Smlouva jakožto minimálně dvojstranné právní jednání vyjadřuje konsensus, dobrovolnou shodu. Subjekty se k ní uchylují s cílem zajistit své individuální zájmy, kdy právo jim říká, jakým způsobem toho docílí, však nikoli, že tento způsob musejí využít, nabízí možnost volby právně jednat nebo nejednat. Dle slov zákonodárcových smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.[1]

Rozhodčí řízení v mezinárodním obchodě se stalo fenoménem. V průběhu svého vývoje dosáhlo velmi uznávaného postavení. Stále více nadnárodních korporací si sjednává v obchodních smlouvách rozhodčí doložky, než aby zvolily řešení sporu před vnitrostátními soudy. Důvody jsou ryze logické. Jedná se o nejrychlejší, nejflexibilnější a mnohdy více kvalifikované řešení nově vzniknuvšího sporu.

Tento text se zaměřuje na problematiku zřízení (a vzniku) zástavního práva k budoucím, dosud neexistujícím pohledávkám. Jedná se tedy o pohledávky, které slouží jako zástava, nikoli o pohledávky zajištěné zástavním právem k případným (budoucím) pohledávkám.

Zákonodárce se snaží vytvářet takové podmínky, aby obchodování mezi subjekty bylo plynulé, a aby tyto subjekty měly právní jistotu v práva, která nabyly. Není tedy divu, že zákonodárce přistoupil k úpravě ne/nabytí vlastnického práva od neoprávněného, a to po boku vyspělých států s tržní ekonomikou jako jsou například Švýcarsko, Rakousko nebo Německo. Učinil tak pomocí přijetí ustanovení obsažených v § 1109 až 1113 NOZ.

Výslovné zákonné zakotvení předsmluvní odpovědnosti vyvolalo potřebu zodpovězení mnoha otázek. „Koncentrace“ neurčitých právních pojmů v jediném odstavci značí, že pro použití § 1729 odst. 1 ObčZ bude stěžejní další výklad a budoucí soudní praxe.