Sázení na výsledek soudního sporu

Etické zásady soudcovské profese přitom v tuzemsku nejsou spornou materií, vlastně se vyvíjejí konsenzuálně a s tichou podporou kolegů soudců již skoro tři desetiletí.

V první polovině devadesátých let probíhala na půdě Soudcovské unie rozsáhlá debata o tom, zda etická pravidla mají být nějak kodifikována, případně v jaké formě. Zvítězili příznivci přijetí písemného dokumentu, spíše stručnějšího a obecného. Již tehdy jsme se významně opírali o řadu zahraničních vzorů z Evropy i zámoří. Významným impulsem pak byl návrh kodexu chování soudců zpracovaný v roce 2001 v Bangalore, přijatý skupinou justičních odborníků usilujících o posílení etiky v soudnictví, a podrobený přezkumu na zasedání zástupců vysokých soudních orgánů konaného v Haagu v roce 2002.

Nakonec byly „Zásady chování soudce“[1] schváleny 15. Shromážděním zástupců sekcí Soudcovské unie v Brně 26.11. 2005.

Ač jde o dokument dobrovolné organizace soudců, byly Zásady obecně v justici respektovány a často na ně odkazovala i rozhodnutí kárných senátů.

Po sedmnácti letech byly také oporou pro skupinu soudců, kteří dostali úkol sestavit etický kodex pro soudce na základě požadavku Skupiny států proti korupci při Radě Evropy (GRECO). Česká republika, která jako jedna z mála nemá orgán reprezentující soudní moc, měla velké institucionální problémy, jak požadavku na soudcovský kodex vyhovět. Nakonec na výzvu ministryně spravedlnosti předsedové krajských a vyšších soudů spolu se Soudcovskou unií souhlasili se sestavením jednorázové pracovní skupiny, která v červnu 2020 představila samotný kodex (významně převzatý od Soudcovské unie), doplněný ovšem komentářem a judikaturou.

Také tento kodex byl soudci přijat obsahově bez výhrad, některé odsudky se týkaly pouze procesní stránky věci, totiž, že u zrodu tohoto textu stálo ministerstvo spravedlnosti, tedy moc výkonná, jako jakýsi objednatel, pro jehož závazek vůči GRECO vlastně soudci pracovali.

Zároveň Soudcovská unie v mezidobí představila svůj další projekt na toto téma, Otevřený soubor etických dilemat soudce[2], který na podkladě Zásad chování soudce nastoluje celou řadu hraničních a sporných situací, ve kterých se soudce může v reálném životě ocitnout. 

Soudcovská unie má pro své členy, ale i ostatní soudce, ještě k dispozici Etický soud Unie, který je připraven konkrétní doporučení, respektive názor na eticky spornou situaci poskytnout. Protože jsem více jak desetiletí v čele tohoto soudu stál, tak mohu potvrdit, že zájem o „rozhřešení“ mají i nečlenové Soudcovské unie, často je otázka natolik osobní, že o výsledku jednání etického soudu těžko veřejně hovořit.

Abychom měli přehled pramenů soudcovské etiky úplný, musíme pro někoho možná překvapivě mezi ně zařadit i zákon O soudech a soudcích č. 6/2002 Sb. Ten v ustanoveních § 79 až 83 upravuje rozsáhlý výčet povinností soudce v souvislosti s jeho pracovní činností i osobním životem. Ambice zákonodárce takto široce povinnosti soudců upravit zákonem (v době projednávání zákona byla tato snaha soudci většinově kritizována) vyústila logicky v to, že některé povinnosti jsou ryze etické, kupříkladu povinnost zachovávat úctu ke kolegům i ostatním osobám. 

Zdá se tedy, že pokud se nezmění ústavní uspořádání České republiky tak, aby existoval orgán reprezentující soudní moc, udělali jsme pro definování etiky soudců po obsahové stránce maximum.

A pak mě přímo na shora zmíněné konferenci napadl příběh, který jsme doposud neřešili.

Začínají se množit kurzové sázky na to, jak dopadne ten který soudní proces. Úmyslně nebudu odkazovat na články týkající se dosud pravomocně nerozhodnutých věcí, některé z nich jsou velmi mediálně populární. Začalo to ale již před lety, namátkou jedním pražským podnikatelem[3], či opravdovým oblíbencem řady novinářů, pravomocně odsouzeným dvojnásobným vrahem (další pokus vraždy a další trestné činy nevyjímaje)[4].

Takové kurzovní sázení na výsledek nápadně připomíná sportovní sázky, odvětví s podstatně delší historií sázkařů profesionálních i amatérských. A také s dlouhou historií podvodů, kdy sázející, nebo sázková kancelář, ve spolupráci se sportovci docílí předem dohodnutého výsledku za účelem zisku. V těchto případech, pokud se podaří nekalou dohodu prokázat, půjde často o trestný čin[5]. Nejsnáze lze pochopitelně podobných podvodných jednání dosáhnout v individuálních sportech, ale i ty kolektivní proti podezření z manipulace bojují[6].

Opravdu nechci rozebírat hypotetický případ, že by nějaký soudce rozhodl jinak, než by skutkový stav a právní situace napovídaly jenom proto, aby vyhrál vsazené peníze. Bylo by pak totiž úplně jedno, zda tak učinil na základě úplatku, či pro zisk ze sázky, v obou případech by šlo o trestný čin.

Projednávání soudního případu se od sportovního zápasu ovšem v mnohém liší. Zejména ve složitějších kauzách je obvyklé několikeré odročení, shánění svědků, omluvy účastníků, vyhledávání nových důkazů, často i posun v argumentaci stran. S tím vším ovšem souvisí i vnitřní vnímání možného výsledku samosoudcem, případně senátem. Každou fázi dokazování soud hodnotí v souvislosti s ostatními důkazy, ba co více, pokud předvolá nové svědky či znalce, jistě předem uvažuje nad tím, jaká varianta jejich výpovědi může či nemusí změnit dosavadní pohled na projednávanou kauzu. To je možné zejména proto, že stěžejní důkazy, v trestním řízení navíc obvykle již provedené i v přípravném řízení policií, bývají před soudem prezentovány na začátku jednání, odkazuje na ně žalující strana ve svém podání a další skupinu důkazů předem navrhuje strana druhá. Z povahy věci tak důkazy prováděné ke konci nalézacího řízení představují spíše rekce na ty provedené dříve.

Z uvedeného vyplývá, že soudce, případně senát, má vyšší míru jistoty, jak kauza dopadne daleko dříve, než dojde k vyhlášení rozhodnutí. Navíc porady senátu mohou být i docela dlouhé, nejen v desítkách minut či hodinách. Nebo dokonce dojde k odročení jednání pouze za účelem vyhlášení rozsudku o několik dní.

Zkrátka, existuje často nemalý časový prostor, v němž by si soudce, nebo rovnou celý senát, mohli vsadit na výsledek, který již znají. 

Jsem si ale jist, že to žádného soudce ani nenapadne.

---

[1] https://www.soudci.cz/o-nas/eticke-zasady-chovani-soudce.html