního zákoníku]. Teorie i praxe rozlišuje jednak exces intenzivní, kdy jde o exces co do míry obranného zákroku, při němž obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, jednak exces extenzivní. To je exces co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo byla obrana předčasná.
V projednávaném případě je dle odvolacího senátu, pokud jde o možný exces extenzivní, ze skutkových okolností zřejmé, že obžalovaná na poškozeného zaútočila v okamžiku, kdy tento klečel nad jejich ležící sestrou s nožem v ruce. Sestra ležela v seníku na boku, přičemž nebylo a ani nemohlo být patrné, zda již není zraněná. Z hlediska subjektivního vnímání obžalované, jež ovšem nebylo čistě a pouze subjektivní, nýbrž se odvíjelo i od dosavadního (objektivně prokázaného) chování poškozeného vůči všem členům rodiny, tak bylo zcela přiměřené a logické nějakým způsobem zasáhnout právě v tomto okamžiku, neboť obžalovaná se zcela důvodně mohla domnívat, že poškozený na sestru, a to i za použití nože, buď již zaútočil, nebo že tak bezprostředně učiní. Nutná obrana je tak z hlediska časového umístění zásahu plně na místě. Fakt, že nešlo o neodůvodnitelné a neospravedlnitelné jednání ze strany obžalované, kdy by jakkoli přecenila či podcenila aktuálně vzniklou situaci, pak vyplývá ze zkušeností, které nejen obžalovaná sama, ale celá její rodina s poškozeným měla, kdy lze v tomto směru říci, že poškozený svou rodinu svým způsobem terorizoval. Je bezpečně prokázáno, k jakým útokům z jeho strany vůči všem členům rodiny docházelo, přičemž k poslednímu takovému incidentu došlo jen několik dnů předtím, kdy poškozený sestru pronásledoval s nožem a vyhrožoval jí takovým způsobem, že byla nucena se před ním ukrýt do sklepa. Tedy i z těchto ryze objektivních hledisek, nikoli pouze ze subjektivního pohledu obžalované, bylo důvodné, aby proti jednání poškozeného, jehož se stala bezprostředním svědkem, zasáhla.
Co se týče možného excesu intenzivního, dále rozvádí vrchní soud, s touto otázkou operuje nalézací soud v rozsudku, kde uvádí, že „nebyly zcela splněny podmínky nutné obrany, a proto čin posoudil podle obecných zásad, a to zejména též z hlediska jeho subjektivních znaků. Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, což v daném případě splněno nebylo, i když soud přihlížel i k tomu, že pokud má být obrana způsobilá k odvrácení útoku, musí být silnější než útok samotný, ale nesmí být zcela zjevně přehnaná. Obžalovaná uviděla poškozeného, jak klečí nad sestrou a v ruce má nůž, co by jistě svědčilo pro případný útok, ale obžalovaná poškozeného bodala opakovaně, i když se vůbec nebránil a ona ho držela tak, že se mohl jen těžko bránit. Nic nesvědčí pro závěr, že by poškozený kladl nějaký odpor. Znalci ze soudního lékařství nezjistili na těle poškozeného nic, co by svědčilo o sebeobraně. Nutná obrana také nesmí být přehnaná, ale v daném případě byl poškozený usmrcen, i když by postačilo jej zranit.“
Citované závěry nalézacího soudu jsou dle odvolacího senátu ovšem svým způsobem pouhými spekulacemi, neboť provedeným dokazováním nebylo prokázáno, zda se poškozený bránil, či lépe řečeno, zda nějakým způsobem reagoval na jednání obžalované poté, co jej zaklekla. Dle názoru vrchního soudu otázka přiměřenosti, jež byla důvodem, proč soud nalézací neuznal jednání obžalované jako jednání v nutné obraně, nebyla z jeho strany náležitě vyhodnocena. Nalézací soud sice v odůvodnění rozsudku uvádí, že nutná obrana nesmí být zcela zjevně přehnaná, nicméně zákonná definice zní, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená. A v tomto ohledu je nutno vzít v potaz skutečnost, že v okamžiku, kdy obžalovaná mohla zcela důvodně předpokládat, že poškozený za použití nože zaútočí na jejich sestru, tak jestliže se tohoto nože zmocnila, a v tomto směru jsou skutková zjištění prakticky nezpochybnitelná a je třeba k nim přihlížet, bylo za takového stavu její jednání naprosto přiměřené. Obžalovaná se navíc podle znalců z odvětví dušezpytných věd v okamžiku „útoku“ nacházela ve stavu vystupňovaného afektu, když se jednalo o velmi intenzivní afektivní situaci. V takových situacích, jak správně citovala obhajoba, dochází k zúžení vědomí, pozornost je koncentrována na jednu jedinou věc, a to je většinou obrana nebo útok. V tu chvíli rozhodování a řízení jednání není podřízeno nějakým volním a vědomým mechanismům a racionální rozvaze, ale je podřízeno mechanismům nižším, afektivním. Obžalovaná v daný okamžik vystupňovaného afektu nebyla schopna ovládat své jednání ve smyslu, zda poškozeného pouze znehybní, poraní či usmrtí.
Vrchní soud zdůraznil, že v souvislosti s posuzováním projednávané věci prostudoval veškerou dostupnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k nutné obraně a dospěl k závěru, že projednávaný případ je takřka učebnicovou ukázkou jednání zakládajícího nutnou obranu, a to právě i z hlediska přiměřenosti. Jestliže poškozený již útočil za použití nože na sestru obžalované, nebo takový útok mohla obžalovaná zcela důvodně bezprostředně očekávat, tak použití nože při obraně (v daném případě nikoli své, ale třetí osoby - sestry), je zcela přiměřené a fakt, že při tomto zákroku došlo k natolik závažnému následku je rizikem útočníka, kteréžto riziko je právě nutnou obranou předpokládáno. Větší počet bodnořezných ran, které ovšem dle znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství nebyly všechny vedeny nijak extrémně velkou silou, je již jen výsledkem toho, v jakém stavu a v jakém psychickém rozpoložení se obžalovaná nacházela, nicméně podle vrchního soudu ani počet těchto ran nemůže vyloučit nutnou obranu. V tomto ohledu skutečně nelze rozlišovat, jak výstižně naznačovala obhajoba, zda dvě rány je ještě možné považovat za nutnou obranu a více již ne. Jde totiž o komplexní, celkové jednání, jež vzešlo z nutné obrany a jako takové je nutné je celkově a komplexně i právně posuzovat. Intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadenému na pomoc vystoupivší osoba nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitá (intenzivnější) obrana ještě nevybočila z mezí přiměřenosti. I přes tragický následek v podobě smrti poškozeného tak jednání obžalované vykazuje jednoznačně znaky nutné obrany ve smyslu § 29 odst. 1 trestního zákoníku a nalézací soud v tomto směru pochybil, pokud posoudil jednání obžalované dle § 141 odst. 1 trestního zákoníkua uložil jí podmíněný trest odnětí svobody.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Vrchní soud v Praze zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalované v plném rozsahu a sám znovu rozhodl tak, že obžalovanou podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby pro skutek, který byl vyjádřen v její písemné znělce, neboť tento skutek není trestným činem.
Odvolání státního zástupce, které směřovalo výlučně proti výroku o trestu, nezbylo dle odvolacího senátu, než podle § 256 trestního řádu zamítnout, neboť jím vytýkané vady nemají původ ve výroku o vině.
Následující část článku si můžete přečíst zde.
Diskuze k článku ()