V české právní vědě nebyla domněnce vadnosti věnována prakticky žádná pozornost, neboť roli, kterou hraje v zahraničí, v České republice přebíralo ustanovení o záruční odpovědnosti. Protože zákon č. 374/2022 Sb. ruší záruční odpovědnost ve spotřebitelských vztazích, nabývá domněnka vadnosti věci i v českém právu na významu. Příspěvek otevírá v české právní vědě odborný diskurz k pravidlu zakládajícímu domněnku vadnosti věci a zodpovídá základní otázky, které se s jeho aplikací pojí. Příspěvek se nejprve věnuje evropskému pozadí pravidla o domněnce vadnosti věci a jeho smyslu a účelu. V další části příspěvku je pozitivně vymezena působnost pravidla a vysvětleno, proč domněnka vadnosti věci může v aplikační praxi plnit obdobnou roli jako záruční odpovědnost. V následujících částech se autor věnuje běhu doby domněnky vadnosti věci. Závěr příspěvku se zabývá obranou podnikatele proti uplatnění domněnky vadnosti věci. Autor analyzuje možnost podnikatele prokázat, že věc v době převzetí netrpěla vytknutou vadou, a věnuje se výlukám z uplatnění domněnky vadnosti věci pro neslučitelnost s povahou věci (zboží) a vady.
Úvod
Dne 7. prosince 2022 byl ve Sbírce zákonů vyhlášen zákon č. 374/2022 Sb. Zákon mimo jiné transponuje směrnici 2019/771, o některých aspektech smluv o prodeji zboží, a významně novelizuje ustanovení občanského zákoníku o prodeji zboží spotřebiteli. V tomto příspěvku se zaměřuji na výklad § 2161 odst. 5 o. z. upravující tzv. domněnku vadnosti věci. Protože novelizační zákon ruší zákonnou dvouletou záruku za jakost, nabývá ustanovení občanského zákoníkuupravující domněnku vadnosti věci na významu a shodně jako v zahraničí se stává centrálním ustanovením spotřebitelské úpravy práv z vadného plnění. Cílem tohoto příspěvku je otevřít v české právní vědě odborný diskurz k domněnce vadnosti věci a zodpovědět základní otázky, které se s aplikací § 2161 odst. 5 o. z. pojí.
V příspěvku se nejprve věnuji evropskému pozadí pravidla o domněnce vadnosti věci (část 1.) a jeho smyslu a účelu (část 2.). V další části příspěvku explikuji pozitivní vymezení působnosti ustanovení a vysvětluji, proč domněnka vadnosti věci může v aplikační praxi plnit obdobnou roli jako záruční odpovědnost (část 3.). V částech 4. a 5. se věnuji běhu doby domněnky vadnosti věci. V závěru příspěvku se zabývám obranou podnikatele proti uplatnění domněnky vadnosti věci. Po obecném úvodu (část 6.) rozebírám možnost podnikatele prokázat, že věc v době převzetí věci netrpěla vytýkanou vadou (část 6.1), a věnuji se výlukám z uplatnění domněnky vadnosti věci pro neslučitelnost s povahou věci (zboží) a vady (části 6.2 a 6.3).
V příspěvku se věnuji domněnce vadnosti věci v rozsahu, v jakém je upravena ve směrnici 2019/771. Zaměřuji se proto na aplikaci pravidla o domněnce vadnosti věci u kupní smlouvy, jejímž předmětem je hmotná movitá věc. Stranou proto nechávám především specifika uplatnění domněnky vadnosti u nemovité věci (§ 2129 odst. 3 o. z.), digitálního obsahu (§ 2389e odst. 1 a § 2389f odst. 3 o. z.) a díla (§ 2629 odst. 3 o. z.); většina závěrů tohoto příspěvku se však uplatní také na tyto předměty plnění. V příspěvku se dále nevěnuji otázce, zda a jak se domněnka aplikuje při uplatnění jiných práv spotřebitele, než jsou práva z vadného plnění (zejména práva na náhradu škody způsobené údajně vadnou věcí [1]).
Evropské pozadí pravidla o domněnce vadnosti a jeho praktický význam
Pravidlo o domněnce vadnosti věci je nově upraveno v § 2161 odst. 5 o. z. Toto ustanovení stanoví: "Projeví-li se vada v průběhu jednoho roku od převzetí, má se za to, že věc byla vadná již při převzetí, ledaže to povaha věci nebo vady vylučuje. Tato doba neběží po dobu, po kterou kupující nemůže věc užívat, v případě, že vadu vytkl oprávněně." Ustanovení transponuje čl. 11 odst. 1 směrnice 2019/771. Pravidlo o domněnce vadnosti věci není v evropském právu novum. Totožné, pouze jinými slovy vyjádřené pravidlo obsahoval již čl. 5 odst. 3 směrnice 1999/44, jež směrnice 2019/771 nahradila. Závěry rozhodovací praxe a literatury k směrnici 1999/44 jsou proto využitelné také při výkladu směrnice 2019/771.[2]
Směrnice 2019/771 provádí úplnou harmonizaci pravidla o domněnce vadnosti věci (viz čl. 4 směrnice). Soudy se proto při výkladu ustanovení transponujícího pravidlo o domněnce vadnosti nemohou odchýlit od míry ochrany vytyčené směrnicí 2019/771, a to ani ve prospěch spotřebitele. Zatímco zákonné ustanovení, které nemá původ v evropském právu nebo jež transponuje ustanovení směrnice založené na minimální harmonizaci, lze v závislosti na okolnostech konkrétního případu vyložit v pochybnostech ve prospěch spotřebitele,[3] u ustanovení transponujícího směrnicové pravidlo provádějící maximální harmonizaci by byl takový přístup v rozporu s právem EU.[4] Má-li proto soud pochybnosti o výkladu pravidla transponujícího domněnku vadnosti, soud nižšího stupně by měl[5] a soud poslední instance musí předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku. Soud přitom musí mít pochybnost o výkladu ustanovení směrnice provádějícího úplnou harmonizaci především tehdy, je-li mu známo, že jím zastávaný výklad se odchyluje od výkladu podaného soudem jiného členského státu.[6]
Pochopitelně také českému právu není pravidlo o domněnce vadnosti věci cizí. Do českého právního řádu byla domněnka vadnosti zavedena již zákonem č. 136/2002 Sb. a před přijetím novelizačního zákona č. 374/2022 Sb. byla obsažena v § 2161 odst. 2 o. z. V porovnání se zahraničním se u nás nedostalo ustanovení upravující domněnku vadnosti prakticky žádné pozornosti. Nedostatek zájmu české právní vědy však byl pochopitelný. Spolu se zavedením pravidla o domněnce vadnosti věci založil zákonodárce pro spotřebitele dvouletou zákonnou záruku. Záruční odpovědnost a domněnku vadnosti věci nelze směšovat. Ze záruky odpovídá prodávající podnikatel za vady, které se na věci vyskytly po předání věci během záruční doby. Pravidlo o domněnce vadnosti věci naproti tomu "pouze" presumuje, že vada, která se projevila po předání věci, se vyskytovala již při jejím předání. Zohledníme-li však, že věc je vadná také v případě, že nevykazuje smluvenou či při chybějícím odlišném ujednání obvyklou životnost,[7] plní domněnka vadnosti věci v aplikační praxi obdobnou funkci jako zákonná záruka.[8] Pro výsledek aplikace práva proto zpravidla nemělo význam rozlišovat, zda se spotřebitel dovolal práv ze záruky, nebo domněnky vadnosti věci.
Protože novelizační zákon pod vlivem maximální harmonizace směrnice 2019/771 ruší dvouletou záruku a vrací se ve spotřebitelských vztazích k tradičnímu pravidlu, podle něhož prodávající podnikatel odpovídá pouze za vady, které věc měla v době předání věci (přechodu nebezpečí na věci),[9] nabyde domněnka vadnosti věci také v českém právu na významu a shodně jako v zahraničí se bezpochyby stane centrálním ustanovením spotřebitelské úpravy práv z vadného plnění.[10]
Smysl a účel domněnky vadnosti a základní interpretační východisko
Převezme-li kupující vadnou věc, nese dle obecné úpravy při uplatnění práv z vadného plnění důkazní břemeno, že se vada na věci vyskytovala již v době převzetí.[11] Ustanovení o domněnce vadnosti toto důkazní břemeno převrací a ukládá prodávajícímu podnikateli, aby naopak on prokázal, že věc v době převzetí vytknutou vadou netrpěla, ledaže by domněnka vadnosti věci byla neslučitelná s povahou věci (zboží) či vady.
Podle odůvodnění návrhu směrnice 1999/44 vychází pravidlo o domněnce vadnosti z premisy, že pro podnikatele je "významně jednodušší" prokázat, že věc netrpěla v době předání vytýkanou vadou, než pro spotřebitele prokázat, že věc vytýkanou vadou v tomto okamžiku trpěla.[12] Pravidlo tak slouží k nastolení rovnosti zbraní[13] a zabraňuje tomu, aby důkazní břemeno odrazovalo spotřebitele od uplatňování práv z vadného plnění.[14] V literatuře i rozhodovací praxi se domněnka vadnosti obhajuje rovněž obecnou zkušeností, že u vady, která se projeví v relativně krátké době po převzetí věci, lze očekávat, že vada existovala již v době převzetí.[15] Nelze-li proto v soudním sporu prokázat, zda věc trpěla vadou již při převzetí věci (stav non liquet), nevede uplatnění domněnky vadnosti zásadně k nespravedlivému výsledku aplikace práva. Domněnka vadnosti konečně napomáhá také urychlení obchodního styku. Spotřebitel nemusí zboží při převzetí intenzivně kontrolovat a může se spolehnout na možnost dovolat se domněnky vadnosti. Řada autorů argumentuje, že zatímco ve vztazích mezi podnikateli je žádoucí motivovat kupujícího podnikatele, aby s cílem předejití budoucích sporů věc důkladně při převzetí prohlédl, ve spotřebitelských vztazích je vhodné klást větší důraz na plynulý odbyt zboží.[16]
Pro další výklad pravidla o domněnce vadnosti je klíčové posoudit, zda toto pravidlo představuje nesystémovou výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně a výjimky z ní [neslučitelnost s povahou věci (zboží) a vady] naopak extenzivně,[17] nebo zda je naopak domněnka vadnosti ve spotřebitelských vztazích systémovým pravidlem, výjimky z nějž musíme interpretovat co možná nejúžeji.
Cílem směrnic 1999/44 a 2019/771 je především zajištění ochrany spotřebitele.[18] Nejinak je tomu u pravidla o domněnce vadnosti věci. Evropská komise při přípravě směrnice 2019/771 navrhovala zachovat pravidlo o domněnce vadnosti a prodloužit její trvání právě s cílem dosáhnout vyšší úrovně ochrany spotřebitele a usnadnit výkon jeho práv.[19] Generální advokátka Sharpston ve věci Faber argumentovala, že pokud by důkazní břemeno stran vadnosti věci nebylo přeneseno na podnikatele, byl by ohrožen účinný výkon spotřebitelových práv z vadného plnění.[20] Již tento závěr (pravidlo o domněnce vadnosti věci slouží k ochraně spotřebitele) vede k obecnému interpretačnímu východisku, dle něhož pravidlo o domněnce vadnosti věci musí být vykládáno extenzivně a výjimky z něj naopak restriktivně.[21] Z ochrany spotřebitele mají nadto dle záměru Evropské komise profitovat zprostředkovaně také podnikatelé, neboť díky zvýšení důvěry spotřebitelů v účinný mechanismus uplatnění práv z vadného plnění mají být spotřebitelé podníceni k častějšímu (především přeshraničnímu) nákupu zboží.[22] Ustanovení o domněnce vadnosti je tak ve spotřebitelských vztazích systémovým pravidlem. Výjimky z tohoto pravidla proto musí být vykládány restriktivně.[23]
Extenzivnímu výkladu pravidla o domněnce vadnosti věci nepřekáží, že sám Soudní dvůr v rozhodnutí ve věci C-497/13, Faber, označuje ustanovení zakotvující domněnku vadnosti jako "výjimku". Tím soud pouze vyjadřuje, že standardním civilistickým pravidlem je, že existenci vady v době převzetí věci prokazuje kupující.[24] Důkaz o nezbytnosti vykládat ustanovení o domněnce vadnosti extenzivně podal ostatně sám Soudní dvůr v tomtéž rozhodnutí. Soudní dvůr v něm dospěl k závěru, že spotřebitel se může dovolat domněnky vadnosti věci také ve vztahu ke skryté vadě, která později zapříčiní navenek se projevující vadu. Soud tak podal významně extenzivnější výklad směrnicového pravidla, než do té doby zastávaly soudy řady členských států.[25]
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 4/2023. Pokračování je dostupné zde.
[1] K tomu srov. rozsudek německého Spolkového soudního dvora (BGH) z 12. 10. 2016, sp. zn. VIII ZR 103/15, bod 62, a usnesení rakouského Nejvyššího soudního dvora (OGH) z 3. 10. 2018, sp. zn. 5 Ob 65/18x, bod 3.
[2] Srov. ZÖCHLING-Jud, B. Beweislast und Verjährung im neuen europäischen Gewährleistungsrecht. In: STABENTHEINER, J. (ed.). Das neue europäische Gewährleistungsrecht. Wien: Manz Verlag, 2019, s. 202.
[3] Srov. nálezy ÚS z 22. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2989/16, bod 17, a z 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, bod 20. Podle mého názoru lze interpretační pravidlo formulované Ústavním soudem použít až poté, co všechny ostatní standardní metody interpretace práva nevedou k uspokojivému výsledku. Především se domnívám, že před výkladovým pravidlem, dle něhož zákonné ustanovení vykládáme v pochybnostech ve prospěch spotřebitele, by u ustanovení majících původ v evropském právu měla mít přednost domněnka in favorem conventionis, dle níž se zákonodárce v pochybnostech nehodlal odchýlit od unijního pravidla (srov. nálezy ÚS z 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13, bod 33, nebo z 10. 12. 2020, č. j. II. ÚS 2522/19-2, bod 38).
[4] WILKE, F. M. Das neue Kaufrecht nach Umsetzung der Warenkauf-Richtlinie. Verbraucher und Recht. 2021, N. 8, s. 283.
[5] Srov. BOBEK, M. Předložit či nepředložit? Faktory ovlivňující uvážení českého soudce, zda (ne)zahájit řízení o předběžné otázce. Právní rozhledy. 2005, č. 4, s. 124 an.
[6] Srov. rozsudek SD EU z 6. 10. 2021, ve věci C-561/19, Consorzio Italian Management e Catania Multiservizi and Catania Multiservizi, body 40 a 49.
[7] Srov. rozsudek NS z 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 752/2002. Nově rovněž výslovně § 2161 odst. 2 písm. b) o. z.
[8] Shodně LORENZ, S. Komentář k § 477. In: WESTERMANN, H. P. (ed.). Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch: BGB. Band 4/1: §§ 433-480, Finanzierungsleasing, CISG. 8. Auflage. München: C. H. Beck, 2019, marg. č. 5 [cit. 2022-08-29]. Dostupné z: . Dále rovněž níže část 3.
[9] K významu prodlení spotřebitele při převzetí věci viz níže část 4.
[10] Shodně (zentrale Norm) například FOGLAR-DEINHARDSTEIN, S. Die Vermutung der Mangelhaftigkeit gem § 924 ABGB. Zivilrecht aktuell. 2011, č. 7, s. 123.
[11] ZAPLETAL, J. Komentář k § 2104. In: PETROV, J. - VÝTISK, M. - BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 4 [cit. 2022-08-29]. Dostupné z: ; REISCHAUER, R. Komentář k § 924. In: RUMMEL, P. - LUKAS, M. (eds). Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Teilband §§ 917-937 ABGB (Leistungsstörungsrecht). 4. Auflage. Wien: Manz'sche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2018, marg. č. 27; LORENZ, S. Komentář k § 477. In: WESTERMANN, H. P. (ed.). Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch: BGB. Band 4/1: §§ 433-480, Finanzierungsleasing, CISG, marg. č. 3.
[12] Srov. odůvodnění návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o prodeji spotřebního zboží a souvisejících zárukách, COM (95) 520 final, s. 12. Srov. rovněž rozsudek SD EU ze 4. 6. 2015, ve věci C-497/13, Faber, bod 54, nebo stanovisko generální advokátky Sharpston z 27. 11. 2014, v téže věci, bod 88. Shodně rovněž například MATUSCHE-BECKMANN, A. Komentář k § 476. In: MARTINEK, M. (ed.). Staudinger Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. §§ 433-480 (Kaufrecht). Buch 2: Recht der Schuldverhältnisse. 15. Auflage. Berlin: Sellier - de Gruyter, 2013, marg. č. 4 [on-line]. Dostupné z: ; rozsudek BGH z 12. 10. 2016, sp. zn. VIII ZR 103/15, bod 53; OFNER, H. Komentář k § 924. In: SCHWIMANN, E. - KODEK, G. E. a kol. ABGB Praxiskommentar. §§ 859-937 ABGB, Allgemeines Vertragsrecht, WucherG. Band 5. 5. Auflage. Wien: LexisNexis, 2021, marg. č. 3 [cit. 2022-08-29]. Dostupné z: . Kriticky k této premise REISCHAUER, R. Komentář k § 924. In: RUMMEL, P. - LUKAS, M. (eds). Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Teilband §§ 917-937 ABGB (Leistungsstörungsrecht), marg. č. 54.
[13] WERTENBRUCH, J. Komentář k § 476. In: WERTENBRUCH, J. - MATTHIESSEN, M. Soergel Kommentar. Bürgerliches Gesetzbuch. Band 6/2. Schuldrecht 4/2. §§ 454-480. 13. Auflage. Stuttgart: Verlag W. Kohlhammer, 2009, marg. č. 4.
[14] Srov. stanovisko generální advokátky Sharpston z 27. 11. 2014, ve věci C-497/13, Faber, bod 79.
[15] Srov. rozsudek SD EU ze 4. 6. 2015, ve věci C-497/13, Faber, bod 72; OFNER, H. Komentář k § 924. In: SCHWIMANN, E. - KODEK, G. E. a kol. ABGB Praxiskommentar. §§ 859-937 ABGB, Allgemeines Vertragsrecht, WucherG, marg. č. 3; usnesení OGH z 16. 2. 2006, sp. zn. 6 Ob 272/05a, bod 4.2.
[16] Srov. především MAULTZSCH, F. Der Ausschluss der Beweislastumkehr gem. § 476 BGB a.E. Neue Juristische Wochenschrift. 2016, N. 43, s. 3092 a 3093. S odkazem na tohoto autora shodně například LORENZ, S. Komentář k § 477. In: WESTERMANN, H. P. (ed.). Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch: BGB. Band 4/1: §§ 433-480, Finanzierungsleasing, CISG, marg. č. 4. Srov. rovněž TICHÝ, L. - PIPKOVÁ, P. J. - BALARIN, J. Kupní smlouva v novém občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 403.
[17] Srov. v souvislosti s ustanovením o neúměrném zkrácení a výjimkám z něho rozsudek NS z 16. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 451/2019, body 32 an.
[18] Srov. rozsudek SD EU z 27. 10. 2022, ve spojených věcech C-68/21 a C-84/21, Iveco Orecchia, bod 109. Ve vztahu k směrnici 1999/44 srov. rozsudek SD EU z 16. 6. 2011, ve spojených věcech C-65/09 and C-87/09, Weber and Putz, bod 55, nebo rozsudek ze 17. 4. 2008, ve věci C-404/06, Quelle, bod 36. Srov. rovněž rozsudek BGH z 12. 10. 2016, sp. zn. VIII ZR 103/15, bod 53.
[19] Srov. odůvodnění návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o některých aspektech smluv o prodeji zboží online a jinými prostředky na dálku, COM (2015) 635 final, s. 13.
[20] Srov. stanovisko generální advokátky Sharpston z 27. 11. 2014, ve věci C-497/13, Faber, bod 79.
[21] Srov. rozsudek SD EU z 13. 12. 2001, ve věci C-481/99, Heininger, bod 31, nebo rozsudek z 15. 4. 2010, ve věci C-215/08, E. Friz, bod 32.
[22] Srov. odůvodnění návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o některých aspektech smluv o prodeji zboží online a jinými prostředky na dálku, COM (2015) 635 final, s. 11.
[23] LORENZ, S. Komentář k § 477. In: WESTERMANN, H. P. (ed.). Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch: BGB. Band 4/1: §§ 433-480, Finanzierungsleasing, CISG, marg. č. 16; MATUSCHE-BECKMANN, A. Komentář k § 476. In: MARTINEK, M. (ed.). Staudinger Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. §§ 433-480 (Kaufrecht), marg. č. 37; FOGLAR-DEINHARDSTEIN, S. Die Vermutung der Mangelhaftigkeit gem § 924 ABGB, s. 124.
[24] Pravidlo domněnky vadnosti věci nebylo v době přijetí směrnice upraveno v kodexu žádného členského státu a pouze v některých z nich bylo obdobné pravidlo dovozováno v judikatuře. K tomu srov. WERTENBRUCH, J. Komentář k § 476. In: WERTENBRUCH, J. - MATTHIESSEN, M. Soergel Kommentar. Bürgerliches Gesetzbuch. Band 6/2. Schuldrecht 4/2. §§ 454-480, marg. č. 1.
[25] K tomu srov. RUCKTESCHLER, A. Haltbarkeitsgarantie durch die Hintertür. Zeitschrift für Europäisches Privatrecht. 2016, No. 2, s. 528 an.
Diskuze k článku ()