V této souvislosti věnuji zvýšenou pozornost nedávnému rozhodnutí tamního Ústavního tribunálu, který omezil výjimky z legálního provedení interrupce, když zrušil ustanovení zakotvující důvod spočívající ve vývojových vadách či nevyléčitelné nemoci plodu. Zaobírám se především argumentací tribunálu, která se do značné míry opírá o vágnost napadeného ustanovení a řeší lidskoprávní otázky ohledně ochrany důstojnosti a života nenarozeného dítěte. Jednotlivé poznatky konfrontuji s mezinárodními smlouvami a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který se k situaci v Polsku opakovaně vyjadřoval. Kromě toho poukazuji nejen na právní a společenské důsledky zpřísňování polské interrupční legislativy, ale také na její dopady na rozvoj potratové turistiky, jejíž přípustnost lze ve vazbě na české právní předpisy interpretovat různým způsobem.
Úvod
Jen málo témat vyvolává od nepaměti tolik kontroverzí a otázek jako problematika umělého ukončení těhotenství.[1] Stále se však nedá hovořit o tom, že by se podařilo dosáhnout konsensu ohledně jejich zodpovězení. Jedná se o důsledek mnoha okolností, mezi které můžeme bezpochyby zařadit nejen všeobecně negativní dopady provádění interrupcí, ale také jejich interdisciplinární povahu a společensko-kulturní podmíněnost. Ať už dochází k záměrnému ukončení těhotenství z jakýchkoliv příčin, je důsledkem takového postupu vždy ztráta začínajícího lidského života, včetně více či méně závažného zásahu do tělesné a psychické integrity ženy, která s ním byla až do tohoto okamžiku nerozlučně spojena. Právě dané spojení vytváří zcela jedinečný, byť časově omezený, vztah dvou lidských bytostí, který je někdy označován jako dualita v jednotě. Jeho význam však není pouze biologický. Samotná podstata interrupcí je totiž z povahy věci založena na řešení střetu či kolize práv a zájmů těhotné ženy a jejího nenarozeného dítěte. Ochrana jednoho práva či zájmu tak v mnoha případech zákonitě vede k zásahu do toho druhého. To dává interrupcím lidskoprávní charakter a vyvolává současně potřebu hledání optimálního řešení konfliktních situací, které se mohou během prenatálního období vývoje člověka v různých podobách vyskytovat.
V této souvislosti nelze odhlédnout od již naznačené kulturní podmíněnosti interrupcí, respektive způsobu jejich právní regulace. V důsledku toho se v rámci mezinárodního společenství nesetkáme s jednotným přístupem, ale naopak nepřeberným množstvím národních alternativ, které se pomocí konkrétních důvodů, lhůt nebo jiných podmínek snaží stanovit rovnováhu mezi právní ochranou ženy a jejího dítěte.[2] Mým záměrem není zabývat se primárně srovnáním přístupů v jednotlivých státech, které jsou v doktríně často zjednodušeně rozlišovány jako restriktivní a liberální. Naopak se ve svém výkladu zaměřím výhradně na polskou legislativu, která je v této oblasti po dlouho dobu považována za jednu z nejpřísnějších v Evropě. Za tímto účelem nejprve představím historický vývoj dotčené právní úpravy, a to ve vazbě na její zpřísnění po změně politického systému v 90. letech minulého století. Zvýšenou pozornost budu věnovat zejména nálezu polského Ústavního tribunálu z minulého roku, který využil své kompetence k tomu, aby taxativně stanovené důvody k podstoupení interrupce ještě více omezil.
Z právního hlediska je dále nutné zodpovědět otázku, zda současná koncepce právní úpravy interrupcí v Polsku skutečně odporuje evropským a mezinárodním závazkům, či nikoliv. Za tímto účelem se budu zabývat tím, zda lze z jednotlivých lidskoprávních dokumentů dovozovat právo na podstoupení umělého ukončení těhotenství, popřípadě za jakých podmínek. V této souvislosti se zaměřím zejména na související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP"), který již byl v minulosti konfrontován s řadou stížností dotýkajících se argumentovaného práva ženy na rozhodování o své tělesné integritě. Závěrem budu věnovat pozornost souvisejícím dopadům zpřísnění polské právní úpravy. Tím mám na mysli rovněž důsledky spojené s dalším rozvojem potratové turistiky do jiných evropských států, včetně České republiky. Ačkoliv bylo dané řešení podpořeno také ze strany Evropské unie, ukážu na potenciální problémy právního a politického charakteru, které mohou provázet případné rozhodnutí českých orgánů veřejné moci danou výzvu vyslyšet, tedy de facto organizovat a podporovat obcházení polského zákazu interrupcí, což bylo doposud výhradně záležitostí organizací neziskového charakteru.
Historický vývoj polské interrupční legislativy
Stejně jako v případě jiných států, také polská právní úprava interrupcí prošla v průběhu času svébytným vývojem. Ten reflektoval mimo jiné politické a společenské okolnosti. Pokud budu mapovat pouze období moderních dějin, můžeme vycházet z toho, že z dnešního pohledu restriktivní přístup k interrupcím panoval ve většině evropských států v zásadě až do padesátých let minulého století.[3] Polsko v tomto ohledu nebylo výjimkou. Přesto se jednalo o druhý stát na světě, který již roku 1932 umožnil prostřednictvím změny trestního zákoníku provádění interrupcí nejen v případě ohrožení života a zdraví ženy, ale také za situace, pokud bylo těhotenství důsledkem trestného činu znásilnění nebo incestu.[4] Na druhou stranu nelze hovořit o tom, že by polská právní úprava v rozhodné době umožňovala podstoupení daného lékařského zákroku rovněž z jiných důvodů, typicky osobního nebo sociálně-ekonomického charakteru. Výjimkou bylo poměrně krátké období nacistické nadvlády v Evropě během druhé světové války, kdy nebylo provádění interrupcí v případě polských žen postihováno, respektive bylo dekriminalizováno. Současně byly polské ženy k umělému ukončení těhotenství často nuceny. Jednalo se o důsledek uplatňování nacistické ideologie a politiky, jejíž součástí byla mimo jiné snaha omezit reprodukci populace ve východních (okupovaných) oblastech, k čemuž bylo vytvoření širokého přístupu k interrupcím vhodným nástrojem. Z logiky věci tak nebyla důvodem dané regulace ani zvýšená ochrana nenarozených dětí, protože se podle nacistů rovněž jednalo o příslušníky rasy, kterou považovali za méněcennou.[5]
Po skončení druhé světové války nicméně nedošlo k oficiálnímu zmírnění podmínek pro přístup k interrupcím. Změna nastala přes odpor katolické církve až v roce 1956, kdy byl do polské právní úpravy nově zakotven sociální důvod k podstoupení umělého ukončení těhotenství, a to pomocí neurčitého právního pojmu "obtížné životní podmínky".[6] Přesto byla pro ženu povinná konzultace alespoň se dvěma lékaři, kteří naplnění zákonných podmínek osvědčovali. Hlavním motivem pro rozvolnění měla být snaha o řešení situace spojené s poměrně velkým výskytem mateřské mortality, a to ve vazbě na ukončování těhotenství nelegálním a neodborným způsobem. Na druhou stranu nelze opomenout ani politické souvislosti, včetně zesilujícího aspektu socialistického řízení státu a společnosti. O tom svědčí mimo jiné skutečnost, že podobným způsobem došlo k dekriminalizaci a rozvolnění interrupčních předpisů také v jiných socialistických státech, včetně Československa (později ČSSR).[7] V roce 1959 následně došlo k další dílčí změně polské právní úpravy v této oblasti, když bylo prostřednictvím normativního právního aktu tamního Ministerstva zdravotnictví de facto umožněno podstoupit umělé ukončení těhotenství na prostou žádost, čímž se z interrupcí stal relativně snadno dostupný zákrok.[8]
Výše uvedená liberalizace právní úpravy měla za následek to, že interrupce nebyly v Polsku po dlouhou dobu stěžejním společenským tématem. Přestože bylo možné pozorovat v 80. letech minulého století konkrétní snahy o zpřísnění zavedených pravidel, nebyly úspěšné. K obratu došlo až v důsledku změny politického systému. V této souvislosti bylo mezi lety 1989 až 1992 projednáváno velké množství návrhů na změnu právní úpravy, přičemž některé z nich počítaly dokonce s tím, že dojde k omezení provádění umělého ukončení těhotenství pouze na případy, kdy je reálně ohrožen život těhotné ženy. Celý vývoj provázely rovněž neúspěšné snahy o vyvolání celostátního referenda za účelem rozhodnutí o dalším osudu polských interrupčních předpisů.[9] Za milník lze nicméně považovat až přijetí dodnes diskutovaného zákona o plánování rodiny, ochraně lidského plodu a podmínkách přípustnosti přerušení těhotenství z roku 1993 (dále též "polský interrupční zákon"), což výrazně ovlivnilo obnovení silného postavení katolické církve,[10] včetně jejího vlivu na tamní legislativu.[11] Revoluční charakter daného zákona měl spočívat v tom, že došlo k odstranění možnosti podstoupit umělé ukončení těhotenství ze sociálních důvodů, které byly zavedeny zákonem z roku 1956. Tento krok měl samozřejmě za následek vznik názorového konfliktu napříč společností a politickým spektrem, přičemž vedl k zásadnímu snížení počtu interrupcí, které byly oficiálně prováděny. Záměrně hovořím o oficiálních zákrocích, protože byly současně diskutovány problémy spojené s rozvojem poskytování dotčených služeb v mimoprávní rovině.[12]
Navzdory popisovanému vývoji došlo v roce 1996 k úspěšné snaze některých zákonodárců dotčenou právní úpravu novelizovat, respektive opětovně zakotvit možnost legálního provedení interrupce z důvodů sociálního charakteru, což bylo několik předcházejících let znemožněno. K prosazení této změny došlo díky politické situaci, a to za podpory nově zvoleného a v tomto směru liberálně smýšlejícího prezidenta, kterým byl Aleksander Kwasniewski. Bez ohledu na tuto skutečnost nelze hovořit o tom, že by se vývoj polské interrupční legislativy obrátil opačným směrem než doposud. Záhy po svém přijetí byla totiž změna zákona na návrh skupiny zákonodárců zrušena, a to nálezem polského Ústavního tribunálu ze dne 28. 5. 1997, K 26/96. Podle názoru příslušného tribunálu totiž není dán prostor k jinému výkladu, než že právní ochrana lidského života musí být vztažena na všechna vývojová stádia člověka, tedy rovněž před narozením. Jedná se o základní postulát demokratického právního státu, který je ústavně zakotven, respektive vychází již z požadavku na péči a ochranu manželství a rodiny. V této souvislosti poté soudní tribunál poukázal také na v referendu nově přijatou Ústavu z roku 1997, která sice ještě nebyla v platnosti, ale v čl. 38 pro futuro stanovila, že: "Polská republika poskytuje každému člověku právní ochranu života."[13] Z toho podle tribunálu výslovně vyplývá rovnocenná ochrana života každého člověka, která musí být při tvorbě prostých zákonů respektována a nemůže být opomíjena za účelem provádění interrupcí z nespecifikovaných důvodů sociálního charakteru.[14]
Po zásahu Ústavního tribunálu tedy zůstal nadále v platnosti polský interrupční zákon založený na taxativním výčtu důvodů pro podstoupení umělého ukončení těhotenství, byť bez zrušeného ustanovení, které mělo umožňovat řešení složitých životních situací těhotné ženy. Ve své preambuli právní předpis poukazuje na právo ženy rozhodovat o svém rodinném životě, ale spíše ve vazbě na potřebu poskytování adekvátních informací, vzdělání a poradenství v kontextu předcházení nechtěnému těhotenství. S tím souvisí také dále zakotvený požadavek na zařazení vhodné sexuální výchovy do školních vzdělávacích programů, včetně povinnosti orgánů veřejné moci a samosprávy poskytovat těhotným ženám nejen zdravotní, ale také adekvátní sociální a finanční podporu. Za významnou lze pak považovat rovněž skutečnost, že polský interrupční zákon ve vztahu k péči o těhotné ženy vyžaduje spolupráci orgánů veřejné moci mimo jiné s církevními organizacemi, což jen potvrzuje dlouhotrvající a silný vliv katolické církve v dané oblasti.[15]
Pro účely tohoto článku je však podstatné vymezit zejména důvody, které byly daným zákonem pro umělé ukončení těhotenství v rozhodné době stanoveny. Prvním z nich reflektuje již tradičně uznávanou ochranu života a zdraví ženy, pakliže by byla průběhem těhotenství přímo ohrožena. V takovém případě může být interrupce provedena výhradně lékařem v nemocnici, a to na základě informovaného souhlasu ženy, pakliže se nejedná o nezletilou či plně nesvéprávnou osobu. Za daných okolností je nutné získat rovněž souhlas zákonného zástupce, popřípadě opatrovnického soudu. Nejedná se však o jediné podmínky, které jsou zákonem stanoveny. Přestože má být těhotenství ukončeno z důvodu ochrany života nebo zdraví ženy, musí být za tímto účelem poskytnut souhlas jiného lékaře než toho, který zákrok provede. Jedinou výjimkou je situace, kdy je život ženy bezprostředně ohrožen, což vyžaduje okamžitou lékařskou pomoc. Kromě toho lze provést interrupci také za předpokladu, že těhotenství je důsledkem trestného činu, typicky znásilnění nebo incestu. Podstoupení daného lékařského zákroku je pak kromě souhlasu ženy limitováno lhůtou 12 týdnu a podmíněno osvědčením ze strany státního zastupitelství. Posledním důvodem pro provedení interrupce byla až do roku 2020 skutečnost, že prenatální diagnostika či jiné formy vyšetření nasvědčovaly tomu, že je dána vysoká pravděpodobnost výskytu těžké a nenávratné vady plodu nebo nevyléčitelné nemoci, která ohrožuje jeho život.[16] Porušování stanovených pravidel je pochopitelně postihováno prostřednictvím příslušných skutkových podstat trestných činů, které však nezahrnují samotnou matku dítěte, jejíž odpovědnost je v tomto směru stále vyloučena.[17]
Výše uvedená právní úprava platila v Polsku déle než dvacet let, přestože stále přetrvávaly snahy jak o její další restrikci, tak liberalizaci. V této souvislosti bylo rozhodné období po roce 2001, kdy se ve volbách dostala k moci levicově orientovaná koalice (SLD-UP), která disponovala zásadní většinou hlasů v obou komorách polského Parlamentu, tedy rovněž dostatečnou silou k tomu, aby deklarované záměry ohledně rozvolnění interrupční legislativy prosadila. Nakonec se však v tomto ohledu žádná výrazná iniciativa neuskutečnila, a to až do roku 2004, kdy bylo ze strany tzv. Ženské parlamentní skupiny neúspěšně usilováno o přijetí konkrétního návrhu na změnu interrupčního zákona, který však nebyl v důsledku následně vzniklé politické situace přijat. Konkrétně mám na mysli rok 2005, kdy v parlamentních i prezidentských volbách uspěla konzervativně orientovaná strana Právo a spravedlnost (PiS), čímž byla snaha o liberalizaci právní úpravy umělého ukončení těhotenství potlačena. Přestože v následujících volbách neuspěla, stále bylo možné pozorovat pokračující tendence ke zpřísnění stanovených podmínek, a to za podpory velké části občanské společnosti, která je ve vztahu k tomuto tématu dlouhou dobu silně polarizována.[18] Nakonec však nebyl žádný z pokusů o legislativní změnu (cestou novelizace stávajícího zákona) úspěšný. Zásadní obrat nastal až v roce 2020, kdy se ke slovu znovu dostal polský Ústavní tribunál, který dosavadní výčet důvodů pro podstoupení interrupce ještě více zredukoval.[19]
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 8/2022. Pokračování je k dispozici zde.
[1] Záměrně v celém textu používám vedle pojmu interrupce označení umělé ukončení těhotenství, přestože zákonná terminologie v České republice daný lékařský zákrok popisuje jako umělé přerušení těhotenství. Domnívám se, že takové pojmenování nekoresponduje s povahou a důsledky poskytování dané zdravotní služby, pročež je ostatně od jeho používání v odborné diskusi postupně upouštěno.
[2] Někteří autoři v tomto ohledu terminologicky rozlišují indikační, termínové nebo smíšené přístupy či modely právní úpravy. Viz také DUDOVÁ, Radka. Interrupce: zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2012, s. 9-10.
[3] Jednalo se mimo jiné o důsledek postupného zesilování tendencí ke zrovnoprávnění žen ve společnosti, a to ve vazbě na různé oblasti společenského života a postavení jednotlivce, mezi které patří nejen otázky volebního práva či pracovních podmínek, ale také reprodukce a vedení sexuálního života. Viz FIALA, Christian. Abortion in Europe: Are the laws and practices patient centred? Entre Nous: The European Magazine for Sexual and Reproductive Health. 2005, No. 59, s. 23 [cit. 2021-11-23].
[4] NOWICKA, Wanda. The Struggle for Abortion Rights in Poland. In: PARKER, R. et al. (eds). SexPolitics: Reports from the Front Lines. Sexuality Policy Watch, s. 169 [cit. 2021-11-23].
[5] Uvedená a svojí povahou systematická forma prevence porodnosti byla v rámci následně proběhlých Norimberských procesů považována za součást zločinů proti lidskosti, kterých se nacisté na okupovaných územích v různých formách dopouštěli v rámci realizace celkového programu genocidy. Blíže viz JOSEPH, Rita. Human Rights and the Unborn Child. Leiden, 2009, s. 72-74.
[6] HUSSEIN, Julia et al. Abortion in Poland: politics, progression and regression. Reproductive Health Matters: An international journal on sexual and reproductive health and rights. 2018, Vol. 26, No. 52 [cit. 2021-11-23].
[7] V Československu byly interrupce dlouhou dobu přípustné pouze z důvodu ochrany života a zdraví ženy, popřípadě za situace, kdy byly zjištěny na straně plodu negativní genetické predispozice. V ostatních případech bylo provedení umělého ukončení těhotenství kriminalizováno, a to včetně zakotvení odpovědnosti samotné ženy. Ke změně uvedeného přístupu došlo podobně jako v Polsku až v 50. letech minulého století. Jednalo se o důsledek přijetí zákona č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění do 1. 1. 1987, včetně prováděcího právního předpisu, a to ve smyslu vyhlášky č. 71/1973 Sb., kterou se provádí zákon č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství, taktéž ve znění do 1. 1. 1987. Na základě těchto právních předpisů totiž došlo po vzoru Sovětského svazu ke zmírnění interrupční legislativy, a to zavedením tzv. interrupčních komisí, které mohly ženám udělit souhlas s provedením daného zákroku za předpokladu, že k tomu byly dány "důvody zvláštního zřetele hodné", mezi které byla zařazena mimo jiné nepříznivá socioekonomická situace neprovdané matky dítěte. Blíže viz DUDOVÁ, Radka. Interrupce v socialistickém Československu z foucaultovské perspektivy. Gender, rovné příležitosti, výzkum. 2009, roč. 10, č. 1, s. 28.
[8] NOWICKA, Wanda. The Struggle for Abortion Rights in Poland, s. 169.
[9] Ibidem, s. 170-171.
[10] CZERWINSKI, Alicia. Sex, Politics, and Religion: The Clash between Poland and the European Union o opean Union over Abor er Abortion. Denver Journal of International Law & Policy. 2020, Vol. 32, No. 4, s. 657.
[11] Podobný vliv katolické církve lze dlouhodobě pozorovat například na Maltě, v San Marinu nebo v Irsku, kde se však původně velmi přísná právní úprava interrupcí výrazně liberalizovala, a to ve vazbě na referendum z roku 2018. Blíže viz DRUCIAREK, Malgorzata. >>Schwarzer Protest<< - in Richtung eines neuen >>Kompromisses<< beim Abtreibungsrecht? Bremen: Deutsches Polen-Institut Darmstadt und Forschungsstelle Osteuropa, 2016, s. 2; SUITER, Jane. Deliberation in Action - Ireland's Abortion Referendum. Political Insight [online]. 2018, Vol. 9, No. 3, s. 30-32. Dostupné z: researchgate.net/publication/326903763_Deliberation_in_Action_-_Ireland%27s_Abortion_Referendum> [cit. 24. 11. 2021].
[12] NOWICKA, Wanda. The Struggle for Abortion Rights in Poland, s. 171.
[13] Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej. Dostupné z: Strona glówna Sejmu [cit. 2021-11-24].
[14] Současně bylo v daném rozhodnutí zdůrazněno, že pojem "člověk" není v rámci mezinárodních lidskoprávních dokumentů definován. Viz Nález Ústavního tribunálu Polska ze dne 28. 5. 1997, K 26/96 [online]. Wolters Kluwer [cit. 2021-11-24].
[15] CENTER FOR REPRODUCTIVE RIGHTS. The Family Planning, Human Embryo Protection and Conditions of Permissibility of Abortion Act of 7 January 1993 [online]. Center for Reproductive Rights [cit. 2021-11-26].
[16] Podrobnosti jsou v tomto směru stanoveny prováděcími právními předpisy, a to konkrétně vyhláškou ministra zdravotnictví ze dne 22. 1. 1997 o kvalifikaci lékařů oprávněných provádět umělé přerušení těhotenství a vyhláškou ze dne 21. 12. 2004 o některých lékařských službách.
[17] CENTER FOR REPRODUCTIVE RIGHTS. The Family Planning, Human Embryo Protection and Conditions of Permissibility of Abortion Act of 7 January 1993 [online]. Center for Reproductive Rights [cit. 2021-11-26].
[18] Konkrétně je v tomto ohledu poukazováno zejména na období mezi lety 2011 až 2016, kdy bylo opakovaně usilováno o prosazení změny právní úpravy, která by provádění interrupcí ještě zpřísnila, respektive vedla v podstatě k jejich úplnému zákazu. Výjimkou měla být pouze možnost upuštění od trestního stíhání za situace, kdy byl život ženy vážně ohrožen. Stejná situace nastala v roce 2016, kdy bylo za podpory katolické církve a konzervativních organizací Ordo Iuris a Stop Abortion shromážděno na 400 000 petičních podpisů, které měly za cíl podpořit obdobný návrh zákona, který počítal rovněž s možností trestního postihu samotné ženy, a to trestem odnětí svobody až na 5 let. Podle názoru odborníků nebylo na základě daného návrhu možné vyloučit ani případy postihu žen, jejichž nedbalostní jednání by bylo považováno za příčinu spontánního potratu, respektive nutného ukončení těhotenství. Přestože nebyl žádný z obdobných návrhů přijat, vyvolal důraznou reakci těch organizací, které zastávají opačné stanovisko a požadují liberalizaci v dané oblasti. Jednalo se především o organizaci All-Poland Women's Strike, která v září roku 2016 iniciovala tzv. Černý protest (Black Protest), do kterého se postupně zapojilo několik set tisíc osob. Jeho důsledkem bylo také zpracování a masivní podpora neúspěšného návrhu zákona, který měl naopak interrupce legalizovat na prostou žádost ženy v prvních 12. týdnech těhotenství, jako je tomu v řadě evropských států, včetně České republiky. Viz KOROLCZUK, Elzbieta. Explaining mass protests against abortion ban in Poland: the power of connective action. Zoon politikon. 2016, No. 7, s. 92-98.
[19] MECHLINSKA, Anna. Polish Constitutional Tribunal Abortion Judgment. Human Rights Pulse [online]. 14. 12. 2020 [cit. 2021-12-03].
Diskuze k článku ()