Během prezidentské kampaně bylo často slyšet, že kandidáti by byli v případě zvolení silným prezidentem. Potřebuje Česká republika silného prezidenta?
Česká republika potřebuje především prezidenta, který bude „silně“, rozvážně a upřímně vykonávat svou funkci v souladu s textem, duchem, systémem a smyslem ústavy, jakož i v souladu s tradicí československého a posléze českého ústavního a politického systému. Míra síly, resp. aktivismu, je proměnlivá v různých obdobích. Osobně bych například uvítal, kdyby prezident republiky vystupoval aktivně v jednáních, jejichž cílem je zajistit pro Českou republiku legitimní vládu, tj. takovou, která se opírá o důvěru v Poslanecké sněmovně.
Je podle Vás správné, že se změnou podoby volby prezidenta nedošlo také k rozšíření jeho pravomocí?
V tom, že nedošlo k rozšíření, ale ani k zúžení, prezidentských pravomocí problém nevidím. V době zavedení přímé volby jsem byl jejím opatrným zastáncem, jakkoliv jsem vnímal dva základní problémy, které jsou s ní spojeny. Ten první problém vychází z toho, že ústavní instituce neexistují ve vzduchoprázdnu a nemyslím si, že by někdo zavedení přímé volby podrobněji zkoumal ve vztahu k posílení či oslabení vlády nebo ve vztahu k fungování parlamentu. Jinak řečeno chyběla analýza „slabých“ míst fungování systému a případné představení přímé volby jako receptu na tyto problémy. Druhý problém souvisí se štěpením společnosti. Troufám si tvrdit, že ústavní a politický systém České republiky je založen na principu konsensuální demokracie a na principu parlamentní formy vlády, resp. politického režimu. Těmto principům příliš nesvědčí vyhrocený souboj dvou osobností, dvou světů nebo dvou táborů. Na druhou stranu jsem věřil v pozitivní efekt přímé volby směrem k přesunutí funkce prezidenta do více civilní podoby, a zároveň si pořád myslím, že lid by měl mít právo zvolit si hlavu svého státu, a to nejsem jinak zastánce referend, odvolatelnosti politiků či přímé volby v municipalitách. Bohužel moje pozitivní očekávání se spíše nenaplnila.
Prezident Miloš Zeman je ve své funkci nepochybně nepřehlédnutelný. Nemáte pocit, že jeho působení, navzdory znění Ústavy, přidává této funkci na její důležitosti a zejména síle?
Výkon funkce prezidenta republiky ze strany pana Miloše Zemana patrně nelze hodnotit jako posun k něčemu, co označujeme jako polo-prezidentský systém, neboť polo-prezidentský systém je systémem dvou hlav či dvou motorů, zejména v období, kdy prezidentská většina je odlišná od té parlamentní. Oproti tomu prezidentské postupy pana Zemana jsou spíše nevypočitatelné a lze se spolehnout pouze na to, že jeho kroky směřují k tomu, aby byl znovu zvolen, což se nyní stalo, takže jeho politika se může změnit. Zatímco v období tzv. kohabitace, jak ji známe zejména z Francie, platilo, že prezidentská a parlamentní většina částečně soupeří, pan prezident Zeman se spíše snaží vytvořit vlastní vládu navzdory parlamentní většině, což se ukázalo na příkladu vlády Jiřího Rusnoka. Nyní se dostáváme do obdobné situace, kdy tedy nemáme vládu parlamentní většině navzdory, ale vládu na principu vítěz bere vše. Náš systém však není majoritní, jako např. britský, ale konsensuální, vyžadující složité hledání koaličního kompromisu. Vítěz tím pádem zdaleka nemá majoritu.
Je vůbec možné představit si, že by se parlamentní systém České republiky změnil na polo-prezidentský?
Určitě se to může stát a ty cesty jsou v zásadě dvě. První je celková a systémová ústavní reforma s cílem zavést u nás polo-prezidentský systém. Taková představa je sice podle mého názoru nepravděpodobná, ale možná. Druhá, realističtější cesta souvisí s praktickou politikou. Pokud by dlouhodobě byl prezident představitelem určité velmi relevantní politické strany nebo politického bloku, lze si představit např. předsedu nejsilnější strany ve funkci prezidenta, který by nastoloval agendu a premiér za tuto nejsilnější stranu by byl prezidentovi de facto, tj. politicky podřízen. Nebo by naopak nastala kohabitace prezidenta jedné strany, která z parlamentní opozice útočí na vládu, a premiéra z jiné strany disponující parlamentní většinou. Jedno období však nezakládá systém, muselo by to být dlouhodobé.
Jedna z pravomocí prezidenta je také jmenování předsedy vlády a jednotlivých členů a taktéž přijímání demise vlády. Měly by být tyto kroky ze strany prezidenta činěny v okamžité návaznosti na události s tím spojené, nebo je v pořádku, pokud si prezident vezme čas navíc pro sebe či předsedu vlády?
Prezident republiky by tam, kde ústava nestanoví lhůty, měl postupovat bez zbytečného odkladu. Vnímání toho, co je zbytečný odklad se samozřejmě různí. Současný prezident republiky však postupuje v této oblasti svévolně a nedomnívám se, že by v rámci časového sledu svých kroků zvažoval, zda je činí v přiměřených lhůtách či nikoliv.
Ačkoli Ústava nestanoví žádnou lhůtu, je možné po určité době takové chování považovat za její porušení?
Určitě se jedná o porušení ústavy. Náš ústavodárce však stanovil, že prezident ze své funkce není nikomu odpovědný. Politicky je prezident odpovědný svým voličům, kteří jej však nemohou v průběhu jeho funkčního období odvolat. Jediný test je tak moment, kdy se prezident uchází o druhý mandát, avšak tato situace nemusí nastat. Právní odpovědnost pak může spočívat v hrubém porušení ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku, což však musí iniciačně posoudit poslanci a senátoři, následně pak závazně ústavní soud.
Měl by podle vás prezident vždy při prvním pokusu o sestavení vlády jmenovat zástupce vítězné strany předsedou vlády?
Náš systém po mém soudu vychází z toho, že úkolem prezidenta republiky je po volbách a v časech politické krize, například po pádu vlády, komunikovat s parlamentními subjekty a hledat většinovou vládu. Je-li zjevně většina jako v roce 2010 většinou bez vítěze, prezident není vítězem voleb vázán. Dokonce se může stát, že většina bude vítěze zahrnovat, avšak ten se postu premiéra vzdá ve prospěch nestraníka nebo koaličního partnera, tak jak to navrhoval Miloš Zeman v roce 1998 Unii svobody a lidovcům, kdy premiérem měl být Josef Lux. Zajímává, a z našeho dnešního pohledu spíše teoretická, otázka je, jak by měl prezident postupovat, pokud má reálnou šanci na většinu první i druhý. Tady bych však vycházel z toho, že prezident má v takové chvíli kompetenci danou věc řešit podle svého uvážení. Jen on má totiž možnost skutečně vše projednat a zjistit reálnou situaci.
Během kongresu Právní prostor 2018 budete přednášet také o minoritní demokracii. V čem konkrétně spočívá?
Téma minoritní demokracie jsem již naznačil v rámci kritiky pana prezidenta Zemana. Respektuji, že byl zvolen prezidentem republiky a byl bych rád, kdyby on respektoval, že v roce 2010 Stranu práv občanů do poslanecké sněmovny nevolilo ani 5 % voličů, a že v loňském roce hnutí ANO 2011 sice volilo 29 % voličů, ale to znamená 78 mandátů, nikoliv 101. Přesto jsme tu měli vládu Jiřího Rusnoka a v reakci na její udržování ve funkci se sněmovna sama rozpustila, a máme tu vládu Andreje Babiše, přičemž prezident na hledání většinové legitimity vlády nijak nespěchá. Pokud se na to podíváme empiricky, tak první Topolánkova vláda fungovala také poměrně dlouho bez důvěry, ale bylo zjevné, že parlamentní většina se usilovně, možná i s pomocí z Vysočiny, hledá. Jestliže však bude prezident dlouhodobě tvrdit, že parlamentní většina pro něj důležitá není, bude to znamenat v případě vrcholného orgánu výkonné moci, kterým je vláda, minoritní demokracii, nebude totiž vládnout většina.
Je ale možné stále mluvit o demokracii, pokud odhlédneme od vůle většiny?
Samozřejmě jde o nadsázku a protimluv. Principem demokracie je princip většinový, a tak to i zůstane.
JUDr. Tomáš Havel, Ph.D.
Absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2006 je členem katedry politologie a sociologie PF UK, nyní jako odborný asistent. Ve své akademické činnosti se věnuje zejména právní filosofii, právní sociologii, římskému právu a zároveň se aktivně podílí na řešení několika grantových projektů fakulty. V současné době je ředitelem odboru legislativního a právního Magistrátu hlavního města Prahy.
Diskuze k článku ()