Tento populární název rubriky používá celá řada novin, časopisů i elektronických médií tam, kde příslušný redaktor má pocit, že si přečetl něco zajímavého, co by měli znát i jeho čtenáři a posluchači, ale má obavu, že původní text zůstane nepovšimnutý.

Brzy to bude šest let, co jsem opustil jednací síň, kde jsem trávil alespoň jeden den týdně dvacet dva let. A bavilo mne to. Na Ústavním soudu se s našimi účastníky – stěžovateli setkáváme prakticky jen občas při veřejném vyhlášení nálezu. To už má význam jen pro vysvětlení důvodů rozhodnutí, nikoli pro rozhodnutí samotné.

Minule jsem slíbil vrátit se ještě k rozhovoru bývalé ústavní soudkyně Elišky Wagnerové k rotaci soudců v senátech, v němž uvedla mimo jiné: „… se zkrátka v tak malých senátech občas sejdou výrazně blízcí soudci. Názorově. Lidsky. To je ale pro soudní rozhodování velký problém. Protože, marná sláva, máte-li k někomu blízký lidský vztah, tak ať chcete nebo ne, modifikuje vás to i při tom, když s ním spolurozhodujete. Nechcete ho totiž zranit tím, že byste proti němu hlasoval.“ [1]

Naposledy jsem se v této rubrice obdivoval technickému pokroku, který nás obohacuje přístroji či roboty nadanými vlastní inteligencí, a trochu kriticky nahlížel na možnost uplatnění takovýchto vymožeností v justici. Jsem naštěstí dost málo škodolibý, abych si dokázal pokrytecky zamnout ruce nad potížemi, které provázejí zprovoznění generátoru rozdělování soudních věcí do praxe[1]. Nečiním tak, neboť kromě technické stránky věci má záležitost i další rovinu.

Kolegialitu při rozhodování soudních těles je nutné chápat jako zájem jednotlivých členů rozhodovacího tělesa, typicky soudního senátu, si naslouchat, diskutovat a připustit si možnost správnosti i jiného názoru v rámci společného zájmu o vynesení právně správného rozhodnutí.