Tímto příspěvkem bych se rád vrátil k poměrně nedávnému rozsudku Nejvyššího správního soudu a problematice kontroly významné tržní síly ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“). Zákon o významné tržní síle byl od svého vzniku předmětem silné kritiky především pro svou nízkou legislativní úroveň, přičemž odborná veřejnost se soustředila hlavně na samotnou podstatu pojetí významné tržní síly – tzv. absolutní x relativní pojetí.

Před koncem roku 2017 vydal Soudní dvůr Evropské unie (ESD) poměrně zajímavé rozhodnutí, které určitě stojí za pozornost. V jeho souvislosti je vhodné si připomenout, jaká úskalí přináší švarcsystém.

Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) se rozsudkem ze 7. 7. 2016 (C-494/15) postavil za majitele práv duševního vlastnictví, když konstatoval, že tito mohou postupovat nejen proti samotným porušovatelům, ale i proti prostředníkům, tedy těm, kdo porušovatelům poskytují prodejní místa, např. i proti provozovatelům reálných tržišť (nikoli pouze on-line tržišť).

Dle evropské směrnice o právní ochraně počítačových programů (2009/24/ES) se právo na rozšiřování rozmnoženiny počítačového programu (softwaru) vyčerpá prvním prodejem rozmnoženiny ze strany autora nebo s jeho souhlasem v zemích Evropské unie či Evropského hospodářského společenství. V návaznosti na implementaci směrnice obsahuje obdobné ustanovení i autorský zákon.

Motto: „(…) the privilege is not available to a corporation. It has no body to be kicked or soul to be damned…“[1]