Může podvedený z manželů požadovat „odškodné za nevěru“?

Už samotné slovo „nevěra" vyvolává emoce a kontroverze.

advokát ve spol. ZVOLSKÝ ADVOKÁTI s.r.o.; spolupracující redaktor
Foto: Canva

Nevěra je jedním z nejcitlivějších témat v partnerských vztazích a mnohdy má zničující dopady na zúčastněné strany. Otázka týkající se odškodného za nevěru se v mnoha právních řádech stává středem pozornosti, a to především proto, že často nastává spor o to, jestli by nevěra vůbec měla mít právní důsledky.

Ani u nás není pochyb o tom, že nevěra určité právní důsledky má. Konkrétně může mít důsledky při rozhodování o vypořádání společného jmění manželů, popř. při rozhodování o výživném. [1] Dnes se však podíváme na otázku, která je o něco kontroverznější a která zní: Může podvedený manžel požadovat kompenzaci za emocionální a morální útrapy způsobené nevěrou? [2]

Nevěra jako základ odpovědnosti za nemajetkovou újmy

Manželská nevěra může způsobit značné duševní útrapy druhému, tj. podvedenému manželovi. Důsledkem nevěry může být i duševní porucha, která může být dokonce diagnostikována i jako duševní onemocnění. Psychické útrapy, které jsou důsledkem nevěry, mohou být spojeny s různými příznaky, jako je nespavost, zvuky v uších, noční můry a obecná duševní nepohoda.[3] To může zahrnovat i emocionální stavy, jako jsou zhnusení, zděšení, úzkost, stejně jako obavy o budoucnost nebo rodinu (v čele s obavami o to, co bude s dětmi).[4] Může dojít i k dalším újmám v nemajetkové sféře, jako je ztráta osobního štěstí, včetně štěstí v manželství a rodině, ztráta cti apod.[5] 

Z právního hlediska představují shora uvedené stavy nemajetkovou újmu na přirozených právech podvedeného manžela, a to v podobě újmy na zdraví, popř. v podobě duševních útrap. Občanský zákoník řeší tuto problematiku v § 2956 a následujících. 

Nicméně ne každá nemajetková újma je nahraditelná. Konkrétněji: k tomu, aby se podvedený manžel mohl domáhat odčinění shora popsaných újem, musí být splněny také další podmínky. Jednou z nich je tzv. protiprávnost. A je otázkou, jestli protiprávnost můžeme dovodit z „pouhého“ porušení povinnosti manželské věrnosti (tj. § 687 odst. 2 obč. zákoníku). Podle mého názoru tomu tak je.[6]   I na povinnosti a práva mezi manžely se totiž použijí pravidla o závazcích (a to buď na základě § 11, nebo na základě § 1723 odst. 2 obč. zákoníku).[7], [8]

Domnívám se proto, že pokud nebude existovat „ospravedlnění“ pro nevěru, může podvedený manžel požadovat po nevěrném manželovi, aby jeho újmu odčinil, a to v některých případech i v penězích. „Ospravedlněním“ nevěry může být typicky např. předchozí domácí násilí ze strany manžela, který byl nakonec podveden.[9] 

Nárok na náhradu nemajetkové újmy však podle mého může směřovat nejen vůči manželovi či manželce, ale i proti milencovi či milence. Typicky tomu tak bude v případech, ve kterých milenec či milenka o manželském svazku svého sexuálního partnera ví (nebo přinejmenším jako osoba průměrného rozumu vědět může). Zde by se již uplatnění nároku nemohlo opírat o § 687 odst. 2 obč. zákoníku, ovšem existují i jiná ustanovení. Především přicházejí v úvahu pravidla o náhradě škody způsobené úmyslným porušením dobrých mravů, a dále pravidla o ochraně osobnosti.

Závěrem

Otázka, zda by mělo být možné požadovat odškodné za nevěru, má i morální aspekt. Někteří mohou tvrdit, že by se osobní problémy v partnerských vztazích soudní cestou řešit neměly. Takové názory však opomíjejí, že i rodinné právo je součástí práva občanského a že právo na rodinný život a právo na ochranu duševní integrity má obecně (přinejmenším) stejnou hodnotu, jako svoboda rozhodnout se, jestli chci setrvat v manželském svazku s určitým člověkem, nebo ne. 

Domnívám se, že povinnosti z oblasti rodinného práva by (již) neměly mít pouze deklaratorní charakter.[10] Proto nesouhlasím s tím, že porušení povinnosti manželské věrnosti nemá být spojeno v podstatě se žádným účinným právním postihem.[11] Porušením povinností z oblasti rodinného práva bychom podle mého neměli přisuzovat nanejvýš pouze důsledky z oblasti rodinného práva (např. SJM, výživné), ale za splnění zákonných předpokladů musíme připustit i důsledky z jiných oblastí.[12]  

V tomto článku hájím názor, že pokud dojde k nevěře, může mít podvedený partner právo na odčinění způsobeného utrpení, ba dokonce lze uvažovat i např. o náhradě škody (která může spočívat např. v nákladech na detektivní služby, na manželskou terapii apod.). Tyto nároky lze vymáhat primárně po nevěrném manželovi, avšak zákon podle mého dává podklad také pro prosazení těchto nároků vůči milenci či milence. 

Nevěra tedy může mít i finanční důsledky. V řízení o „odškodném za nevěru“ budou muset soudy vždy provést určité poměřování mezi kolidujícími zájmy – na jedné misce vah stojí zájem nevěrného manžela na svobodné uspořádání vlastní osobní sféry a na misce druhé zájem podvedeného manžela na ochranu rodinného života[13] i na ochranu zdraví (resp. na ochranu duševní integrity, popř. ještě obecněji na ochranu osobnosti). Soudy by rozhodně neměly opomíjet, že soukromé právo obecně musí chránit člověka, který je ve své soukromé sféře postižen jednáním jiného, zvlášť pokud se jedná o úmyslné jednání, které je navíc vedeno zavrženíhodnou pohnutkou.[14] 

Závěry tohoto článku samozřejmě nemění nic na tom, že manželé mohou zvolit i „tradičnější“ řešení, jako je především manželská poradna, terapie nebo mediace. Pravdou je, že tyto postupy mohou být méně nákladné a emotivně méně náročné než soudní proces.

Otázka odškodného za nevěru je komplikovaná a její řešení závisí na mnoha faktorech. Tento článek měl mj. poukázat na to, že pokud se ocitnete v podobné nezáviděníhodné situaci, můžete ji konzultovat také s právním expertem.

Někdy příště se budu věnovat také: 

  • možnosti manžela požadovat po nevěrné manželce náhradu za výživnéplacené ve prospěch cizího dítěte, o kterém se manžel mylně domníval, že je jeho vlastní; 
  • možnosti požadovat náhradu újmy spočívající v nakažení nemocí, kterou podvedený manžel „chytil“ od milence či milenky (resp. přesněji řečeno „přes“ milence či milenku); a možná také
  • možnosti podvedeného manžela požadovat, aby se milenec či milenka odstěhoval(a) z obydlí manželů.

[1] Z veřejně dostupných zdrojů srov. např. KOREJZOVÁ, J. Právní následky manželské nevěry. [cit. dne 5. 9. 2023].

[2] Pokud je mi známo, č eské soudy tuto, resp. podobnou otázku řešily patrně pouze jednou. Žaloba manžela na nevěrnou manželku byla zamítnuta – o případu blíže pojednává POKORNÝ, M. Odškodné za nevěru. Právní rádce, č. 4/2020.

[3] Především může jít o diagnostikovanou posttraumatickou stresovou poruchu (Dg. F43.1).

[4] Srov. TELEC, I. Manželská věrnost v právním smyslu. In: ŠÍNOVÁ, R. a kol. Pocta Milaně Hrušákové. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 319.

[5] Tamtéž.

[6] I v Rakousku najdeme zajímavé názory – srov. např. STREITMAYER, M. Ehebruch und Schadenersatz. Diplomová práce, Karl-Franzens-Universität Graz: 2011, s. 65: „S ohledem na nejnovější judikaturu si lze představit i […] uznání nároku na náhradu za bolest a útrapy z důvodu utrpěné psychické újmy, která je vyvolána cizoložným chováním.

[7] TELEC, I. Manželská věrnost v právním smyslu. In: ŠÍNOVÁ, R. a kol. Pocta Milaně Hrušákové. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 315 (pozn. pod čarou č. 666).

[8] Inspirativní může být rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora (OGH) ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 4 Ob 8/11x, ve kterém OGH potvrdil možnost úspěšně uplatnit nárok na náhradu za bolest a útrapy, které utrpěl muž v důsledku toho, že mu matka jeho dítěte bránila ve styku s tímto dítětem. I u nás existuje jeden podobný případ, kterým se zabýval Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 18. 12. 2019, č. j. 70 Co 243/2018-172.

[9] Srov. TELEC, I. Manželská věrnost v právním smyslu. In: ŠÍNOVÁ, R. a kol. Pocta Milaně Hrušákové. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 318.

[10] Srov. TELEC, I. Subjektivní práva rodinná. Právní rozhledy, č. 3/2012, s. 77 a násl.

[11] Shodně TELEC, I. Manželská věrnost v právním smyslu. In: ŠÍNOVÁ, R. a kol. Pocta Milaně Hrušákové. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 315.

[12] Povinnosti z oblasti práva rodinného jsou obecně vymahatelné, ovšem často je přesto nelze vymoci, neboť musí ustoupit jiné hodnotě, se kterou kolidují. Výstižně TELEC, I. Subjektivní práva rodinná. Právní rozhledy, č. 3/2012, s. 81: „Důvodem neprosaditelnosti nebo jen obtížné prosaditelnosti práva na věrnost v praxi však není jeho nenárokovatelnost, nýbrž něco zcela jiného. Totiž skutečnost, že s výkonem osobního manželského práva na věrnost (s exekvovatelným nárokem na osobní zdržovací plnění) přinejmenším potenciálně koliduje osobnostní právo druhého manžela – a to právo změnit své přesvědčení o účelnosti dosavadního manželského společenství, jež je součástí jeho osobního práva na soukromý a rodinný život.“

[13] Viz čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

[14] Srov. TELEC, I. Subjektivní práva rodinná. Právní rozhledy, č. 3/2012, s. 77 a násl. Jakékoli omezení náhrady újmy vzniklé zásahem do osobnosti znamená, že určitá újma na přirozených právech člověka zůstává v oblasti občanského práva bez sankce, čímž je mařen nejsilnější a často jediný nástroj k zajištění respektu k osobní hodnotě jednotlivce. 

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články