Proč Nejvyšší soud sám rozhodne rozsudkem jen výjimečně? Zdroj: Fotolia

Proč Nejvyšší soud sám rozhodne rozsudkem jen výjimečně?

Před nedávnem rozbouřil veřejné mínění (či minimálně čtenáře Práva a Novinek) verdikt Nejvyššího soudu, jímž tento soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Plzni, včetně rozhodnutí obsahově navazujících a podle § 265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

JUDr. Libor Vávra

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

Negativní reakce se nedostalo procesnímu postupu jako takovému, nýbrž právnímu názoru Nejvyšším soudem vyslovenému a článkem z titulní strany deníku Právo ze dne 25. 10. 2018 uvedeného titulkem „Soud: Škrcení a rána do srdce není brutální vražda“.

Skutkově šlo v tomto případu o to, že šestadvacetiletý recidivista před soudem přiznal, že svoji oběť, 39 letou mentálně retardovanou ženu nejdříve škrtil, pak jí tlačil kolenem proti krku, a aby měl jistotu, že ji zabil, bodl ji do levé části hrudníku kuchyňským nožem, přičemž zasáhl i srdce. Poté z bytu poškozené ukradl televizor a mobilní telefon, a peníze získané z jejich prodeje plánoval použít k odchodu do zahraničí. 

Krajský soud v Plzni muži vyměřil výjimečný trest 25 let odnětí svobody, pražský vrchní soud jej o čtyři roky snížil, když zohlednil, že se pachatel po činu přihlásil policii a ke všemu se přiznal. Oba soudy se ovšem shodly na tom, že šlo o mimořádně brutální vraždu a právní kvalifikace dle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku (spáchání činu zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem) i tomu odpovídající výjimečný trest jsou zcela na místě.

Jak informovalo Právo dne 27. 10. 2018, na verdikt Nejvyššího soudu zveřejněný Právem a Novinkami reagovalo negativně mnoho čtenářů obou médií, kteří ho nechápou. Odezva byla zřejmě natolik silná, že Nejvyššímu soudu stálo za to reagovat prostřednictvím zprávy zaslané mluvčím této instituce Petrem Tomíčkem, v němž jsou okolnosti, jež vedly Nejvyšší soud ke zrušení obou verdiktů nižších soudů podrobněji osvětlovány. Zejména je rozebíráno ustanovení § 140 odst. 3 písm. i) trestního zákoníku, v němž je obsažena kvalifikovaná skutková podstata týkající se vražd spáchaných zvlášť surovým způsobem oproti tzv. vraždám prostým, přičemž však samozřejmě každá vražda je svým způsobem surovým útokem proti lidskému životu, tedy brutálním útokem, který vede k usmrcení oběti.

A právě jednání obžalovaného v daném případě se, podle názoru Nejvyššího soudu, tak jak vyplývá ze skutkových zjištění, svojí brutalitou ještě nevymyká běžným, tzv. prostým vraždám, a pouze na základě použití více než jednoho vražedného mechanismu jej nelze označit za zvláště surový způsob útoku na oběť. Dá se říci, že Nejvyšší soud ve své reakci opakuje argumenty, jimiž soudům nižších stupňů vytkl jejich pochybení ohledně konečné právní kvalifikace a přikázal soudu prvního stupně ve věci znovu jednat a rozhodnout. 

Polemika ohledně právního posouzení skutku je samozřejmě na místě, nicméně co mě v této souvislosti zaráží více než čtenáře Novinek a Práva, je postup procesní, a ptám se, co Nejvyššímu soudu bránilo v přijetí vlastního rozhodnutí. 

Podívejme se na podoby a formy rozhodování u Nejvyššího soudu v případě podání mimořádného opravného prostředku, jímž v tomto případě bylo dovolání podané odsouzeným. 

Ustanovení § 265i odst. 1 trestního řádu taxativně vymezuje případy, kdy Nejvyšší soud dovolání odmítne, podle § 265j pak dovolací soud dovolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. V daném případě postupoval Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu, podle něhož, shledá-li Nejvyšší soud, že podané dovolání je důvodné, zruší napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející. Podle § 265l odst. 1 pak, je-li po zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku nutno učinit ve věci nové rozhodnutí, přikáže Nejvyšší soud zpravidla soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nicméně podle § 265m odst. 1 Nejvyšší soud může při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned rozhodnout ve věci rozsudkem, Nejvyšší soud pouze nemůže sám

a) uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl obžaloby zproštěn nebo pro nějž bylo trestní stíhání zastaveno,

b) uznat obviněného vinným těžším trestným činem, než jakým mohl být uznán vinným napadeným rozsudkem,

c) uložit obviněnému trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nebo trest odnětí svobody na doživotí, nebyl-li mu již uložen přezkoumávaným rozhodnutím, případně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.

Z tohoto zákonného ustanovení je podle mě více než zřejmé, že Nejvyšší soud má možnost po zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodnout. V komentáři C.H.Beck[1] se k této problematice dozvídáme, že přestože to zákon výslovně nestanoví, musí být k takovému postupu splněna základní podmínka, totiž, že rozhodnutí dovolacího soudu je možno učinit na základě skutkového stavu zjištěného v napadeném rozhodnutí. Zákon totiž nepředpokládá, že by Nejvyšší soud v řízení o dovolání doplňoval dokazování tak, aby mohl sám ve věci rozhodnout, i když to přímo nevylučuje (srov. § 265r odst. 7 trestního řádu dle něhož může Nejvyšší soud doplnit dokazování jen výjimečně). 

Připomeňme si ještě formu jednání Nejvyššího soudu, která je upravena v § 265r  trestního řádu, podle něhož

(1) O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud ve veřejném zasedání. V neveřejném zasedání může učinit

a) rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§ 265i),

b) rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí (§ 265k) a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (§ 265l odst. 1 a 2), je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, nebo

c) jiná rozhodnutí, souhlasí-li s projednáním v neveřejném zasedání nejvyšší státní zástupce i obviněný.

Při rozhodování o dovolání je tedy pravidlem konání veřejného zasedání Nejvyššího soudu, v němž také mohou být učiněna všechna rozhodnutí, jaká zákon předpokládá. Ke zrušení napadeného rozhodnutí v neveřejném zasedání a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí by pak mělo docházet pouze v případech, kdy je zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Co tedy vedlo Nejvyšší soud ke zvolenému postupu a rozhodnutí v neveřejném zasedání u odsouzeného? 

Z odůvodnění se toho příliš nedozvíme, neboť se omezuje na konstatování, že: Je namístě uzavřít, že soud prvního stupně v otázce právní kvalifikace jednání obviněného, kterou následně potvrdil i soud odvolací, pochybil. V jednání obviněného absentují znaky kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve spáchání tohoto zločinu „zvlášť surovým způsobem“, který vyžaduje naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle ustanovení § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Projednávaný skutek lze tedy hodnotit spíše jako tzv. prostou vraždu podle základní skutkové podstaty § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto zrušil rozsudky soudů obou stupňů, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.

Proč nešlo vadu odstranit ve veřejném zasedání, když skutkový stav byl správně zjištěn a nebylo třeba žádné doplnění dokazování? V jakých případech tedy vlastně Nejvyšší soud ve veřejném zasedání rozhoduje, když ne v případě tak skutkově i právně jednoduchém jako případ, o němž píši?

Obdobné postupy vytýká právní i laická veřejnost soudům rozhodujícím v druhém stupni a neměl by jít právě NS v tomto příkladem? Každé zrušení rozsudku bez předpokládaného dalšího dokazování přeci vše jen prodlužuje, vzbuzuje právní nejistotu účastníků, zatěžuje soudní soustavu, ano, i prodražuje spor pro obžalované a poškozené, o státu ani nemluvě.

Abych jen nekritizoval a uvedl i příklad pozitivní, na jehož pozadí ovšem tím spíše vynikne formálnost zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. S potěšením poukážu na rozhodnutí Nejvyššího soudu 8 Tdo 1187/2016, ze dne 16. 11. 2016, jímž tento soud sám rozhodl rozsudkem podle § 265m odst. 1 trestního řádu. Šlo v podstatě o obdobný případ, kdy podaná dovolání napadala právní posouzení skutku a Nejvyšší soud zde po projednání věci ve veřejném zasedání podle § 265m odst. 1 trestního řádu sám ve věci rozhodl tak, že obviněné uznal při dílčím doplnění skutkových zjištění v souladu s výsledky již provedeného dokazování vinnými na základě přísnější právní kvalifikace a též nově rozhodl o trestech. 

Tak proč to jednou jde a jindy ne? 

A jak celá slavná kauza dopadla? 

Na webu Novinky.cz jsme se dočetli: Když se včera soudci případem znovu zabývali, při respektování názoru Nejvyššího soudu byl obžalovaný ohrožen trestem mezi 10 až 18 lety. „Uložili jsme trest při horní hranici této trestní sazby. V popisu skutku se nic nezměnilo,“ vysvětlil soudce Tomáš Bouček.

Protože se obžalovaný i státní zástupkyně vzdali práva na odvolání, verdikt je od vyhlášení pravomocný.

Co dodat?


[1]  Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 4700 s.

média nejvyšší soud rozsudek rozhodnutí soudu

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články