Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 21 Cdo 1961/2019-456 ze dne 22. 10. 2019 řešil zapeklitý případ plný zvratů, jehož stěžejní pasáže vám zprostředkovávám v následujících odstavcích. Kromě odpovědi na otázku, jaké jsou náležitosti ujednání o uspokojení zástavního věřitele ze zástavy jiným způsobem než jejím zpeněžením ve veřejné dražbě nebo prostřednictvím jejího soudního prodeje, skýtá předmětné rozhodnutí též kvalitní analýzu posuzování neplatnosti právního jednání.

Dne 13. února 2020 byl ve sbírce zákonů vyhlášen zákon č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony (dále jen jako „Novela“). Zákon nabývá účinnosti dne 1. ledna 2021, krom části novelizující zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, která nabývá účinnosti dne 1. července 2021.

V praxi se stává, že právo ze zajištění má lepší (dřívější) pořadí než pohledávka oprávněného, která je předmětem výkonu rozhodnutí, a proto na ně nemá nařízení výkonu rozhodnutí žádný vliv. Předmětem tohoto článku je souběh exekuce k pohledávce s dřívějším zástavním právem k této pohledávce a procesní důsledky takového souběhu.

Patrně ano, ale na definitivní odpověď si musíme ještě počkat. Nejvyšší soud nevyužil příležitosti zaujmout stanovisko k této otázce, předmětné výroky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil k opětovnému posouzení soudu prvního stupně. Zrušovací rozsudek Nejvyššího soudu [1], resp. obiter dictum tohoto rozhodnutí dává nicméně tušit, že odpověď na otázku obsaženou v názvu tohoto příspěvku bude zřejmě kladná.

Zástavní právo zanikne, je-li dluh (pozn. zajištěný) splněn řádně a včas, tak stanoví § 1376 zák. č 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Další důvody zániku zástavního práva stanoví navazující ustanovení § 1377 odst. 1 OZ, přičemž pro účely tohoto článku je zásadní zejména jednostranné vzdání se zástavního práva zástavním věřitelem dle písm. b) předmětného ustanovení.