Zpovídaná dáma má však – vzhledem ke svému rozsáhlému profesnímu i akademickému působení – co říci i k fungování justičního systému nebo k uplatnění absolventů právnických fakult. Průřezové otázky týkající se práva jsou proto obsaženy ve druhé části našeho rozhovoru.
Předchozí část rozhovoru naleznete zde.
Jako ministryně spravedlnosti jste také participovala na ustavování různých právních funkcionářů do funkcí, v nichž je omezený počet osob (ať již soudců, státních zástupců nebo notářů). Zdají se vám nyní nastavené způsoby ustavování do těchto funkcí vhodné?
Přijali jsme nedávno novely, které sjednotily postupy při vybírání vhodných adeptů do těchto funkcí. To se týká také nastavených parametrů pro přijímání kandidátů na soudce a jejich přípravu, kdy již není na libovůli předsedy krajského soudu, jak je nastaví. Dále jsme zrušili zákon o znalcích z roku 1967 a nahradili jej novým zákonem. Pouze můj slib navýšit jim odměny za jejich náročnou znaleckou práci jsem již splnit nemohla a čeká to nyní na pana ministra Blažka. Vraťme se ale k výběru vhodných uchazečů o profesi soudce. Pro příklad uvedu postup v Německu, kde skutečně dostanou šanci jen ti nejlepší absolventi tamních právnických fakult. Situaci tam relativně dobře znám, působila jsem nějakou dobu na Právnické fakultě Univerzity v Pasově. Jejich nejlepší studenti se mohou, pokud mají zájem, ucházet u bavorských soudů o uplatnění jako soudci, samozřejmě po složení všech přísných státních zkoušek a vykonané praxi, která je koncipována mnohem sofistikovaněji než u nás. Ale to by bylo na dlouhé povídání. Systém mají lépe propracovaný a velmi funkční – jen ti nejlepší se skutečně stanou soudci. A myslím si, že tlak na to, aby soudci byli skutečnou právnickou elitou, měl existovat již dávno i u nás. Snad jsme se k tomu nyní aspoň trošku i my přiblížili.
Myslíte si – i na základě svého pedagogického působení – že je nějaký způsob examinace nejlepší? Ústní zkouška, nebo písemná, nebo kombinace obojího?
Kombinace obojího. Myslím si, že je velice dobré mít písemné testy a klauzury, které by měly doplňovat ústní zkoušky. Pamatuji si ze svého působení na plzeňské právnické fakultě, že když jsem zkoušela na katedře státnice a studenti se dozvěděli, že zkouším právě já nebo i prof. Šámal, tak jsme z patnácti přihlášených měli čtyři. Pak jsem si říkala, že jsem snad nasadila příliš vysoko laťku. Takže upřímně přiznávám, že i subjektivní faktor může hrát při zkoušení roli, byť by tomu tak být nemělo. Takže je to i o nutné sebereflexi zkoušejícího. I proto by ústních zkoušek nemělo být hodně, spíše by měly být písemné testy, ty jsou často objektivnější, nicméně u státních závěrečných zkoušek se bez ústního zkoušení neobejdete.
Co byste doporučila studentům práv nebo začínajícím právníkům, aby se prosadili v právnickém světě, který je poměrně konkurenční (už jen kvůli vysokému počtu absolventů)?
Poradila bych jim, aby si co nejdříve, nejlépe již ve druhém ročníku, pokusili sehnat nějakou praxi, aby spolu s teoretickými znalostmi nasávali i ty praktické. Díky tomu by měli být dobře připraveni i ti, co skutečně chtějí dělat právo a nemají takové možnosti jako někdo, jehož otec nebo matka mají např. advokátní kancelář. Právě ti posledně jmenovaní ale mají často handicap, protože jsou na právnické fakultě ne kvůli sobě samým, ale protože to tak chtějí jejich rodiče. Dále je důležité absolvovat nějaký zahraniční studijní pobyt, který otevře doslova oči studentům, kteří by si jinak mohli myslet, že se doma vše potřebné naučí, aniž by měli zahraniční zkušenost. Já jsem své studenty k tomu motivovala a přesvědčovala je, že alespoň jeden semestr, optimálně dva, je třeba studovat na některé zahraniční univerzitě, nejlépe v Pasově, se kterou měla naše plzeňská právnická fakulta uzavřenou v tomto směru velmi dobrou smlouvu o spolupráci. Spolupracovali jsme i s britskými univerzitami, ale já dávala přednost Německu, protože tam jsem přesně věděla, co se studenti naučí; ostatně anglosaské právo zde tak dobře jako kontinentální využít nemůžete. Před chvílí jsem mluvila s předsedou Nejvyššího správního soudu JUDr. Karlem Šimkou, který vždy velmi rád vzpomíná na dobu, kterou strávil Pasově. Takových absolventů je však více, např. nejmladší soudce Nejvyššího soudu JUDr. Petr Škvain na tuto dobu rovněž rád vzpomíná a do Německa se vždy rád pro výměnu zkušeností s kolegy vrací. A mohla bych ve výčtu pokračovat, ale na to prostor není. Samozřejmě, že na začátku je téměř vždy obava, zda to student jazykově zvládne, ale je třeba jej povzbudit a poradit mu, „jak na to“. Myslím, že se to takovým odvážným studentům pak vždy v tom nejlepším smyslu slova vrátilo.
Jak se vám daří vyrovnávat se s kritikou, jež není v některých případech konstruktivní?
Není to vždy snadné a bez následků. Když jsem např. v roce 2015 rezignovala na post ministryně spravedlnosti, proslýchalo se a média to ráda šířila, že jsem údajně měla být členkou nějaké „justiční mafie“, aby se za cca tři čtyři měsíce zjistilo, že to byla lež, se žádnými takovými lidmi jsem se nestýkala a ti, se kterými jsem se stýkala, těžko mohli být v justiční mafii, protože to byli soudci Nejvyššího soudu a nikdy nepatřili do této „kategorie“. Takže to byla první kauza, „údajné“ nedorozumění.
Pak jsem jednou řekla jednomu nejmenovanému redaktorovi, že se toho v protektorátu v porovnání s jinými východními územími v Evropě, tolik nestalo… Část mého vyjádření, tj. porovnání s jinými východními územími, však nebyla nikdy publikována, technický záznam se nenašel. Samozřejmě jsem se za své neobratné vyjádření veřejně omluvila a vše vysvětlila. Nebylo to skutečně šťastné vyjádření, to uznávám, ale zbytečně se to mediálně nafouklo a dodnes to občas zaslechnu, když mne chce někdo za něco zkritizovat.
A třetím nesmyslem byla na počátku roku 2020 několikatýdenní, intenzivně vedená kampaň proti mé osobě, kterou rozpoutal lživý článek týkající se mé odborné stati o ochranném dohledu, která byla publikovaná v roce 1979 a kterou spolupodepsal dr. Urválek, ze které dovodil jeho autor mou údajnou spolupráci na „šikaně disidentů.“ Článek se však týkal výhradně ukládání ochranného dohledu kriminálním recidivistům, nikoli politickým disidentům. Samozřejmě, že ani v tomto případě se nic, co tvrdil autor článku neprokázalo a ani se prokázat nemohlo, protože to časově vůbec neodpovídalo realitě. Redaktor a „kupodivu“ i historik si zde „spletli“ období sedmdesátých let s obdobím osmdesátých let a analýzu právní úpravy ochranného dohledu a jeho uplatňování vůči pachatelům trestné činnosti s jeho pozdějším zneužíváním a ukládáním politickým disidentům. Takže nyní žaluji v civilním řízení jak Info.cz, tak Fórum 24 a žádám po nich omluvu a odškodnění za nepravdivá, ničím nepodložená dehonestující tvrzení a pomluvy.
Odborně, politicky i osobně mne všechny tyto kampaně velmi zasáhly, byť byly některé z nich naprosto absurdní. Asi nejhorší byla pro mne ta poslední, vedená s cílem znemožnit, abych se stala veřejnou ochránkyní práv. To se jejím strůjcům skutečně podařilo. Sice se mně posléze i veřejně zastali někteří disidenti, bylo to však již pozdě.
Takže pak z těch kauz vidíte, že jsou vedené cíleně politicky a s realitou toho moc společného nemají. Těžko se však s těmi nepravdami a pomluvami vyrovnáváte; když ta kampaň přijde, je to opravdu strašné, já pak například ani nespím, ani nejím, takže jsem to vždy zdravotně odnesla… Ale nakonec jsem psychicky všechny tyto tři kampaně ustála, protože ani jedna z nich nebyla pravdivá a to mně vždy dodávalo potřebnou vnitřní sílu a důvěru v to, že to nakonec dobře dopadne.
Na svém kontě máte řadu úspěšných a přelomových počinů, je to kupříkladu ...
… Probační a mediační služba, zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o obětech trestných činů, zákon o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem, řada potřebných novelizací trestního zákoníku a dalších právních předpisů …
To ano, za to nezbývá než poděkovat.
To k poděkování není, to bylo vždy mou povinností a kompetencí, ale jsem samozřejmě ráda, že to tak nakonec dopadlo – zákony byly přijaty, instituce založeny.
Jen nový trestní řád se „za mé éry“ nepodařilo přijmout. Ten musí dokončit pan ministr Blažek, protože paní ministryně Benešová řekla, že to je příliš velká reforma, na kterou se necítí s ohledem na omezenou dobu, kterou měla jako ministryně spravedlnosti k dispozici.
Nicméně vašich úspěšných počinů byla i tak celá řada. Odkud jste čerpala inspiraci a energii k takovýmto nápadům? Ze zahraničí?
Energii a nápady musíte mít v sobě. Od mládí mám potřebu měnit věci k lepšímu v oblastech, které, jak si myslím, relativně dobře znám, a vzhledem ke svému věku si od určitého okamžiku říkám, že nesmím čekat, že pak už není na co a že na větší reformy již mám málo času. Snažila jsem toho nejvíce využít v 90. letech, což byla reformní doba, která dávala velké možnosti pro změny, nejen hospodářské ale i sociální a právní. Byla jsem i členkou tehdejší, ještě federální legislativní rady (1990 až 1992), také jsem byla na zahraničním pobytu na Max Planck Institutu, kam jsem dostala stipendium od německé spolkové vlády. Takže bych řekla, že jsem měla obrovsky výhodnou situaci a spoustu přátel v zahraničí i tady, kteří mi pomohli k tomu, abych mohla svoje znalosti a know-how naplno uplatnit. Za to jim i takto chci moc poděkovat.
Diskuze k článku ()