Právo i společnost obecně chápou mlčenlivost především jako důvěrný vztah. Ať už jde o vztah mezi pacientem a lékařem, či mezi věřícím a jeho zpovědníkem, nebo v případě advokátní mlčenlivosti o důvěrný vztah mezi advokátem a klientem. Advokátní mlčenlivostí se konkrétně rozumí zákonná povinnost advokáta zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb klientovi. Zákonná povinnost mlčenlivosti pak slouží k naplnění práva na právní pomoc a je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu Hlavy V. (Právo na soudní a jinou právní ochranu) Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v citovaném nálezu advokátní mlčenlivost podpořil před nepřípustnými zásahy ze strany obecných soudů.
Konkrétně případ spočíval v tom, že advokátka byla předvolána trestním soudem, zde Okresním soudem Praha-východ, v procesním postavení svědkyně. V trestní věci, kde byl obžalován bývalý klient advokátní kanceláře, ve které advokátka působí, měla dle pokynu soudu poskytnout svědeckou výpověď o všech okolnostech spáchání trestného činu, o osobě pachatele a veškerých dalších skutečnostech, např. o těch, které se dozvěděla při výslechu klienta na Policii ČR. Při policejním výslechu byla přítomna jako tzv. „substitut“ za jiného, původně zvoleného advokáta klienta. Výpověď před soudem však advokátka nemohla poskytnout s tím, že vypovídat nesmí, protože jako členka České advokátní komory je striktně vázána povinností zachovávat mlčenlivost o všem, co se v souvislosti s poskytováním právních služeb dotyčnému klientovi dozvěděla. S odkazem na zákaz výslechu dle ust. § 99 odst. 2 tr. řádu a v důsledku trvání zákonné povinnosti mlčenlivosti podle § 21 odst. 1, 3 zákona o advokacii (a to i po skončení trestní obhajoby), tak soudu jím požadované informace neposkytla. Před soudem zdůraznila, že trvající zákaz výslechu v důsledku trvání zákonné povinnosti mlčenlivosti jí neumožňuje jednat jinak. Uvedla, že právo nechápe povinnost mlčenlivosti jako privilegium advokáta, ale výlučně jako povinnost k ochraně klienta. Opakovaně setrvala na tom, že by porušením povinnosti mlčenlivosti došlo k popření samotného smyslu advokátní profese, tedy poskytování právní pomoci a hájení zájmů klienta. Soud prvního stupně však důsledně trval na tom, aby advokátka vypovídala, protože jako svědek je dle ustanovení § 97 tr. řádu povinna vypovídat. K takovému jednání se ji soud I. stupně snažil přinutit uložením tří pořádkových pokut, které třemi samostatnými usneseními uložil v řádu několika málo minut za sebou v celkové výši 130 000 Kč. Nutno uvést, že soud I. stupně současně advokátku upozornil, že by proti ní mohlo být zahájeno trestní řízení pro pohrdání soudem. Advokátka se bránila proti uložení všech pořádkových pokut stížnostmi a žádala stížnostní soud o jejich zrušení. Krajský soud v Praze, který o stížnostech rozhodoval, sice na jednu stranu výši pokut výrazně snížil (ze 130.000 Kč na 3 000 Kč), avšak na druhou stranu uvedl, že uložení pořádkových pokut bylo přesto namístě. I při vyčerpání všech řádných a mimořádných opravných prostředků, které právo ve věci umožňovalo, byla advokátka přesvědčena, že dotčenými usneseními obecných soudů došlo k porušení ústavnosti. Proto advokátka prostřednictvím jiného advokáta podala ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR, ve spojení s § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ve své ústavní stížnosti mimo jiné uvedla, že byla dle platného práva po celou dobu povinna zachovávat mlčenlivost. Soud podle ní sice vyzval obžalovaného, zda svou bývalou advokátku zprošťuje mlčenlivosti, avšak ani tehdy poskytnout výpověď nemohla. Důvodem byla skutečnost, že obžalovaný se v trestním řízení následně hájil jako právní laik sám, a ač ji formálně mlčenlivosti zprostil, neměl možnost dostat u soudního jednání radu od profesionálního právníka o následcích zbavení mlčenlivosti pro svou osobu. Současně měl zjevné potíže s pochopením, co soud od něj přesně žádá. Advokátka tak vyhodnotila, že ačkoliv obžalovaný nakonec řekl, že ji mlčenlivosti zprošťuje, má pochybnosti, zda tak obžalovaný neučinil v tísni. Musel se totiž rozhodnout během několika málo minut během hlavního líčení. Proto i přes zdánlivé „zproštění“ vypovídat nemohla s odkazem na svou zákonnou povinnost mlčenlivosti. Pokud ji soud chtěl i přesto donutit vypovídat ukládáním poměrně vysokých pořádkových pokut, dopustil se nepřípustného prolomení advokátního tajemství, které, jak řekl Ústavní soud, „představuje významnou součást práva na soudní ochranu“.
Do řízení před Ústavním soudem vstoupila jako vedlejší účastník Česká advokátní komory (ČAK), která Ústavnímu soudu poskytla své stanovisko ohledně významu advokátní mlčenlivosti zejména v trestních řízeních. ČAK mimo jiné poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 6 Tz 111/2012, ze kterého se podává, že pokud advokát dospěl k závěru, že lze předpokládat, že ke zproštění povinnosti zachovávat mlčenlivost došlo pod nátlakem nebo v tísni, pak byl i nadále vázán povinností mlčenlivosti, jak vyplývá z § 99 odst. 2 trestního řádu. Tísní podle § 21 odst. 2 zákona o advokacii je nutné rozumět i tíseň časovou. Měl-li obžalovaný na výzvu samosoudce při hlavním líčení pro zvážení, zda advokáta povinnosti mlčenlivosti zprostí, či nikoli, čas v řádu desítek vteřin, jsou minimálně dány důvodné pochybnosti o tom, zda tak neučinil v (časové) tísni.
Ústavní soud nakonec ve svém nálezu IV. ÚS 662/23 ústavní stížnosti vyhověl, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 10 To 366/2022-394 zrušil a konstatoval, že jím skutečně byla porušena stěžovatelčina základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Význam tohoto rozhodnutí tak spočívá především v tom, že veřejná moc, a to ani skrze soudy nesmí nepřípustně narušovat zákonem uloženou povinnost mlčenlivosti advokáta, která zaručuje, že všechny skutečnosti a informace, které si advokát a klient navzájem sdělí, zůstanou důvěrné. V opačném případě by jejich vyzrazením došlo k poškození klienta, které si klienti ve všech důsledcích mnohdy ani neuvědomují. Narušení povinnosti mlčenlivosti se tak soudy nemohou domoci ani ukládáním pořádkových pokut. Bez advokátní mlčenlivosti by totiž výkon profese advokáta prakticky postrádal smysl a právo na právní pomoc, zakotvené v Listině základních práv a svobod, by bylo jen prázdnou frází bez skutečného naplnění. Takovým následkům Ústavní soud zabránil a za to mu nejen autorka tohoto článku vyslovuje svůj dík.
Diskuze k článku ()