V nedávné době zaměstnával českou soudní soustavu případ vedoucího zaměstnance, který otevřeně podváděl při zaznamenávání docházky a značnou část pracovní doby nevyužíval k vykonávání své práce. Místo plnění pracovních úkolů se tento zaměstnanec vybavoval se svými přáteli nebo ostatními zaměstnanci.

15. května rozhodoval německý nejvyšší soud spor o přípustnosti důkazu - záběry kamer umístěných v automobilu. Stěžejní otázkou sporu bylo, zda je možné použít důkaz, který zasahuje do osobnostních práv jiných osob.

Jak již bylo v předchozím článku věnujícím se účinné lítosti konstatováno, je z mého pohledu nepochybné, že odhalování a prokazování úplatkářství činí v praxi velké problémy. To vyvolává potřebu využívat i některé netradiční formy šetření, prověřování a vyšetřování za účelem získávání důkazů v těchto trestních věcech a snahy policejních orgánů proniknout do zločineckého prostředí.

Je-li na soudcovské práci něco skutečně zajímavého, pak to rozhodně není vyměřování soudních poplatků, odstraňování vad žaloby či snad dokonce vyplňování statistických listů (ano, i takovýmto „vznešeným“ činnostem se někteří čeští soudci ještě dnes věnují). Soudce je od slova soudit (nebo naopak – ale to není podstatné), takže nelze považovat za středobod soudcovské práce ani přípravu jednání, sepisování rozhodnutí, práci s judikaturou, ale činnost, kterou za soudce nemůže nikdo odpracovat – a tou je vlastní souzení v jednací síni, tedy především dokazování (provádění důkazů).

Shodná tvrzení účastníků může soud vzít za svá skutková zjištění jen tehdy, obsahují-li poznatky o skutkové stránce věci. Účastníci mohou učinit nespornými skutkové okolnosti, nikoliv jejich právní hodnocení. Komentář k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 4 Cmo 171/2014