Nejrozšířenější mýty a omyly o právu - část II.

Určitý názor není vždy správný jenom proto, že ho zastává mnoho lidí.

paralegal ve spol. ZVOLSKÝ ADVOKÁTI s.r.o.
spolupracující redaktor, právník ve spol. ZVOLSKÝ ADVOKÁTI s.r.o.
Smlouvy, právní dokumenty
Foto: Shutterstock

První část článku naleznete zde.

Je naprosto logické, že se člověk v džungli paragrafů čas od času ztratí. Mnoho mylných představ o právu vychází také ze skutečnosti, že úroveň výuky práva na středních školách je často velmi bídná (čest výjimkám). Navíc platí, že informace o právních změnách se mezi obyvatelstvem šíří pomalu. 

Některé omyly Vás však mohou přijít velmi draho. V tomto článku proto objasňujeme některé mylné představy o tom, co je po právu, a uvádíme na pravou míru další z nejčastějších právních mýtů a legend z různých oblastí práva. V této části příspěvku se zaměřujeme především na mýty a omyly, které my právníci řadíme tzv. do práva veřejného (tedy zjednodušeně do oblasti, kde vystupuje nějaká "vrchnost").

8. Mýtus: Vinu nese vždy ten, kdo má nabouraný předek

„Co neubrzdíš, to neukecáš.“ Ačkoli bude zřejmě toto rčení ve většině případů platit, není ve své obecnosti správné.

Každou dopravní nehodu by totiž policie (nebo jiný příslušný orgán) šetřila podle individuálních okolností. Vždy by se měla zohlednit např. pohnutka osoby, která do vozidla před ní nabourala. Samozřejmě bude rozdílné právní zhodnocení situace, pokud do vozidla jedoucího před sebou nabourá ten, kdo psal zprávy na mobilním telefonu a nevěnoval se řízení, a pokud nabourá ten, koho řidič před ním znenadání vybrzdil na kluzké vozovce. Zatímco v prvně zmíněné situaci by bourající řidič nesl odpovědnost za nehodu, v druhém případě by naopak mohl být za nehodu odpovědný pouze řidič jedoucí vepředu. Uvedené vybržďování totiž může dokonce naplnit skutkovou podstatu trestného činu, a proto vést i k odpovědnosti v trestněprávní rovině, včetně trestu odnětí svobody (srov. usnesení NS ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 8 Tdo 945/2018).  

Z obecného hlediska tedy je možné konstatovat, že viníkem dopravní nehody (a tím, z jehož povinného ručení budou zásadně pokryty případné škody na druhém vozidle a okolí) je ten, kdo porušil některou ze svých povinností, například povinnost přizpůsobit rychlost jízdy vlastnostem vozidla, předvídatelným okolnostem atd. (viz § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích).

9. Mýtus: Pracovní smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná

Ust. § 34 odst. 2 zákoníku práce sice na jednu stranu předepisuje, aby pracovní smlouva byla uzavřena v písemné formě, avšak ve skutečnosti ji lze uzavřít i neformálně – ústně nebo tzv. konkludentně (tedy začleněním určitého člověka do pracovního procesu). Pokud totiž už bylo započato s plněním, jako kdyby písemná pracovní smlouva existovala, pak se nikdo nemůže dovolávat neplatnosti pracovní smlouvy pro nedostatek písemné formy (viz § 20 zákoníku práce). 

I v tomto případě však doporučujeme uzavřít písemnou smlouvu, poněvadž pokud by například zaměstnavatel z neformální pracovní smlouvy odmítnul vyplatit zaměstnanci mzdu, musel by zaměstnanec prokazovat existenci faktického pracovního poměru, což by mohlo být spojeno s obtížemi (pro obě strany).

10. Mýtus: Pokud někdo odcizí věci v hodnotě méně než 10.000,- Kč (dříve 5.000,- Kč), nedopustí se trestného činu

Hranice tzv. škody nikoliv nepatrné činí podle aktuálního znění trestního zákoníku 10.000,- Kč. Někteří lidé se domnívají, že právě tato částka také v případě každého odcizení věci určuje hranici mezi přestupkem a trestným činem. Tento peněžní limit hraje skutečně důležitou roli u trestného činu krádeže, jejíž skutková podstata spočívá mj. v přisvojení si cizí věci jejím zmocněním a způsobením škody nikoliv nepatrné na cizím majetku. 

Vedle toho ale trestní zákoník zná například i trestný čin loupeže, u jehož základní skutkové podstaty není výše škody vůbec rozhodující. Pokud tedy někdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (což je skutková podstata loupeže), pak se dopustí trestného činu, i kdyby se chtěl zmocnit rohlíku v hodnotě 2,- Kč. 

Rovněž tak pokud by někdo kupříkladu chtěl odcizit autovrak v hodnotě 1.000,- Kč v době, kdy by na daném území docházelo k evakuaci osob, dopustil by se trestného činu – konkrétně krádeže podle § 205 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku. V některých případech totiž ani u samotné krádeže není vyžadována určitá výše způsobené škody - totéž by platilo např. tehdy, pokud by se někdo vloupal k Vám domů a sebral by Vám Váš mobilní telefon v hodnotě 4513,- Kč [viz § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku]. 

Všem výtečníkům tedy lze dát dobrou radu, aby k cizím věcem raději přistupovali v souladu se zákonem. Škoda 10.000,- Kč totiž není vždy jediným aspektem, který je třeba zohledňovat.

11. Mýtus: Pokud policie nebo správní orgán neshledá žádné protiprávní jednání, pak je vše v pořádku

Policie zkoumá především porušení veřejnoprávních předpisů. Zpravidla jde o otázku, zda došlo ke spáchání přestupku anebo trestného činu či nikoli. Jestliže se obrátíte na policii a ona neshledá, že by byl spáchán jakýkoliv přestupek či trestný čin, pak to neznačí, že nedošlo k porušení některé ze soukromoprávních povinností. Příkladem budiž sousedský spor, kdy jeden soused posune oplocení bez souhlasu druhého souseda. Toto jednání sice nemusí mít dohru v podobě podání obžaloby z trestného činu nebo jednání u přestupkové komise, leč nic nebrání poškozenému sousedovi, aby podal žalobu na ochranu svého rušeného vlastnického práva (tzv. negatorní žalobu). 

Soud přitom bude tuto žalobu posuzovat ze soukromoprávního hlediska a jeho závěry tedy mohou být zcela odlišné než závěry policejní. Poškozený soused tak může docílit toho, že mu soud přizná náhradu vzniklé újmy a zároveň deklaruje povinnost souseda posunout oplocení do původního místa. Je zkrátka vždy třeba odlišovat soukromoprávní a veřejnoprávní rovinu určitého jednání.

12. Mýtus: Neznalost práva neomlouvá

Náš výčet nejčastějších právních mýtů završíme tezí, kterou nelze označit za jednoznačně chybnou, avšak v současném právu ani ona neplatí bezvýhradně. Již v římském právu ctili zásadu Ignorantia iuris nocet, neminem excusat, jež je v zájmu zajištění co nejvyšší efektivity právních norem logická. Ani dnes se nelze jednoduše vymlouvat na to, že určitou právní normu neznáte. Existují ale výjimečné situace, kdy neznalost zákona omlouvat může: konkrétně se jedná především o právní omyl, který vylučuje odpovědnost za trestný čin, resp. přestupek (viz § 19 trestního zákoníku, resp. § 17 zákona o odpovědnosti za přestupky). I v oblasti soukromého práva může právní omyl výjimečně omlouvat, typicky tehdy bylo-li určité ustanovení zákona formulováno objektivně nejednoznačně, a tedy připouštělo-li vícero výkladů (srov. rozsudek NS ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008).

Závěr

Právo čítá velké množství právních předpisů a jiných pramenů práva, které se samy o sobě mnohdy vyznačují značnou nepřehledností a složitostí. Zákonitě se tedy ve společnosti (i vlivem hromadných sdělovacích prostředků, které nejsou vždy zcela akurátní) rozšířily různé právní mýty a nepřesnosti. Ve dvou částech tohoto článku jsme se postupně zaměřili na 11 + 1 nejčastější právní mýtus a omyl, které jsme uvedli na pravou míru. Čtenáři se tak dozvěděli, že v souladu s platnou a účinnou právní úpravou:

  • odstoupení od smlouvy do 14 dnů od jejího uzavření se týká ze zákona pouze spotřebitelských smluv uzavíraných mimo obchodní prostory nebo tzv. distančním způsobem a že v jiných případech je odstoupení od smlouvy komplikovanější;
  • dluh převzatý jedním z manželů za dobu trvání manželství je zásadně dluhem pouze tohoto manžela, nikoli dluhem společným;
  • pokud řemeslník zašle fakturu za provedené práce, je třeba zamyslet se nad tím, zda účtovaná cena odpovídá ceně obvyklé, protože pouze na tu má řemeslník právo, jestliže není mezi řemeslníkem a Vámi sjednána jiná konkrétní suma;
  • v restauraci je každý povinen toliko k náhradě útraty za to, co sám zkonzumoval či vypil;
  • ústní smlouvy jsou – pokud není zákonem předepsána písemná forma – stejně platné a účinné jako ty písemné;
  • ne vše, co je napsáno ve smlouvě automaticky platí - některá smluvní ujednání mohou být spojena s takovou vadou, že nevyvolají žádné právní účinky (např. ujednání zkracující práva spotřebitele);
  • pokud naleznete cizí věc, která není opuštěná, je třeba nahlásit její nález a odevzdat ji provozovateli zařízení, kde byla nalezena, či obci, na jejímž území k jejímu nálezu došlo;
  • kdo nabourá zezadu do druhého automobilu, nemusí být nutně viníkem dopravní nehody, poněvadž je vždy třeba zohlednit okolnosti konkrétního případu;
  • pracovní poměr může platně vzniknout i tehdy, pokud neexistuje žádná písemná pracovní smlouva;
  • způsobení škody ve výši méně než 10.000,- Kč v souvislosti s odcizením cizí věci může být také trestným činem, protože hranice 10.000,- Kč není absolutní a bude-li například použito násilí, půjde o trestný čin bez ohledu na výši způsobené škody;
  • závěr určitého orgánu (např. policie, státního zastupitelství atd.) o tom, že určitým jednáním nebyl spáchán žádný přestupek nebo trestný čin, neznamená, že dané jednání nemůže být soukromoprávním deliktem;
  • neznalost práva ve výjimečných případech omlouvá.

Věříme, že Vám po přečtení tohoto článku (například až se sami dostanete do některé z výše popsaných situací nebo až budete sledovat některý z "právních" pořadů jako Soudkyně Barbara) již bude jasné, co je po právu a co je naopak pouze mýtus či obecně rozšířený omyl.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články