Ústavní soud řekl, že nelze držet v předběžné vazbě v rámci extradičního řízení osoby, jimž byla udělena doplňková ochrana. Tyto osoby nelze extradovat a je třeba je pustit.

Podá-li státní zástupce stížnost proti rozhodnutí soudu o propuštění obviněného z vazby, jež má být věcně projednána a je odůvodněna konkrétní argumentací, je třeba obhajobě poskytnout možnost se k ní vyjádřit.

Začnu tím, že zhruba popíšu stav případu, na kterém chci systémovou potíž demonstrovat: Obviněný je stíhán pro rozsáhlou zvlášť závažnou trestnou činnost, ve vazbě je z důvodů § 67 písm. c) trestního řádu, tedy, dle státního zástupce a především soudu hrozí obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Detaily jeho jednání nejsou podstatné, jde mi o rozhodování o vazbě.

V případě, že je zaměstnanec vzat do vazby nebo nastoupí výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, nemůže nadále konat práci podle pracovní smlouvy. Jak zaměstnavatele, tak zaměstnance pak zajímá, jak se taková doba „nepřítomnosti“ v práci posuzuje a jaké mají obě strany možnosti.

Na rozdíl od asi většiny soudců občas čítávám debaty pod internetovými články, referujícími o konkrétních soudních kauzách. Ne, že bych se kochal mnohdy nechutnou úrovní příspěvků, neuvěřitelnou krutostí a agresivitou některých přispěvatelů. Čtu ty věcnější a slušnější názory, leč věřte mi, i v těch jsou postoje publika většinou na hony vzdálené od rozhodnutí soudu.