Na kongresu Právní prostor jste vystoupil s tématem aktuální problémy české justice. Mohl byste shrnout, které problémy jí v současnosti trápí nejvíce?
Pokusím se to shrnout velmi stručně, ale musím předeslat, že můj pohled na soustavu justice je svým způsobem pohled zvenčí, který na jednu stranu vychází z dlouholeté zkušenosti ústavního soudce, kterému přichází denně na stůl celá řada individuálních ústavních stížností opravdu ze všech oborů práva. Druhý aspekt, ze kterého mohu pohlížet a snažit se hodnotit stav české justice, je mé bývalé působení ministra spravedlnosti.
Nemyslím si, že by stav české justice byl fatální a že je na místě hořekovat. Na druhou stranu nemohu nevidět, že veřejnost, zejména laická, a média stále vnímají fungování české justice převážně negativně. A to by mělo být jistým podnětem k tomu, abychom se skutečně zamýšleli nad tím, jestli je potřeba v této oblasti reforma a v jaké podobě.
Myslím si, že problémů, které by bylo vhodné v rámci české justice zmínit, je celá řada, ale na prvním místě vidím asi problém procesních předpisů, a to jak civilního, tak trestního a správního práva. Procesní předpisy jsou velmi složité a jsou už nejen nesrozumitelné účastníkům řízení, ale také samotným soudcům a právním profesionálům. Není dobré, aby v procesních normách byly odlišně stanoveny lhůty pro každý druh řízení a podobně. Je už myslím zralý čas na to, aby se v oblasti procesního práva přistoupilo k zásadní rekodifikaci.
Dalším problémem je hypertrofie právního řádu, který v tom komplexu nezvládá už ani právní profesionál. Zvláštní problém, který se začíná veřejně artikulovat až v posledních přibližně dvou letech, je nelogická asymetrická soudní soustava.
V čem tato nelogičnost spočívá?
Na jedné straně máme čtyřstupňovou soudní soustavu včetně okresních soudů dokonce zakotvenou v Ústavě, ale okresy jsou již dávno zrušeny. Výsledkem je absurdní asymetrie – vedle sebe stojí okresní soud v Ostravě, který má 80 soudců a v Rokycanech, který má 7 soudců. Naprosto nešťastné – i když známe příčiny - bylo vytvoření čtyřstupňové soustavy, kde pro ty dva vrchní soudy se opakovaně vymýšlí vymezení jejich působnosti tak, aby se ospravedlnila jejich existence. Jsem toho názoru, že je zcela nazrálý čas pro to, aby se vytvořila nová soudní soustava. Prvostupňové soudy nalézací, druhostupňové soudy převážně apelační, a pak ten jeden dovolací nejvyšší soud. Samozřejmě v rámci této soustavy, kde se nemusíme vázat na hranice dávno zaniklých okresů, ale vytvářet vlastně tu síť tak, aby odpovídala snahám třeba v oblasti zdravotnictví - dostupnost spádových nemocnic. Nesmí se zapomenout na specializaci a dovedu si představit, aby v rámci jednoho většího územního celku byl jeden z okresních soudů, který by měl specializovanou agendu - třeba rejstříkovou, insolvenční apod. Samostatnou otázku tvoří otázka výběru, kariérního postupu a vzdělávání soudců.
A jaké jsou systémové mezery zde?
My jsme pořád v podstatě v tom archaickém Rakousko-Uherském modelu, který občas nazývám stavovský incest, kde si soudci sami vychovávají své nástupce, soudcovský sbor je jistou hermeticky uzavřenou enklávou jakési zvláštní aristokratické skupiny právníků a to, co nám chybí, je naopak prostupnost právnických profesí a jistá inspirace anglosaským modelem, kde se soudcem může stát někdo, kdo dřív působil například jako advokát či vykonával jinou právnickou profesi tak dlouho, až se osvědčila jeho způsobilost. Poslední, co bych chtěl zdůraznit, je naprosto nevhodný model, kdy je začínající soudce dosazen na soud prvního stupně, zejména v oblasti civilu, dostane zhruba sto nevyřízených spisů a přitom nejobtížnější soudcovská práce je na prvním stupni, takže začínající soudci by měli začínat jako votanti na vyšších stupních, zejména na odvolacích soudech a poté povýšit finančně i kariérně na soud prvního stupně.
Co je podle Vás příčinou? Je náš systém vůbec nastavený a přizpůsobený k těmto změnám?
Je to důsledek především druhé světové války, holokaustu. Ten způsobil, že se systém obecně akceptovaných pravidel, který tu existoval před druhou světovou válkou a ve kterém se celá řada oblastí řešila zcela mimo oblast soudní soustavy – řešil je pan učitel, pan farář nebo obecní policajt - zhroutil. A tak bezradná společnost po druhé světové válce, která se navíc přesvědčila, že demokratický systém sám o sobě nejen že není schopen zajistit fungování právního státu, ale jak ukázala zkušenost z Výmarské republiky, je schopen dokonce sám sebe zničit. Proto se objevuje ten princip právního státu a proto se naše euroatlantická společnost, zejména ta evropská, po válce snaží o návrat k rousseauovskému pojetí lidských práv a svobod a od soudů očekává, že budou tento nově vytvořený systém garantovat.
Výsledkem je nesmírné zatížení soudu, někdy i taková míra justifikace společnosti, že jsme svědky toho, že správní soud přijme a věcně projedná žalobu studenta na neúspěch u zkoušky, americké soudy dokonce přijímají žaloby dětí proti rodičům kvůli tomu, že se jim narodily ošklivé. Jsme skutečně svědky nesmírné justifikace, kterou zejména ti, kteří nejsou příliš informovaní - myslím tím především představitele politické reprezentace – nazývají soudcokracií, koncem demokracie. Přitom si neuvědomují, že soudy o toto nikdy neusilovaly. Že toto břemeno na ně přenesla bezradná společnost.
Jak jsem už několikrát veřejně formuloval, je možný pouze jeden reálný postup. A to novela Ústavy, která zavede třístupňový systém s tím, že účinnost bude odložena na řadu let, během kterých by se daná soustava vytvářela a zákon o soudech a soudcích a procesní předpisy by teprve naplnily reálným obsahem ústavodárný záměr.
Stává se spravedlnost čím dál tím hůře vymahatelnou? Jaký je vůbec vztah spravedlnosti a práva – jdou ruku v ruce, nebo se čím dál tím více vylučují?
Spravedlnost je pojem nikoli z oblasti exaktního holického uvažování, ale je to pojem, který je pouze cílem, ke kterému se můžeme přibližovat, ale nikdy ho v absolutní podobě nemůžeme dosáhnout. Právo a jeho aplikace má být prostředek pro toto úsilí a naplňování tohoto cíle. Nepochybně jsme po 27 letech po pádu minulého režimu svědky velmi úspěšné cesty k naplňování těchto ideálů. Protože je to cesta nekonečná, která nemůže být nikdy definitivně završená, má možná smysl možná uvažovat o tom, jaké chyby jsme na této cestě udělali a jak se jich zbavit. U nás je to vidět v některých naprosto selhávajících oblastech praktické aplikace práva, zejména v oblasti insolvenčního řízení.
Je podle vás poměr či vztah mezi odpovědností soudců a jejich platy vyrovnaný?
Především si myslím, že tato země dokázala po listopadu 1989 vytvořit tak účinné garance soudcovské nezávislosti, jak se málokteré postkomunistické zemi mohlo podařit a je nepochybné, že jednou z těch záruk nezávislosti je platové ohodnocení a tady si myslím, že si nikdo nemůže stěžovat. Otázka soudcovské odpovědnosti je otázkou, kterou si lámou hlavu po staletí všichni teoretici právního státu, protože je vlastně v kontrapozici k principu soudcovské nezávislosti - jak má být soudce nezávislý a nezávislý soudce zároveň odpovědný (a vůči komu) za své odborné nebo mravní selhání. My máme systém kárné odpovědnosti, který se v současné podobě ukázal být opravdu úspěšným. Kárné senáty jsou namíchány systémem losování nejen z řady soudcovského sboru, ale i jiných právnických profesí. Musím říct, že se evidentně osvědčil. V době, kdy to kárné řízení bylo výlučně uvnitř soudní soustavy a bylo dvoustupňové, přicházelo na ústavní soud proti kárným nálezům více ústavních stížností, než když je dnes jednostupňové u specializovaných kárných senátů Nejvyššího správního soudu. Takže zdá se, že je to funkční model, ale pravda je, že problém s odpovědností justice, soudců, za vlastní rozhodování je problém nedořešený. V té sféře klasické parlamentní demokracie je zvykem, že zákonodárný sbor činní přirozeně odpovědným za selhání jakékoliv části veřejného života vládu. Těžko může jakýmkoli jiným způsobem než tím ekonomickým garantovat výkon soudní moci, takže tady vidím nedostatek v tom, že neexistuje jeden demokraticky ustavený orgán, který by reprezentoval soudní moc navenek ve vztahu k moci výkonné a zákonodárné, pro který se pracovně vžil název Nejvyšší rada soudnictví. A ta by mohla odpovídat ostatním mocem za fungování justice.
Jak osobně vnímáte situaci, která u nás nastala s propíranou návštěvou čínského prezidenta - měl by právní stát, který stojí na určitých základních demokratických principech, dovolit vůbec to, co se stalo – tedy povolit zásahy, které stály na samé hranici „ohrožení“ základních lidských práv?
Já jsem v té době nebyl v ČR, byl jsem v Itálii, takže mé informace jsou kusé ze sdělovacích prostředků, ale v té obecné rovině není nejmenších pochyb o tom, že ve všech státech, nejen v těch totalitních, je reálným nebezpečím pro občana represivní složka moci – zejména policie a tajné služby - z hlediska ochrany jeho lidské důstojnosti a jeho integrity. To, že policisté selhávají i v nejvyspělejších demokraciích, není žádné tajemství. Může to mít řadu příčin, že k policii se stejně jako jiným ozbrojeným sborům hlásí většinou lidé, kteří mají nějaký psychický handicap. Navíc ta profese může výrazně deformovat každého člověka. Úkolem moderní demokracie je opravdu nejen to, aby policie chránila občany, ale aby občané byli dostatečně chráněni před represivními složkami moci. Vše nasvědčuje tomu, že zejména v několika případech v poslední době naše policie selhala a já to zejména vidím v případě té pražské kliniky. V celé řadě případů, kdy dochází na veřejných prostranstvích mezi xenofobní, někdy až skutečně fašizující složkou společnosti k zásahům proti těm, kteří naopak chtějí hájit práva menšin. A v řadě těchto případů policie směřuje své zásahy proti té části veřejnosti, která představuje ty pozitivní hodnoty.
Je vůbec možné, aby se proti tomuto mohla společnost bránit? Proti těmto složkám?
Tady si myslím, že žádná GIBS a jiné inspekční orgány uvnitř ozbrojeného sboru nám nedá žádné záruky. Snad účinnější by bylo působení masmédií, která mají možnost ovlivňovat veřejné mínění a kontrolovat mocenské instituce.
Je správné, aby byla politika a obchod spjatý takovým způsobem, aby důsledkem tohoto spojení bylo omezování určitých základních – a nejen právních, ale také sociálních či společenských – zásad a principů?
Ta odpověď nemůže být černobílá a nemůže být ani jednoduchá. Svět se globalizoval právě zejména v oblasti obchodu. Globalizace jde přitom napříč naprosto rozdílnými civilizacemi s naprosto jinou kulturou a tradicí. Já jsem se zúčastnil před několika lety celosvětového kongresu předsedů ústavních a nejvyšších soudů, který se konal v Číně. Tam jsem si uvědomil, že ta snaha naší euroatlantické civilizace vnutit náš koncept uspořádání společnosti a lidských práv jiným civilizacím je snaha marná a snaha, která se může míjet svým účinkem. Musíme hledat ty minimální styčné oblasti, ve kterých jsme schopni civilizace propojit a ne je rozdělit. Na kongresu v Číně jsem říkal, že například evropský koncept svobody pohybu a pobytu je nerealizovatelný v Číně, kde by se všichni odstěhovali do Šanghaje, ale že například ochrana lidského života by mohla být společná všem typům civilizací a vyzýval jsem je ke zrušení trestu smrti.
To mě přivádí k myšlence, jak je to v opačném případě – v současnosti se může mnohým zdát, že my děláme ústupky a jejich koncept vytlačuje svým způsobem ten náš.
Občas mám pocit, že euroatlantická civilizace prodělává hlubokou krizi. Netroufám si odhadovat, jaká je její budoucnost, ale ten její hodnotový systém, který je úctyhodný, utrpěl dost značné šrámy a i náš koncept demokracie, který vyšel z 19. století z masových stran, ve skutečnosti zdegeneroval. Nemáme žádné masové politické strany, máme elitní hermeticky uzavřené politické kluby. Vliv ekonomiky, zejména nadnárodních obchodních společností, na politiku není vidět a přitom je zhoubný. Takže nevidím jasná východiska ze situace, do které jsme se dostali.
Kam jsme se v oblasti lidských práv posunuli téměř 27 let od 17. listopadu my?
Já Vám odpovím větou, kterou jeden starý Skot v 19. století pronesl v anglickém parlamentu: „Můžete nám vzít všechna práva a svobody, ale když nám necháte svobodu projevu, všechna práva a svobody získáme zpět.“ Já za největší úspěch našeho úsilí považuji to, že máme garantovanou svobodu projevu, protože to je prostor, kterým lze udržet ten náš hodnotový systém při životě.
Diskuze k článku ()