Úvaha de lege ferenda nad nevhodnými důsledky aktuální právní úpravy insolvenčního řízení na postavení věřitelů smluvně podřízených pohledávek.

Žijeme ve světě, kde mezilidské vztahy nepoznaly spory, soudců proto není třeba, kde dlužníci plní své povinnosti, takže soudních exekutorů není třeba, kde se lidé nedostávají do dluhové pasti, a tak insolvenčních správců rovněž není třeba. Čtenáře jistě napadne, jak utopický takový model je.

S přijetím nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) došlo v českém právním řádu k nejedné významné změně. Jednou z nich bylo stanovení nového předpokladu pro započitatelnost pohledávek. Konkrétně dle ustanovení § 1987 odst. 2 obč. zákoníku jsou pohledávky „nejisté“ nebo „neurčité“ nezpůsobilé k jednostrannému započtení.

Z oficiální informace o činnosti Finanční správy České republiky za rok 2019 vyplývá, že nejefektivnějším a nejvíce využívaným způsobem provádění daňové exekuce je daňová exekuce přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb podle ustanovení § 190 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“), tj. exekuce finančních prostředků z bankovního účtu daňového dlužníka.

V praxi se stává, že právo ze zajištění má lepší (dřívější) pořadí než pohledávka oprávněného, která je předmětem výkonu rozhodnutí, a proto na ně nemá nařízení výkonu rozhodnutí žádný vliv. Předmětem tohoto článku je souběh exekuce k pohledávce s dřívějším zástavním právem k této pohledávce a procesní důsledky takového souběhu.