Jak je na tom Česká republika s ochranou oznamovatelů na začátku roku 2023?
Implementační lhůta evropské směrnice o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie, uplynula 17. prosince 2021. Jsme v druhé půlce ledna roku 2023 a poslanci za sebou mají první čtení zákona o ochraně oznamovatelů z pera Ministerstva spravedlnosti. Poslanecká sněmovna by se k zákonu měla vrátit v průběhu března tohoto roku. Z toho vyplývá, že jako Česká republika máme ještě hodně domácích úkolů.
Co je důvodem těchto průtahů?
Whistleblowing není zdaleka jedinou evropskou normou, s jejíž implementací jsme v prodlení. Souhlasím s názorem, že množství evropských a českých předpisů je bezprecedentní, trvale neudržitelné a vyžaduje revizi přístupu k regulaci společenských vztahů. Pozitivní trend v tomto směru bohužel nevidím. Na stranu druhou, když se podíváte, čím se poslanci ve sněmovně mnohdy reálně zabývají, je evidentní, že až příliš spoléhají na euroskeptické nálady v naší společnosti a případného „pokárání“ ze strany voličů za včasné neplnění svých evropských závazků se vůbec neobávají.
Whistleblowing je také téma, do kterého se politikům příliš nechce. Všichni se navenek shodují na tom, že jde o další podstatný střípek do mozaiky jménem „boj proti korupci“, zaznívají ale i argumenty o zbytečné bruselské šikaně a nezapomínal bych ani na negativní historické konotace, které z whistleblowingu dělají citlivé téma. Až příliš často slýchám argument, že „udavačství“ se podporovat nemá.
Jaká témata jsou nejčastěji diskutována?
Nosným tématem jsou i nadále anonymní oznámení. Akceptovat je či nikoliv? Vládní návrh zákona nezavádí povinné prověřování anonymních oznámení. Pokud návrh zákona říká, že oznámení o protiprávním jednání se považuje za oznámení dle zákona o ochraně oznamovatelů, kterým je potřeba se zabývat, pouze pokud obsahuje jméno a příjmení oznamovatele, pak si v reáliích České republiky dovedu představit, kolik takových oznámení skončí v šanonech, protože je povinné subjekty nebudou nuceny řešit. K podání řady oznámení vůbec nedojde, protože jejich autoři nebudou riskovat prozrazení vlastní identity. Nejlepší prevencí proti odvetnému opatření je úplná anonymita oznamovatele a důvěra oznamovatele v tento princip.
V rámci loňské konference Spolku pro ochranu osobních údajů naše advokátní kancelář GHS Legal pořádala workshop o whistleblowingu a z reálných dat z praxe vyplývá, že anonymita je pro oznamovatele zcela zásadní. Pokud zákon stanoví, že povinný subjekt se musí podnětem zabývat až poté, kdy je mu známa identita oznamovatele, pak mám obavy, že se regulace mine účinkem.
Chápu argumenty Ministerstva spravedlnosti, které říká, že soukromý sektor má mít právo svobodné volby, zdali se anonymními oznámeními bude či nebude chtít zabývat a že chránit oznamovatele lze jen tehdy, když znáte jeho identitu, primárním cílem směrnice je ale přece boj proti korupci a házet tento cíl do koše s tím, že budeme tvrdohlavě trvat na identitě oznamovatele, abychom jej následně mohli, mnohdy neefektivně, chránit, není správné. Dlouhou dobu jsem pracoval v korporátním prostřední a každý se stejnou zkušeností potvrdí, že anonymita je skutečně jediná záruka proti odvetným opatřením. Návalu nesmyslných či šikanózních oznámení, v případě, že je budete mít právo podat anonymně, bych se nebál.
Jaká další témata přinesla diskuze v Poslanecké sněmovně?
Dalším tématem je působnost zákona. Otázka zní, zdali chránit pouze evropské hodnoty vymezené směrnicí nebo chránit také hodnoty české. Obecně panuje shoda na tom, že oznámení se mají týkat případů, kdy jsou porušována pravidla Evropské unie ve stanovených klíčových oblastech (např. finanční služby, daně, veřejné zakázky, zdraví, osobní údaje apod.), a dále na trestné činy. Také se diskutuje, že zákon by měl dopadat i na přestupky, a to buď na všechny nebo pouze na ty, za které zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 tis. Kč. Na jednu stranu chápu tenkou hranici mezi trestným činem a přestupkem, na stranu druhou si přiznejme, že přestupků je v českém právním řádu rozeseto tolik, že předvídatelnost zákona při tomto řešení dostává tak trochu na frak.
Anonymními oznámeními a přestupky se zabývají dva podané pirátské pozměňovací návrhy. Lze tedy předpokládat, že k této diskuzi dojde primárně uvnitř vládní koalice, jíž jsou piráti součástí.
Jaké další otázky spojené s whistleblowingem vás ještě napadají?
Já jsem přesvědčen o tom, že whistleblowing je v principu dobrá myšlenka a v boji proti korupci má své místo. Na žádném pracovišti nemá panovat strach z toho, že uděláte správnou věc a oznámíte protiprávní jednání. Abychom byli fér, evropská směrnice o whistleblowingu stanovuje odvážné papírové cíle, pokud jde ale o reálný život, k jejich dosažení nevede úplně snadná cesta. V tomto smyslu to ani autoři českého zákona neměli úplně jednoduché.
Jako právníkovi a advokátovi se mi například nelíbí, že zákon neumožňuje zcela dohlédnout jeho důsledky. Whistleblowing je v principu o tom, že chrání oznamovatele protiprávního jednání proti odvetným opatřením. Pojmovým znakem oznámení je tzv. „pracovní kontext“. Není důležité, že se o protiprávním jednání dozvíte v práci, ale to, že se protiprávní jednání týká práce samotné. Nejtypičtějším případem je zaměstnavatel, který ukončí pracovní poměr se svým zaměstnancem, a to jako přímou odvetu za jím podané oznámení. Nebo mu sníží mzdu, pokrátí odměny či znemožní plánovaný profesní rozvoj. Potud to dává smysl a reálné fungování zákona si lze představit.
Zákon ale pod pojem „práce“ řadí mimo jiné obchodní vztahy založené smlouvou, a dopadá tak i na obchodní partnery oznamovatele. Za zakázané odvetné opatření se pak považuje také výpověď nebo odstoupení od takovéto smlouvy. A aby toho nebylo málo, tak odvetnému opatření nesmí být vystaven oznamovatel, ale ani osoba, která mu pomohla nebo je jeho osoba blízká nebo je jejím zaměstnancem či kolegou. A dokonce ani osoba, kterou oznamovatel ovládá nebo v níž má účast. A pokud důvodová zpráva říká, že na jednání představující odvetné opatření je potřeba nahlížet jako na neplatné ve spojení s nároky dotčených osob na přiměřené zadostiučinění, pak takto široký záběr zákona a řetězení chráněných osob jde proti principu předvídatelnosti práva a právní jistoty. A lidé, například v rámci konkurenčního boje, dokáží být velmi kreativní.
Dodal byste něco na závěr?
Že držím palce všem příslušným osobám, tedy těm, kdo se budou přijatými oznámeními reálně zabývat, posuzovat je a vyhodnocovat. Jednak si dovedu představit, že na tyto osoby může být vytvářen ať už přímý či nepřímý tlak a mohou se dostávat do lidsky nepříjemných situací a dále mám za to, že odborné požadavky na jejich kvalifikaci a znalosti i faktické nároky na jejich zkušenost, vyzrálost a sociální inteligenci jsou zcela nerealistické.
Diskuze k článku ()