Nutná obrana nutné obrany - III. část

Asi nikoho nepřekvapí, že po takto přelomovém rozhodnutí odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce proti rozsudku vrchního soudu dovolání. Pro stručnost již nebudu rozebírat argumentaci obžaloby v mimořádném opravném prostředku, ale zaměřím se na úvahy Nejvyššího soudu České republiky.

JUDr. Libor Vávrapředseda senátu Městského soudu v Praze , prezident Soudcovské Unie

Předchozí části příspěvku dostupné zde a zde.  

Ten dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, když zdůraznil, že podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak zjištění, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V situaci, kdy proti sobě navzájem útočí dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (případně také pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování konfliktu, atp.). Podle okolností případu musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění[1].

Dále uvedl, že s ohledem na okolnosti, za nichž k činu v projednávané věci došlo, je třeba rovněž doplnit, že beztrestnosti podle § 29 trestního zákoníku se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popřípadě dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem[2].O nutnou obranu totiž nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí a nikoli odvrací[3]. O takzvaný exces (vybočení) z mezí nutné obrany půjde zásadně tehdy, jestliže zde některé podmínky nutné obrany byly, to znamená, stav byl nutné obraně blízký, aniž však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces intenzivní a exces extenzivní. V případě intenzivního excesu jde o exces (vybočení) co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo v případě mimořádného nepoměru ve způsobené škodě. Útokem se rozumí jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem “způsobu útoku”. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně nepřiměřená. Nelze však na obránci požadovat, aby dal přednost slabšímu, ale nejistému prostředku. Nepoměr obrany a útoku by tedy musel být zcela zjevný, naprosto očividný, mimořádně hrubý ze subjektivního i objektivního hlediska, jinak je podmínka proporcionality dodržena. Přiměřenost obrany je pak třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu.

Naproti tomu exces extenzivní znamená vybočení co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo naopak byla obrana předčasná. V obou těchto případech je nutná obrana vyloučena[4]. Protože v jednání obviněné nebyly zjištěny okolnosti, které by naplnily rozvedené obecné vymezení excesu z nutné obrany, Nejvyšší soud přisvědčil správnosti závěrů odvolacího soudu, jestliže v jednání obviněné shledal naplnění podmínek nutné obrany podle § 29 odst. 1 trestního zákoníku. Jestliže dovolatel zdůrazňoval, že se v konkrétním případě jednalo o vybočení z mezí nutné obrany v obou shora vymezených variantách, a sice jak o vybočení extenzivní tak intenzivní, je Nejvyšší soud nucen uvedené tvrzení označit za nesprávnou interpretaci, která v úvahu nebere bezpochyby v krátkém časovém sledu proběhlou událost, při vystupňovaném nezvládnutém afektu (nikoliv patickém) obviněné, stejně jako všechny okolnosti předmětnou trestní věci provázející, a posuzuje jednání obviněné (jejího fázování na dobu, kdy mohla poškozeného jako útočníka napadnout a na fázi, kdy již jej dále napadat neměla, neboť jej již zaklekla) pouze z čistě teoretického náhledu, oproštěného od povinnosti přihlédnout ke skutečnostem, které se výraznou měrou podílely na jednání obviněné.

V případě první z dovolatelem rozvedených variant, a sice otázce excesu extenzivního, Nejvyšší soud uvádí, že argumentuje-li nejvyšší státní zástupce ukončením útoku poškozeného v situaci, kdy obviněná povalila poškozeného, vzala mu nůž a zakleknutím jeho rukou mu znemožnila jakýkoliv další pohyb, jedná se sice o argumentaci, která vychází z popisu skutku, ale kterou je třeba odmítnout, neboť dovolatel vychází z klidové situace, aniž by posuzoval celou řadu skutečností, které provázely společné žití poškozeného s dalšími členy rodiny, a od toho se odvíjející okolnost, jak celou situaci vnímala obviněná, světelné podmínky atd., aniž by bral v úvahu, že při jím zvolené rezignaci (nikde není dovolatelem zmíněna možná fyzická převaha poškozeného, ani možné překvapení poškozeného a od toho vzniklé postavení obviněné) a pasivitě obviněné, kdy ležela v dosahu poškozeného sekera, kterou za situace zmíněné dovolatelem mohl poškozený použít k útoku nejen vůči obviněné, ale také vůči její sestře (toto vše jsou okolnosti, které v řádu vteřin provázely celou událost, přičemž nelze odhlížet od skutečnosti, že násilné jednání poškozeného vůči členům domácnosti mu nebylo cizí), která v uvedený okamžik ležela v bez vědomí (bezpochyby dovolatel připustí, že v uvedenou dobu nemohla obviněná počítat s pomocí sestry, aby např. zavolala pomoc) a nad ní klečel poškozený s nožem v ruce. 

Je sice pravdou, že obviněná, poté, co uviděla osobu poškozeného s nožem v ruce, jak klečí nad její sestrou, kterou předtím fyzicky napadl, vyrazila proti obviněnému, kterého povalila a výše uvedeným způsobem mu znemožnila další pohyb, nicméně se v uvedeném případě nedá hovořit o situaci, kdy by takovýmto jednáním obviněné útok poškozeného pominul, tak aby to vylučovalo možnost užití nutné obrany. Jak již bylo řečeno, nutná obrana není přípustná proti útoku již ukončenému, nicméně platí, že útok je ukončen až v okamžiku, kdy další nebezpečí ze strany útočníka již chráněným zájmům nehrozí [za situace společného žití s poškozeným, které popisovali zbývající členové domácnosti jako nevyzpytatelné a násilné, kdy nebylo vyloučeno, že i při odzbrojení poškozeného tento nezaútočí další zbraní (vedle ležícího poškozeného byla sekera - viz shora) a Nejvyšší soud dále doplňuje, že nelze-li tuto otázku provedenými důkazy zjistit zcela bezpečně, je nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo a stran skončení či neskončení útoku na zájem chráněný trestním zákonem učinit závěr, že útok v době činu hrozil.

Při hodnocení skutečností týkajících se trvání i nebezpečnosti útoku poškozeného vůči sestře obviněné z hlediska podmínek nutné obrany, je třeba přihlížet rovněž i k psychickému stavu obviněné a k jejímu subjektivnímu náhledu na trvání a nebezpečnost útoku. 

Bezpochyby dle Nejvyššího soudu nelze přehlížet ani rychlost, s jakou k celé situaci došlo, přehlédnuta nemohla být ani skutečnost zmíněná znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněné byly hodnoceny jako snížené, nikoli vymizelé, současně však bylo konstatováno, že obviněná má v zátěži sklon k rozvoji úzkostně depresivní symptomatiky, k jejímu jednání vedl vystupňovaný afektivní prožitek a primárně emotivní stavy, prožitky, obavami a vystupňovalo se do té míry, že potlačilo určitou racionální kontrolu chování, kdy v okamžiku útoku se obviněná nacházela ve velmi intenzivní afektivní situaci, kdy zátěž převyšovala adaptační schopnosti, a afekt se stává nezvládnutým a vystupňovaným, při němž dochází k zúžení vědomí, pozornost je věnována na jedinou věc, což je v daném případě útok na poškozeného, který je však chápán jako obranný mechanismus.

Nejvyšší soud zdůraznil také další skutečnosti, které v dovolání uvedeny nejsou, a které výrazněji hovoří pro správnost závěru odvolacího soudu, že obviněná jednala v nutné obraně a nešlo o tzv. exces, jak uvádí dovolatel. Předně je nutno uvést, že z výpovědí svědků jednoznačně vyplynulo, že si obviněný vyráběl různé zbraně a těmito se vybavoval. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že obviněná poškozeného přemohla, nikde však již nelze dohledat úvahu, jak se tak stalo. S ohledem na to, že se podle dovolatele poškozený nebránil, lze dospět k závěru, že se tak stalo v důsledku překvapení poškozeného. Pro tento závěr bezpochyby také svědčí zjištění fyzických dispozic obviněné a poškozeného [19 let, cca 180 cm a cca 100 kg], přičemž je pak nutno zkoumat, zda zakleknutí poškozeného bylo skutečně jeho dostatečnou „eliminací“, při zjištění, že v bezprostřední blízkosti těla poškozeného se nacházela další útočná zbraň - sekera, aniž by bylo bráno v úvahu a nezůstala opomenuta agresivní povaha poškozeného. Uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší soud za vhodné opětovně zmínit s ohledem na svůj závěr (shodný s odvolacím soudem), že ze strany obviněné nešlo o vybočení z mezí nutné obrany [exces extenzivní]. 

Podobný závěr, že nešlo o vybočení z mezí nutné obrany, pak Nejvyšší soud učinil i ve vztahu k nejvyšším státním zástupcem namítanému excesu intenzivnímu. Argumentace dovolatele se v tomto případě omezuje toliko na tvrzení, že třináct bodnořezných ran je třeba považovat za jednání zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. K uvedenému tvrzení Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování přiměřenosti nutné obrany se hodnotí způsobilost obrany odvrátit útok, a proto intenzita takové obrany musí být silnější než intenzita útoku. Obrana však nemá být zcela zjevně přehnaně silnější, než je zapotřebí k odvrácení útoku. Nelze však na obránci požadovat, aby dal přednost slabšímu, ale nejistému prostředku. Nutná obrana je podle znění trestního zákoníku vyloučena, jen byla-li zcela zjevně nepřiměřená. Nepoměr obrany a útoku by tedy musel být zcela zjevný, naprosto očividný, mimořádně hrubý ze subjektivního i objektivního hlediska, jinak by byla podmínka proporcionality dodržena.

Pojem „způsob útoku“ je širší než „způsob provedení útoku“, neboť ve „způsobu útoku“ jsou zahrnuty jednak způsob provedení útoku, a dále osoba útočníka, jeho vlastnosti a úmysly, jež se při útoku projevily (včetně např. využití odlehlého místa k jeho spáchání a dalších okolností), použité zbraně, hrozící součinnost dalších osob doprovázejících útočníka, další okolnosti, za nichž byl útok spáchán, pokud je lze zahrnout pod pojem „způsob útoku“ a že byly známy i zcela zjevně poškozenému obránci.[5] Slova „zcela zjevně“ je nutno vykládat tak, že podmínky se posuzují podle toho, jak se jevily zejména bránícímu, poněvadž zcela zjevné je to, co je jasné, očividné a nepochybné, a proto musí jít o vzájemný výrazně hrubý nepoměr. Toto subjektivní pojetí dává orgánům činným v trestním řízení směrnici, aby podmínky nutné obrany byly posuzovány z hlediska představ osoby, která se brání, a s určitou velkorysostí. Subjektivní pojetí však není možno absolutizovat, neboť by tak mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace. Použité prostředky, které se posuzují v rámci způsobu útoku, mají význam jen potud, že obránce z nich může usuzovat na intenzitu útoku a velikost hrozící škody. Tyto nemusejí být ani přibližně stejné účinnosti[6].

Na základě výše uvedených tvrzení, aplikovaných na konkrétní případ, je pak dle Nejvyššího soudu zřejmé, že o správnosti rozhodnutí soudu druhého stupně nemůže být pochyb. Jednání obviněné bylo v konkrétní situaci pouze reakcí na útok poškozeného, kdy obviněná vědoma si předchozího opakovaného násilného jednání ze strany poškozeného, jak vůči její osobě, tak vůči její sestře a matce, které v jednom z případů skončilo dokonce hospitalizací v nemocničním zařízení, a za situace, kdy slyšela volání své sestry o pomoc, uviděla poškozeného, jak klečí nad jejím již bezvládným tělem s nožem v ruce. Nelze se v konkrétním případě s ohledem na předchozí jednání poškozeného domnívat, že překvapením poškozeného, zmocněním se jeho zbraně a zakleknutím na jeho osobu by bylo možno danou situaci hodnotit jako dostačující k odvrácení útoku poškozeného v situaci, ve které se v konkrétním čase, místě nacházela obviněná. 

V projednávané věci je třeba hodnotit možnou fyzickou převahu poškozeného coby muže nezdráhajícího se použít velice hrubě násilné jednání, a to i za použití zbraně. Obviněná si rovněž z jejího úhlu pohledu nemohla být vědoma přesného zdravotního stavu či rozsahu případného zranění své sestry. Krom uvedeného se celá situace odehrávala na seníku, kde nebyly přítomny žádné další osoby a možnost případného úniku byla velmi ztížena, a v uvedeném prostoru bylo šero. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství bylo zjištěno, že všechna bodnořezná poranění měla známky životní reakce a vznikla v krátkém časovém intervalu. S ohledem na shora popsané okolnosti způsobu útoku (bodněřezné rány vedené malou až velkou intenzitou) a za situace, kdy je možné uvažovat o smrti poškozeného, kdy všechna tato bodněřezná poranění byla učiněna ve velmi krátkém časovém sledu, je tak třeba hodnotit jednání obviněné jako přiměřené způsobu útoku ve smyslu § 29 odst. 1 trestního zákoníku. Za situace, kdy nejvyšší státní zástupce nezpochybňoval možnou reakci obviněné v podobě bodnutí poškozeného, ale zjednodušeně lze říci, že to byl právě počet ran, které ve svém dovolání hodnotil jako neúměrný předchozímu způsobu útoku poškozeného, by tak bylo možné dojít k závěru, že jedna či dvě smrtící rány by intenzivní exces nepředstavovaly, ale naproti tomu třináct ran i při zachování totožného následku již intenzivním excesem jsou. V této souvislosti však nelze přehlédnout objektivní skutečnost vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, že bodněřezná poranění vznikla v krátkém časovém intervalu a smrti poškozeného nebylo možno zabránit. Z posudku rovněž vyplynulo, že pořadí vzniku jednotlivých ran se nedalo přesně stanovit. Podstatné je tedy zejména zjištění, a to v souvislosti s argumentací dovolatele, že se poškozený jednání obviněné nebránil, a proto nebyl důvod k tak intenzivní obraně (intenzivní exces) ze strany obviněné. Za situace, kdy však je i dovolatelem teoreticky připuštěna možnost hrozícího útoku poškozeného, byť v daný okamžik odzbrojeného [další zbraň je však v bezprostředním dosahu poškozeného], nelze přehlížet podstatný závěr plynoucí z výše uvedeného znaleckého posudku, že „lze předpokládat, že jako první vznikly rozsáhlé hluboké splývající rány na pravé straně krku, po kterých již poškozený nebyl schopen aktivního jednání a ani sebeobrany“ a smrti poškozeného nebylo možno zabránit. 

Zkrátka Nejvyšší soud uzavřel, že při hodnocení všech uvedených skutečností v souladu se zásadou in dubio pro reo lze závěr odvolacího soudu, že obviněná jednala za splnění podmínek nutné obrany, označit za správný.

Vlastně mě překvapuje, že tak kontroverzní kauza proběhla bez většího zájmu médií. V mých očích je však co do chápání výkladu institutu nutné obrany srovnatelná s jiným milníkem výkonu trestní spravedlnosti, kauzou sochaře Opočenského[7] z poloviny devadesátých let minulého století, kterou v minulých dnech připomenul Robert Fremr, první místopředseda Mezinárodního trestního soudu, který v té kauze tehdy také rozhodoval.

Tehdy soudní verdikt zastavil snahu zákonodárců upravit znění podmínek nutné obrany v trestním zákonu, protože se přesvědčili, že dosavadní text při správném výkladu vyhovuje běžnému životu a zejména pocitu spravedlnosti. A proto jsem zpracoval argumenty shora popsaného případu, třeba mimo jiné i ten přesvědčí naše zákonodárce, že problém není v psaném právu, ale může být v činnosti veskrze lidské, v aplikaci práva na konkrétní lidský příběh.


[1] srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404

[2] srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1967, sp. zn. 4 Tz 101/66 (uveřejněné pod č. 26/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)

[3] z rozboru a zhodnocení výsledků prověrky rozhodování některých okresních soudů o trestných činech ublížení na zdraví podle § 221 a § 222 trestního zákona ve II. pololetí 1964, projednaného a schváleného plénem Nejvyššího soudu dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)

[4] srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2004, sv. 33, pod č. 49, s. 11

[5] Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, s. 124, obdobně též Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 334 až 337

[6] Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, s. 126

[7] https://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=3&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwi237id1rjnAhXZDWMBHfnNA7kQFjACegQIChAB&url=https%3A%2F%2Fradiozurnal.rozhlas.cz%2Fs-agresorem-z-oci-do-oci-na-ci-strane-je-zakon-6354534&usg=AOvVaw1biEIfzNYQVNfHG3k9NjlE

Hodnocení článku
76%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři