V praxi se pravidelně setkáváme s požadavkem objednatele SW na dodavatele, aby současně s předáním SW předal i zdrojové kódy a dokumentaci k nim. Důvodem tohoto požadavku je obava objednatele, že v budoucnu může dojít k problémům, ať už v rámci dalšího rozvoje SW nebo při poskytování servisní činnosti, tj. odstraňování vad.

V praxi se podnikatelé při vývoji nebo dodání softwaru často spoléhají na „klasické“ smlouvy o dílo nebo na smlouvu uzavřenou buď ústně, nebo přes e-mailovou komunikaci. Dodání softwaru je však natolik komplexní záležitostí, že ve výše uvedených případech strany často zjistí, že se dostaly do pasti, kdy není jasné, jak mají postupovat nebo zda byla smlouva dodržena.

Dle některých aktuálně dostupných vývojových scénářů může být umělá inteligence schopna aktivit, které doposud ležely toliko v dispoziční sféře člověka. Pro to, aby se mohla v praxi prosadit a začít efektivně používat, je však klíčové vyřešit nelehké otázky, které s touto novou, doposud právem přesně nepopsanou, oblastí souvisí.

U složitých projektů dodávek softwaru, u kterých se předpokládá delší doba implementace, není neobvyklá aktuální potřeba na straně objednatele na změnu funkcionality softwaru či způsobu implementace nebo na straně dodavatele na úpravu cenových podmínek. V tomto směru je výhodou odpovídající úprava tzv. změnového řízení (Change Management) v samotné smlouvě o vývoji a implementaci softwaru.

Servisní smlouva k softwaru je klíčovým závazkovým instrumentem pro každého objednatele i dodavatele softwaru. Bohužel v praxi softwarového právníka se až příliš často setkávám se servisními smlouvami, které jsou natolik špatně nebo vágně napsané, že jsou prakticky nepoužitelné, což jde většinou k tíži objednatele (tedy podnikatele, který si koupil software, a přál si zajistit jeho kontinuální provoz).