Dítě jako svědek domácího násilí – část 3: trestněprávní odpovědnost pachatelů

První část článku si můžete přečíst zde, druhou zde.

Trestněprávní odpovědnost za domácí násilí

Úvodem je nutno připomenout, že nikoli každé domácí násilí je trestným činem. Trestní právo postihuje pouze nejhorší formu domácího násilí, a to jednání, které naplňuje znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 trestního zákoníku[1] (v případě jednání vůči dítěti v péči by se jednalo o trestný čin týrání svěřené osoby dle § 198 trestního zákoníku).

Výklad pojmu týrání je poměrně ustálený a dle odborné literatury i judikatury se jím rozumí takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním se spolužijící osobou, jež dosahuje především vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti, jakož i určité míry trvalosti a současně dosahuje takové intenzity, aby bylo schopno vyvolat stav, kdy postižená osoba, která je takovému jednání vystavena, jej pociťuje jako těžké příkoří, resp. pociťuje psychické nebo i fyzické útrapy. Týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace, v činění schválností apod., popř. může jít o kombinaci více forem[2]. Pro podrobnější výklad je možno odkázat např. článek na Co je a co není trestným činem týraní osoby žijící ve společném obydlí v souvislostech domácího násilí.

V některých případech dochází k domácímu násilí, které svou intenzitou nedosahuje znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, přesto však může být závažné, zejména ve svých důsledcích na dítě. 

Trestněprávní odpovědnost za trestný čin vůči dítěti 

Přítomnost dítěte u domácího násilí mezi dospělými osobami dle obvyklé praxe nebude posuzována jako dítěte, tj. týrání svěřené osoby ve smyslu § 198 trestního zákoníku, neboť jednání směřuje vůči jiné osobě, než je dítě. Není tak naplněn jeden ze základních znaků, kterým chování vůči dítěti. 

Jednání pachatele však v některých případech může být posouzeno jako trestný čin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že

1. svádí ho k zahálčivému nebo nemravnému životu,
2. umožní mu vést zahálčivý nebo nemravný život,
3. umožní mu opatřovat pro sebe nebo pro jiného prostředky trestnou činností nebo jiným zavrženíhodným způsobem, nebo
4. závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti.

Jak je z definice zřejmé, postihuje tento trestný čin dvě oblasti jednání, kdy rozlišovacím prvkem je zejména skutečnost, v čem rodič při výkonu rodičovské odpovědnosti selhal či pochybil. Klíčové povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti jsou vymezeny v § 858 občanského zákoníku[3]. První kategorie (shrnutá v písm. a)-c) výše) se týká případů, kdy rodič umožňuje či dokonce povzbudí chování dítěte, které je nežádoucí. Jde tedy zejména o porušení povinnosti rodiče zajišťovat dítěti výchovu a vzdělání a péči o jeho mravní vývoj. Druhá kategorie (písm. d) výše) zahrnuje jednání, kdy dítě nedostává od rodiče potřebnou ochranu nebo péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový vývoj, ale rovněž i mravní vývoj. Toto ustanovení nepostihuje důsledek v podobě nežádoucího chování dítěte, ale naopak zásah do jeho práv a osobnosti rodičem. 

Při výskytu domácího násilí je na místě uvažovat o posouzení jednání pachatele jako trestný čin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku.

Podle okolností je třeba posuzovat, kdy se z hlediska rozhodovací praxe soudů jedná o trestný čin a kdy nikoli. Typově lze rozlišovat zejména následující případy (A, B, C):

A) Pachatel se dopustil týrání osoby žijící ve společném obydlí a dítě bylo tomuto jednání přítomno

V těchto případech z rozhodovací praxe vyplývá, že je na místě pachatele postihnout nejen za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, ale rovněž za trestný čin ohrožování výchovy dítěte. Jde o tzv. jednočinný souběh těchto trestných činů. 

Příkladem této rozhodovací praxe je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1293/2018 (dále jen „Rozhodnutí 1“). Pachatel fyzicky a psychicky týral svoji manželku, přičemž tohoto jednání se někdy dopouštěl před společnými dětmi. Soudy jednoznačně dovodily, že „pokud je dítě přítomno domácímu násilí, není vyloučeno jednání pachatele posoudit jako jednočinný souběh trestného činu podle § 199 tr. zákoníku a podle § 201 tr. zákoníku, když obviněný tím, že týral svoji manželku za přítomnosti nezletilých dětí, tímto jednáním zároveň ohrožoval citový a mravní vývoj svých nezletilých dětí. Je tomu z toho důvodu, že zásadně platí, že každý skutek má být posouzen podle všech zákonných ustanovení, která jsou jím naplněna.“ Není splněn žádný z důvodů, který by souběh vylučoval, zejména proto, že obě zákonná ustanovení slouží k ochraně různých zájmů. Nejvyšší soud zde správně dovodil, že rodič si neplní své povinnosti podle § 858 občanského zákoníku, pokud za přítomnosti dítěte páchá dlouhodobě trestnou činnost, které je dítě přítomno a vnímá ji.

V Rozhodnutí 1 se Nejvyšší soud velmi výstižně vyjádřil k nutnosti ochrany zdravého vývoje dítěte, kdy v případě rodinné výchovy jde o zajištění harmonického vývoje dítěte z hlediska vytváření řádných a předpokládaných vztahů k členům rodiny, které by měly být založeny na vzájemné úctě a respektu. Rodiče mají dítěti v rámci zajištění jeho řádného harmonického vývoje také vštěpovat, jakým způsobem by měly být řešeny případné konflikty v rámci rodiny. Negativní dopady přítomnosti dětí u domácího násilí jsem již popisovala dříve[4], v Rozhodnutí 1 jsou velmi dobře shrnuty. Pro další výklad v tomto článku upozorním na následující citaci: „přítomnost dětí u domácího násilí je vysoce ohrožující a narušuje jejich zdravý vývoj do budoucna a to tím závažněji, čím je domácí násilí trvalejší a intenzivnější.“

Významné je v Rozhodnutí 1 vyjádření, že není nezbytné pro naplnění skutkové podstaty ohrožování výchovy dítěte, aby bylo nutno vyhledat odbornou pomoc pro dítě. V posuzovaném případě bylo nutno odbornou pomoc vyhledat jen pro jedno dítě, u druhého tomu tak nebylo. Soud přesto trestněprávní odpovědnost pachatele dovodil i vůči tomuto druhému dítěti s tím, že tento syn naopak jednání obviněného v jisté míře bagatelizoval, což svědčí o tom, že protiprávní jednání obviněného akceptoval a v podstatě ho považuje za určitou normu chování v rodinných vztazích, takže se zvyšuje nebezpečí, že takové protiprávní chování bude v budoucnu považovat za zcela běžné a normální. Toto zdůraznění přesně vystihuje vysoké riziko transgeneračního přenosu vzorce domácího násilí. 

Nebezpečí, že dítě převezme násilné chování pachatele, je bohužel realitou a takovýto případ byl posuzován např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 Tdo 579/2022 (dále jen „Rozhodnutí 2“). Zde pachatel napadal poškozenou především verbálně (opakované slovní napadání, používání vulgarismů a urážlivých výroků), několikrát ji napadl i fyzicky. Nejvyšší soud se velmi konkrétně vyjádřil k tomu, že takovéto jednání nelze považovat za běžný způsob komunikace mezi partnery a že ani rozdílný pohled neopravňuje obviněného k tomuto způsobů řešení rozporů, neboť „partnerské neshody mohou být součástí každého vztahu, jakož i nespokojenost jednoho z partnerů s určitými aspekty a vlastnostmi toho druhého partnera, ovšem každá hádka musí probíhat v určitých mezích nezasahujících do zdraví, zejména toho psychického, a integrity druhého jedince (partnera).“ 

I tento pachatel byl odsouzen jak za týrání, tak za ohrožování výchovy dítěte, protože tomuto jednání obviněného byla několikrát přítomna jejich společná nezletilá dcera, která „svoji matku zpočátku bránila, ovšem následně již přejmula chování otce a matku také vyhazovala z domu nebo se jí nazlobeně, stejnou intonací jako otec, ptala, co zase provedla, když se na ni tatínek zlobí“. Dle závěrů soudu byla tak nezletilá „opakovaně vystavena psychické zátěži a negativnímu vzoru jednání ze strany vlastního otce, který tímto v uvedené době z nedbalosti ohrožoval osobnostní, morální a citový vývoj nezletilé a tím závažným způsobem porušoval rodičovskou povinnost vyplývající z rodičovské odpovědnosti, a to povinnost pečovat o citový a mravní vývoj dítěte“. Důraz je zde kladen jak na citový, tak i na mravní vývoj, což odpovídá tomu, v jakých oblastech je v těchto případech dítě zasaženo nejvíce. V tomto případě bylo shledáno zavinění v podobě nedbalosti, trestní zákoník zcela správně postihuje ohrožující jednání vůči dětem i za této situace.

Z výše uvedeného je nepochybné, že v přítomnost dítěte u týrání dospělé osoby je obvykle nutno považovat za jednání, které naplňuje ve vztahu k dítěti skutkovou podstatu trestného činu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Případně je možno v některých případech dovodit i splnění podmínek § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 trestního zákoníku, čemuž odpovídá vyšší trestní sazba (při spáchání činu ze zavrženíhodné pohnutky, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu či spáchá-li takový čin opětovně).

B) Pachatel se dopustil týrání osoby žijící ve společném obydlí a dítě nebylo tomuto jednání přímo přítomno

I zde platí mnohokráte opakovaná zásada, že vždy je nutno pečlivě zvažovat okolnosti daného případu. Nicméně pokud k týrání docházelo v domácnosti, kde dítě žije a v době, kdy dítě tam dítě pobývalo, je téměř nemyslitelné, že by dítě násilí nevnímalo a nebylo jím dotčeno. Není nutné, aby dítě bylo přímo v daný okamžik přímo v místnosti, kde se násilí odehrává – pro působení násilí na dítě postačí, aby dítě slyšelo, co se děje, či vidělo dopady na oběti. Dle mého názoru tak jsou i v těchto případech splněny obě zásadní podmínky spáchání trestného činu ohrožování výchovy dítěte (porušení důležité povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti i ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte). 

Posouzení by bylo zřejmě složitější, pokud by docházelo k týrání vždy v době, kdy dítě pobývalo v jiné domácnosti. Ani v takovýchto situacích je však nelze možno ohrožení dítěte paušálně odmítnout, ale je nutno zvažovat, zda si dítě existence týrání dospělé osoby nebylo vědomo z jiných skutečností (fyzická zranění oběti apod.), a posuzovat, zda ke spáchání trestného činu ohrožování výchovy dítěte došlo či nikoli. 

C) Pachatel se dopustil domácího násilí, které nebylo posouzeno jako týrání osoby žijící ve společném obydlí

Zde připomínám shrnutí výše, že nikoli každé domácí násilí je týráním osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu § 199 trestního zákoníku. Pokud se v domácnosti vyskytuje násilí, které nedosahuje intenzity trestného činu, je stále nutno zabývat se otázkou, zda přesto nejde o jednání naplňující znaky trestního činu ohrožování výchovy dítěte. Závěr, že takto je možno domácí násilí posoudit, nepřímo vyplývá i z výše uvedených rozhodnutí pod bodem A, kde se výslovně hovoří o výskytu „přítomnosti dětí u domácího násilí“, nikoli u týrání. Rozhodující je trvalost a intenzita domácího násilí (jak je zdůrazněno v Rozhodnutí 1), kdy tato někdy nemusí být postačující pro splnění definice týrání, ale zároveň může být postačující pro ohrožení dítěte a jeho vývoje. 

Hranici, kde se již o trestné jednání vůči dítěti nejedná, je možno hledat např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 8 Tdo 1231/2019 (dále jen „Rozhodnutí 3“). Toto zdůraznilo nutnost existence jak porušení povinnosti z rodičovské odpovědnosti významnou měrou, tak současně ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte. Dle Nejvyššího soudu může jít při splnění těchto dvou podmínek i o takové jednání, kdy „pachatel způsobil, že dítě bylo přítomno opakovanému nebo dlouhodobému slovnímu či fyzickému napadání mezi jeho rodiči či jinými osobami jemu blízkými nebo jinému, byť i krátkodobému, velmi závažnému či hrubému jednání“ (opět je tedy důraz kladen na trvalost a intenzitu domácího násilí jako dvou klíčových faktorů). 

V Rozhodnutí 3 je obsažen i popis jednání, které dle názoru soudu není ohrožováním výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku: „méně intenzivní porušení rodičovské zodpovědnosti, jako jsou sprosté nadávky adresované jiným osobám nebo požívání alkoholu rodiči a výhrůžky mezi rodiči, nedostačují pro závěr, že jde o závažné porušení povinnosti pečovat o děti ve smyslu § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, protože nedosahují takové intenzity, aby byl dán jejich větší dopad na vývoj. … Ani podoba chování ve smyslu hádek a vzájemných urážek mezi manželi, které nelze schvalovat, ale na druhou stranu ani bez dalšího v sprostých a nevhodných výrazech nelze spatřovat trestné jednání. Z hlediska vlivu takového chování na děti je vždy nutné vycházet z konkrétních rodinných poměrů.“

V těchto případech je nutno v obecné rovině připustit, že i při nesplnění všech znaků trestného činu týrání může mít domácí násilí, jehož jsou svědkem děti, posouzeno jako ohrožování výchovy dítěte. Dle mého názoru by příkladem mohlo být závažné fyzické domácí násilí, kdy však oběť deklaruje, že toto jednání nepovažuje za těžké příkoří (ať už ji k tomuto prohlášení vedou jakékoli důvody).

Závěr

V případech, kdy se v domácnosti vyskytuje násilí (ať už v jakékoli formě) a současně dítě, je vždy třeba se okolnostmi pečlivě zabývat a posoudit je. Přitom je vždy nutno mít na paměti, že domácí násilí je závažným a škodlivým společenským jevem, zvlášť pokud zasahuje i dítě – byť v pozici svědka. Trestní právo poskytuje ochranu právu dítěte na zdravý vývoj, které mu v domácnosti s domácím násilím dopřáno není. Je tak na místě v takových případech uplatňovat trestněprávní odpovědnost pachatele, pokud tomu závažnost jeho jednání odpovídá. 

Příští a závěrečný článek na téma dítěte jako svědka domácího násilí se bude zabývat posouzením a zohledněním domácího násilí v řízeních týkajících se nezletilých dětí.

---

[1] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.